Diktatura (MSgS)
diktatura (MSgS). Pod pojmem diktatury se rozumí úplné politické panství (nadvláda) vládnoucí třídy nad potlačovanými třídami, uskutečňované především prostřednictvím státu.
Nutnost existence diktatury vyplývá z ekonomické struktury antagonistické třídní společnosti. Vzhledem k tomu, že ekonomická moc nemůže chránit v dostatečné míře existující výrobní vztahy, je nutná ještě politická nadvláda (diktatura) vládnoucí třídy, která je hlavní mocenskou oporou jejího třídního panství. Politické panství vládnoucí třídy (tříd) vystupuje ve vztahu k potlačovaným třídám vždy jako diktatura. Diktatura vládnoucí třídy (viz třídy a třídní boj) není koneckonců omezena žádným zákonem, neboť právní normy jsou ve své podstatě vůlí vládnoucí třídy povýšené na zákon a jsou vytvářeny státem, který je hlavním nástrojem diktatury. Vládnoucí třídy mohou proto prostřednictvím státních orgánů provést změnu příslušných právních norem, nebo v případě, že se jim to zdá vhodnější, mohou provést — umožňuje-li to poměr sil — změny na základě více či méně otevřeného násilí bez ohledu na existující právní normy. Nezbytným předpokladem diktatury určité třídy je to, že vládnoucí třída má veškerou státní moc ve svých rukou a že se o tuto moc nepodílí se žádnou jinou třídou. V případě, že se na státní moci podílí několik tříd, jde o diktaturu několika tříd. Pojem diktatury nelze slučovat s pojmem státu. Stát je hlavním nástrojem diktatury určité třídy, avšak její systém je mnohem složitější. Systém diktatury tvoří ještě celá řada dalších institucí a složek (např. politické strany a jiné společenské organizace), jejichž třídní základ a zaměření je adekvátní třídním zájmům vládnoucích tříd. Diktatura je historickým jevem, který vznikl na určitém stupni vývoje lidské společnosti v souvislosti se vznikem tříd. Se zánikem vykořisťovatelských a vykořisťovaných tříd zaniká i diktatura.
Každé společenskoekonomické formaci odpovídá i příslušný typ diktatury. Ve vykořisťovatelských společnostech existovaly či existují tři základní typy diktatur, a to: diktatura otrokářů, diktatura feudálů a diktatura buržoazie. Charakteristické pro všechny tyto diktatury vykořisťovatelů je to, že jsou to diktatury vládnoucích vykořisťovatelských tříd nad vykořisťovanými masami. Jsou to diktatury nepatrné menšiny nad většinou. Při přechodu od kapitalismu k socialismu je třídním panstvím proletariátu diktatura proletariátu. Kromě těchto základních typů existují ještě další typy diktatur. Takovým zvláštním typem diktatury měla být diktatura dělnictva a rolnictva, která se začala tvořit v Rusku po únorové revoluci 1917 jako politický nástroj demokratické revoluce. Diktatura dělnictva a rolnictva se však tehdy plně nevytvořila, neboť vedle ní začala vznikat a rozvíjet se diktatura buržoazie a „dvojvládí“, které se tehdy vytvořilo v Rusku, bylo svérázným propletením dvou typů diktatur (diktatury dělnictva a rolnictva s diktaturou buržoazie), které však skončilo — i když dočasně — ve prospěch buržoazie. Další zvláštní typ tvoří lidově demokratická (revolučně demokratická) diktatura lidu, k jejímuž ustavení došlo v průběhu bojů či po porážce válečných agresorů ve většině lidově demokratických zemí v Evropě a Asii. Třídní základ této diktatury tvoří všechny třídy či vrstvy, které se zúčastnily národně osvobozeneckého boje proti fašistickým okupantům a domácím zrádcům, tj. proletariát, ostatní pracující a protinacisticky či protijaponsky a protifašisticky zaměřená část buržoazie a statkářů. Tyto třídy a sociální skupiny uskutečňovaly diktaturu nad bývalými okupanty a domácími zrádci, kteří se rekrutovali především z řad velkoburžoazie a velkostatkářů. V současné době existuje zvláštní druh diktatur v řadě bývalých koloniálních či polokoloniálních zemí, které se vyvíjejí k socialismu v podmínkách existence národně demokratického státu. V těchto zemích jde o diktaturu národních sil, jejichž třídní základ tvoří protiimperialisticky, vlastenecky a protifeudálně orientované třídy a sociální skupiny, které za pomoci národně demokratického státu uskutečňují přechod k socialismu cestou nekapitalistického vývoje. Charakteristické pro všechny tyto diktatury zvláštního typu je to, že jsou uskutečňované několika třídami a že vznikly jako produkt a nástroj demokratických revolucí nového typu (které jsou svérázným revolučním procesem na hranici buržoazní a socialistické společnosti a které otvírají možnost přechodu k socialismu).
