Diktatura

diktatura – (z lat dictatura = samovláda) – v moderním užití termín nahrazující významy někdejší tyranie či despocie. V římském právu šlo o institut mimořádných pravomocí pro jednoho z obou konzulů, jemuž se dostalo označení diktátora, na doporučení senátu k řešení výjimečné situace vnějšího nebo vnitřního ohrožení. Úřad byl omezen na šest měsíců a diktátor skládal účty těm, jimž vládl. Od Sully a později Caesara začali diktátoři vydávat zákony. D. ztratila termínovaný mandát i omezení ústavou. Analogicky k původnímu významu se dnes v ústavním právu řady zemí užívá výrazu „ústavní diktatura“ pro instituty umožňující dočasně omezit občanská práva, činnost zastupitelských orgánů apod. v případě přesně specifikovaných mimořádných okolností a koncentrovat moc v jediném orgánu individ. nebo kolegiálním. Pejorativních konotací začal termín nabývat za Napoleona, zejm. pak za Napoleona III., ale ještě S. Bolívar nebo G. Garibaldi se úřadem diktátora honosili. Španělskou a latinskoam. variantou diktátora se stal „caudillo“ (doslova vůdce), který požívá důvěry lidu v dobách ztráty důvěry v parlamentní instituce. V podmínkách Lat. Ameriky se d. stala do určité míry hodnotově neutrální, a to jako jeden pól kontinua polit. režimů: dictadura – dictablanda (měkká diktatura) – demoeradura (tvrdá demokracie) – demokracie. V Evropě byl na konci 19. a na počátku 20. st. pojem d. užíván jako kritérium k definici polit. systému, který neguje vládnutí na základě konsensu.

Teorii d. nejpodrobněji rozpracoval Carl Schmitt (1921), který rozlišil d. suverénní a komisařskou. S odvoláním na Ch. L. Montesquieua, J. J. Rousseaua a G. B. Mablyho definuje situaci vedoucí k suverénní d. jako snahu zrušit stávající řád a ve jménu lidové suverenity vytvořit novou ústavu. Nejde tedy o „diktaturu ústavní“, nýbrž o d. dovolávající se ústavodárné moci lidu. „Komisařská diktatura“ se týká ustavené moci a vzniká k záchraně ohroženého stávajícího zřízení; nemůže měnit ústavu ani zákony, ale může pozastavit účinnost ústavy a přijímat veškerá opatření k obnovení pořádku se suverénní intervencí do občanské společnosti. Bezpodmínečná poslušnost komisařské diktatuře je dočasnou cenou za ochranu před vnitřními či vnějšími nepřáteli, kterou by ve výjimečných situacích parlament nedokázal zajistit. V novějších pracích (K. Loewenstein) převládá důraz na postavení diktátora nad zákonem, omezeného vahou svého personálu, nikoli však ústavními zábranami ani odpovědností. V souladu s tímto trendem vyhražuje Juan J. Linz termín d. pro prozatímní vládu vzniklou v krizovém období, která se neinstitucionalizovala a představuje zlom vzhledem k institucionálním pravidlům převzetí a výkonu moci, vlastní předchozímu režimu, ať byl demokr., tradiční nebo autoritářský. Běžně je pojem d. vztahován i na polit. strany a spojován s totalitarismem. Specif. termínem je diktatura proletariátu.

dictatorship dictature Diktatur dittatura

Literatura: Duverger, M.: De la dictature. Paris 1961; Friedrich, C. J.Brzeziński, Z.: Totalitarian Dictatorship and Autocracy. New York 1967; Linz, J. J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes. In: Greenstein, F. I.Polsby, N. W. eds.: Handbook of Political Science. Reading, Mass. 1975; Moore, B. jr.: Social Origins of Dictatorship and Democracy. Boston, Mass. 1966; Neumann, F.: The Democratic and the Authoritarian State. Glencoe 1957; Sartori, G.: The Theory of Democracy Revisited. New Jersey 1987; Schmitt, C.: Die Diktatur. Berlin 1964.

Vladimíra Dvořáková
Jiří Kunc


Viz též heslo diktatura v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)