Urbanizace

urbanizace – (z lat. urbanus = městský) – nejobecněji prostorová koncentrace lidských činností i obyvatelstva projevující se změnami v chování lidí, v jejich motivacích, v kult. vzorech i ve formách organizce společnosti. Změny jsou vyvolány životem v prostředí s velkým počtem, vysokou hustotou a značnou různorodostí obyv., aktivit i lidských výtvorů. Definice a pojetí u. se vyvíjely jednak v důsledku změn samotného předmětu zkoumání, jednak v důsledku toho, že se u. zkoumala z hledisek různých věd. oborů. Dlouhodobě lze pozorovat přechod od užšího, převážně demogr. a geogr. pojetí u. k širšímu, s-gickému pojetí. V užších pojetích byla u. chápána buď jako proces koncentrace obyv., později i spol. činností, anebo jako šíření a přejímání městské kultury. Podle demogr. interpretace u. zahrnuje jednak zmnožení bodů koncentrace, tj. měst, jednak jejich zvětšení. Výsledkem je růst podílu městského obyv. na úhrnu obyv. určitého území. Za výhodu demogr. pojetí u. se pokládá možnost měření dosaženého stupně tohoto procesu a na to navazující možnost dalších kvant. analýz, postavených např. na korelacích mezi stupněm industrializace, hosp. blahobytu nebo soc. rozvoje a u.. Měření však naráží na různá úskalí, např. při srovnávání zemí v odlišných geogr. podmínkách a na různém stupni soc. a hosp. rozvoje. Hist. studie ukázaly, že pro indikaci stupně u. není vhodná samotná velikost sídel vyjádřená počtem obyv. (projevilo se to při srovnávání evrop. zemí s Čínou, Indií, ale také Austrálii nebo Kanadou). Do kategorie tzv. užších pojetí u. patří i to, které u. chápe jen jako kult. a soc.-psychol. proces, jehož prostřednictvím lidé získávají materiální a nemateriální kulturu včetně vzorců chování, forem organizace a myšlenek, které vznikají ve městech a jsou pro města typická. U. je v tomto pojetí interpretována jako aspekt difúze a akulturace, přičemž se předpokládá, že tok kult. vlivů směřujících z měst je významnější než tok směřující do měst. Někdy v této souvislosti bývá místo pojmu akulturace používán výraz „přímá urbanizace“ a místo difúze výraz „nepřímá urbanizace“.

S tímto pojetím jsou spojeny četné problémy. Především není vždy jasné, co se myslí pojmem městská kultura. Někteří autoři, kteří kritizují tuto koncepci (např. M. Castells), hovoří o mýtu městské kultury a soudí, že plní ideol. funkci propagace životního způsobu charakteristického pro města kap. společností. V dalších námitkách se upozorňuje na to, že městská kultura není z hlediska s-gického jevem homogenním. R. E. Pahl poukazuje na to, že odhlédne-li se od civilizačních a tech. prvků, bývá často městská kultura (zejm. v třídně rozdělených společnostech) konglomerátem několika kultur. Obtíže spojené s demogr. přístupem a s teorií difúze a akulturace spočívaly v tom, že jejich zákl. východiska nejsou pro výklad u. dostatečná. Počet obyv. jako kritérium městskosti sídel musil být postupně doplňován dalšími, ekon., soc. a kult. kritérii. Kromě toho volně vedle sebe stojící demogr. a difúzně-akulturační pojetí u. vytvářela potřebu formulovat obecnější teorii, která by je vhodně spojila. Řešení se nejdříve hledalo v názoru, který vyjádřil např. J. Ziólkowski. Podle něho má u. více stránek a lze rozlišit urbanizaci ekon., demogr., prostorovou a soc.: a) ekon. urbanizaci definoval jako stálé zvětšování podílu osob zaměstnaných mimo zemědělství na celkovém počtu ekon. aktivních obyv.; v tomto směru je u. funkcí industrializace, b) z hlediska demogr. znamená u. proces stěhování obyv. z venkova do měst, c) prostorová u. je změnou hmotného a prostorového uspořádání sídel, např. v důsledku výstavby vícebytových a vícepodlažních domů, zavedení tech. infrastruktury apod., d) soc. u. je procesem, při němž si jak jednotlivci, tak i skupiny osvojují v rámci vzájemné spolupráce, konfliktu a přizpůsobování městský způsob života, který lze nazvat městskou socializací.