Diktatura vládnoucí třídy (tříd) se uskutečňuje v různých formách, jejichž vznik a existence závisejí především od typu společenskoekonomické formace, poměru třídních sil, historických tradic a mezinárodní situace. Např. diktatura otrokářů se uskutečňovala ve formách orientální despocie, otrokářské aristokracie, otrokářské demokracie a otrokářské tyranie. Diktatura feudálů se uskutečňovala především v různých formách monarchie (a to ve feudální monarchii v období roztříštěnosti, stavovsko-zastupitelské monarchii a absolutní monarchii) a někdy i ve feudálních republikách. Buržoazní diktatura se uskutečňovala či uskutečňuje zejména ve formě konstituční monarchie, buržoazně demokratické republiky (která je nejadekvátnější formou třídního panství buržoazie) a fašismu. Fašismus je nejreakčnější formou politického panství buržoazie. Fašistická forma třídní nadvlády buržoazie je otevřeně teroristická přesto, že její třídní obsah je vládnoucími kruhy a ideology zahalován a zatemňován. Ve fašistické formě diktatury buržoazie je i převážná část buržoazie zbavena demokracie a veškerou moc má nejreakčnější část monopolistů. Přestože fašismus prosazuje a hájí zájmy především této části kapitálu, vládne koneckonců ve jménu kapitálu jako celku.
V buržoazních společenskovědních disciplínách se pojem diktatury zpravidla směšuje s pojmem jedné z forem diktatury (nebo s pojmem jedné z forem státu) a chápe se jako protiklad pojmu demokracie. Diktaturu chápou jako formu vlády, založené na soustředění veškeré moci do rukou jednotlivce (skupiny či politické strany), jehož ustavení a činnost se neopírá o demokratické formy vlády. Toto pojetí, přestože v některých souvislostech může plnit i pokrokovou úlohu, má buržoazně demokratický ideologický charakter a zatemňuje třídní ráz politického panství vládnoucích tříd. Ve vykořisťovatelských státech je každá demokracie faktickou demokracií pouze pro vládnoucí vykořisťovatelské třídy a diktaturou pro vykořisťované. Buržoazní demokracie je ve skutečnosti demokracií pouze pro buržoazii a pro pracující je pouze formální demokracií; ve skutečnosti je pro ně diktaturou. Marxismus nekritizuje buržoazní demokracii proto, že je demokratická, ale proto, že není pro pracující, tj. pro většinu společnosti dostatečně demokratická. V podmínkách třídního panství buržoazie je buržoazní demokracie pro pracující tou nejdemokratičtější a nejvýhodnější formou vlády, a to nejen z hlediska jejich bezprostředních, ale i perspektivních zájmů. Umožňuje dělnické třídě a ostatním pracujícím využít formálně demokratických práv a svobod k rozvinutí třídního boje v širokém měřítku a proletariát ji musí obhajovat v případě, že buržoazie se rozhodne nahradit tuto formu své diktatury formou nedemokratickou. Otázka buržoazní demokracie nabyla v současné době nového významu. Vytváří poměrně příznivé podmínky k tomu, aby lidové masy rozvíjely třídní boj za strukturální reformy, jejichž postupné prosazování umožňuje postupnou přeměnu formální demokracie (pro pracující) ve faktickou, tj. aby diktatura buržoazie byla postupně pokojnou formou revoluce (tj. pokojným přechodem od kapitalismu k socialismu) přeměněná v demokracii socialistickou.
Diktatura proletariátu, kterou nastoluje vítězná proletářská revoluce, je politickým panstvím dělnické třídy nad buržoazií a zajišťuje přechod od kapitalismu k socialismu. Diktatura proletariátu je nástrojem socialistické revoluce, její nejdůležitější oporou. Myšlenka diktatury proletariátu byla poprvé vyjádřena Marxem a Engelsem v Manifestu komunistické strany (1848), kde se praví: „...Prvním krokem v dělnické revoluci je pozvednutí proletariátu na panující třídu, vydobytí demokracie. Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii veškerý kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu, zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil masu výrobních sil.“ Tuto myšlenku Marx a Engels později konkretizovali a dále rozvinuli na podkladě zobecnění zkušeností z revolucí z 19. století, zejména zkušeností Pařížské komuny, která byla první diktaturou proletariátu v dějinách, i když nerozvinutou a pouze dočasnou. Marx, Engels a Lenin považovali otázku diktatury proletariátu za hlavní otázku marxismu. Historickým úkolem proletariátu je nejen vydobýt politickou moc, ale i nastolit novou moc a využít ji k uskutečnění ostatních revolučních přeměn společnosti. V podmínkách existence diktatury proletariátu uskutečňuje proletariát své politické panství nad buržoazií ve svazku s ostatními pracujícími, s nimiž současně uskutečňuje budování socialismu. Diktatura proletariátu je proto i zvláštní formou třídního svazku, v němž vedoucí úlohu má proletariát. Sociálně třídní základ diktatury proletariátu umožňuje, aby byla svou podstatou demokratická pro většinu společnosti (tj. pro pracující lid) a diktaturou nad menšinou (tj. nad vykořisťovateli). Stupeň a rozsah demokratičnosti forem diktatury proletariátu závisejí na konkrétní historické situaci (a to jak mezinárodní, tak i vnitřní), za níž je nastolována. Tak např. některá omezení sovětské formy v první fázi vývoje SSSR (nerovné a nepřímé volební právo s veřejným hlasováním) nelze chápat jako typické rysy diktatury proletariátu, ale jako omezení demokratičnosti, které bylo vynuceno tehdejšími konkrétními historickými podmínkami. Tato omezení — jak osvětlil již Lenin — nepatří k obecným rysům diktatury proletariátu, ale ke specifickým rysům jedné z jejích forem. Od těchto omezení demokratičnosti diktatury proletariátu vynucených historicko-objektivními podmínkami (které samy o sobě nemusí vést k deformaci socialistické demokracie) nutno odlišovat omezení socialistické demokracie, která jsou výrazem deformací socialistické společnosti. Nemá-li být demokratický ráz diktatury proletariátu narušován či deformován, je nutné, aby našel i svůj adekvátní výraz v demokratičnosti formy. Překonání buržoazní demokracie socialistickou demokracií nemůže být chápáno tak, že revoluční proletariát zaujme nihilistický postoj k systému formálně demokratických svobod a práv uskutečněného již v podmínkách buržoazní demokracie. To by byla mechanická, nikoli dialektická negace buržoazní demokracie. Překonání buržoazní demokracie a její nahrazení socialistickou demokracií musí být proto spjato s úsilím o vytvoření socialistického systému širokých svobod a práv zajištěných nejen fakticky, ale i formálně, který musí být rozvojem socialistické společnosti neustále rozvíjen a prohlubován. Je proto nutné, aby širokému a hlubokému sociálně třídnímu základu diktatury proletariátu byl vytvořen i adekvátní systém socialistických svobod a práv a aby socialistická demokracie byla založena na právní jistotě a přísném dodržování socialistické zákonnosti. Pro realizování a další rozvíjení demokratického rázu diktatury proletariátu je důležité vytvořit a rozvíjet náležitý systém a mechanismus regulátorů, které by umožnily socialistickými metodami a prostředky řešit a překonávat rozpory. Tyto rozpory jsou však v podmínkách socialistické společnosti řešitelné za předpokladu, že mechanismus regulátorů je adekvátní struktuře a správně funguje. V případě, že systém regulátorů a jeho fungování bude narušeno a rozpory uvnitř společnosti budou řešeny neadekvátními metodami a prostředky, může dojít k závažným deformacím v systému diktatury proletariátu a socialistické společnosti. Vedoucí silou diktatury proletariátu je strana revolučního proletariátu. Dalšími složkami systému diktatury proletariátu jsou stát a masové organizace, např. odbory, svazy mládeže, družstva apod., a v některých formách diktatury proletariátu i ostatní politické strany (které však uznávají vedoucí úlohu strany revolučního proletariátu).
Jednou ze základních součástí učení klasiků marxismu-leninismu je teze, že podstata přechodného období od kapitalismu k socialismu bude vždy táž, tj. diktatura proletariátu. Buržoazní ideologie se snaží zpochybnit tuto tezi, vyvolat iluze o možnosti jiných cest k socialismu.
Literatura: Burch B. B., Dictatorship and Totalitarism, London, 1966; Engels B., Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, Praha, 1948; Lenin V. I., Stát a revoluce, Praha, 1950; Lenin V. I., Proletářská revoluce a renegát Kautsky, Praha, 1950; Marx K., Engels B., Komunistický manifest, Praha, 1954; VIII. sjezd Italské komunistické strany, Praha, 1957; Rochet W., Le marxisme et le chemins de l'avenir, Paris, 1966, 66.
Viz též heslo diktatura ve Velkém sociologickém slovníku (1996)