Obdobně E. E. Lampard rozlišil z analytických důvodů 3 koncepce u., z nichž první označil jako behaviorální, druhou jako strukturální a třetí jako demogr.: 1. behaviorální pojetí chápe u. jako změny v chování jednotlivců, přičemž určité způsoby chování a myšlení, bez ohledu na soc. prostředí a konkrétní lokalitu, jsou považovány za městské („městskost“ se neomezuje na hmotné prostředí měst); 2. strukturální koncepce u. si nevšímá opakovaného chování jednotlivých osob, nýbrž vychází z opakovaných činností celých populací, klade důraz na rozdíly ve struktuře hosp. činností a povolání v jednotlivých územích; 3. demogr. přístup bere v úvahu pouze dvě proměnné, populaci a prostor, a u. chápe v podstatě jako proces koncentrace obyv. V současné době se pouhé řazení jednotlivých stránek u. bez úvahy o jejich vzájemných vztazích jeví jako nedostatečné. Někteří autoři považují u. za součast globální spol. změny, zahrnující průmyslovou revoluci, demografickou revoluci a procesy modernizace. U. je celospol. proces, který je podmíněn na jedné straně vnitřním vývojem společnosti, tj. změnami ve formách reprodukce společnosti, jež jsou vyvolané inovacemi technologií, vývojem organizace výroby a spotřeby a změnami soc. komunikace, a na druhé straně přeměnami vnějšími, tj. soc. prostorové struktury společnosti (osídlení). Podle J. Purše je u. ve své vnější podobě tou stránkou komplexní (globální) přeměny moderní doby, která se v dimenzi soc.-prostorové projevuje růstem heterogenity a nerovnoměrnosti rozložení obyv. a spol. aktivit a také růstem hierarchie soc.-geogr. jednotek (viz též M. Hampl).

U. je tudíž územní formou dělby práce, při níž na jedné straně roste specializace jednotlivých území a sídel z hlediska spol. aktivit a na druhé straně vzájemná závislost a integrace všech prostorových prvků společnosti. Procesy růstu nerovnoměrnosti čili koncentrace v rozložení obyv. a spol. aktivit jsou v jednotlivých hist. fázích urbanizačního procesu vázány na určitého nositele, např. v 19. st. především na obyv. a průmyslové aktivity, ve 20. st. stále více na aktivity obslužné, informace, kulturu. U. jako analyticky oddělitelná stránka komplexní přeměny působí na řadu dalších spol. změn. Dochází např. k demografickému stárnutí obyv. v důsledku snižování porodnosti i úmrtnosti, k diferenciaci věkové skladby obyv. ve městech a na venkově, ke zmenšování velikosti domácností. U. jako relativně nezávislý činitel vede ke změnám soc.-ekon. struktury obyv., i když je z hlediska soc.-morfogenetického podstatně slabším faktorem, než jsou změny ve struktuře výroby. Ještě do nedávné doby pod vlivem chicagské školy (zejm. článku L. Wirtha o městském způsobu života) převládal názor, že tzv. městská společnost se nejvíc podobá „Gesellschaft“ F. Tönniese (viz Gemeinschaft a Gesellschaft) a že růst počtu obyv. ve městech vede k posilování účelových skupin a naopak k zániku lokálních komunit, k posilování role asociativních vztahů, které jsou neosobní, povrchní a přechodné, k růstu významu nepřímých komunikací a informací. Podle těchto názorů soc. soudržnost spočívá spíše na rozmanitosti a komplementaritě než na stejnorodosti a u. snižuje význam vztahů charakteristických pro primární skupiny a zvyšuje význam vztahů sekundárních. V duchu G. Simmela se zdůrazňovalo, že obyvatelé měst, zejm. velkých, se stávají anonymní, izolovaní, relativističtí, sekularizovaní, racionální a rafinovaní. Kritikové (např. H. J. Gans) poukázali na to, že to je spíše obraz průmyslově-městské společnosti než města. Rozdíly mezi způsobem života v jednotlivých typech sídel lze interpretovat jako důsledky příslušnosti k jednotlivým soc. vrstvám a skupinám a fázi životního cyklu. To platí zejm. o společnostech vysoce urbanizovaných, ve kterých téměř všichni lidé žijí v městském prostředí. U. jako příčina změn chování a motivací lidí se v současné sociologii města proto chápe jako činitel komplementární a slábnoucí.

urbanization urbanisation Verstädterung urbanizzazione

Literatura: Castells, M.: La question urbain. Paris 1972; Gans, H. J.: Urbanism and Suburbanism as Ways of Life: A Re-evaluation of Definitions. In: Rose, A. M. ed.: Human Behavior and Social Processes. Boston, Mass. 1962; Hampl, M.: Hierarchie reality a studium sociálně geografických systémů. Praha 1989; Lampard, E. E.: Historical Aspects of Urbanization. New York 1965; Musil, J.: Urbanizace v socialistických zemích. Praha 1977; Pahl, R. E.Flynn, R.Buck, N. H.: Structures and Processes of Urban Life. London 1983; Pivovarov, J. L.: Sovremennaja Urbanizacija. Moskva 1976; Ziólkowski, J.: Urbanizacja, miasto, osiedle. Warszawa 1965.

Jiří Musil


Viz též heslo urbanizace v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)