Urbanizace (MSgS)
urbanizace (MSgS). Pod pojmem urbanizace se v sociologii rozumí dva společenské procesy: zvětšování relativního počtu obyvatelstva, které bydlí ve městech, a růst počtu lidí, kteří žijí městským způsobem života, bez ohledu na to, zda bydlí či nebydlí ve městech. V prvním pojetí, ve kterém se tohoto pojmu častěji užívá, se zdůrazňuje změna v územním rozložení obyvatelstva. Je to proces, který se týká prostorově strukturální stránky společnosti. Druhý význam pojmu urbanizace označuje kulturní a sociálně psychologické změny, při kterých obyvatelé přejímají hmotné a nehmotné prvky městské kultury včetně vzorů chování, forem sociální organizace a idejí.
Pojem urbanizace se často zaměňoval s pojmem urbanism (nikoli urbanismus). Oba výrazy se začaly současně používat v 30. letech ve Spojených státech amerických. Všeobecně se ujal pojem urbanizace, méně často se dnes užívá pojmu urbanism, který razil zejména chicagský sociolog L. Wirth. Urbanism označoval způsob života spojený s bydlením ve městě. Ještě v nedávné době však použili např. S. A. Queen a D. B. Carpenter obou termínů v obráceném slova smyslu. V československé sociologii použili pojmu urbanizace—poměšťování před druhou světovou válkou členové stolice sociologie University Karlovy při studiu vlivu Prahy na způsob života a skladbu obyvatelstva obcí sousedících s hlavním městem.
Studium urbanizace jako zkoumání změn v územním rozložení obyvatelstva se zaměřilo na tři problémy: 1) na měření tohoto procesu; 2) na rozbor příčin urbanizace; 3) na sledování úrovně a tempa urbanizace v různých částech světa a v jednotlivých zemích. Měření urbanizace předpokládá, zejména při mezinárodních srovnáních, jednotnou definici města. Dosud však nebylo v tomto směru dosaženo shody a paralelně vedle sebe existují definice, opírající se buď o počet obyvatelstva, jeho hustotu nebo složení, či o polohu sídla, právní status, vybavení sídla nebo o různé kombinace těchto znaků. I při přijetí nejjednoduššího kritéria, kterým je počet obyvatelstva, vznikají potíže, vyplývající jednak ze stanovení územních hranic města, jednak ze stanovení početní hranice, od které se sídla zařazují do kategorie měst. Studium příčin urbanizace se soustředilo v posledních letech zejména na zjišťování vztahu mezi stupněm industrializace (viz společnost industriální) a stupněm urbanizace, přičemž výsledky nejnovějších rozborů ukazují, že mezi urbanizací a industrializací není zcela jednoznačný a těsný vztah. Historické studium působení základních faktorů urbanizace, mezi které se obvykle počítají: zemědělská a průmyslová revoluce, pokrok v organizaci obchodu a v dopravě, demografická revoluce a vývoj zdravotního inženýrství, ukázalo, že zmíněné faktory mají proměnlivý vliv. Každá změna, např. ve zdrojích energie, v průmyslové technologii, v dopravě a v ostatních faktorech, působí buď ve směru soustředění obyvatelstva, nebo rozptýlení. Tak např. pára jako zdroj energie měla dostředivý vliv a vedla k rychlému tempu urbanizace, elektrický proud má naopak vliv odstředivý.
V závislosti na působení shora uvedených faktorů dosáhly jednotlivé země rozdílného stupně urbanizace. Měřeno podle počtu obyvatel v tzv. městských územích, je deset nejvíce urbanizovaných zemí: Velká Británie, Belgie, Dánsko, Nový Zéland, Spojené státy americké, Kanada, Francie, Švédsko, Irsko, Panama. Tempo urbanizace je v současné době nejrychlejší v rozvojových zemích a v těch zemích, které jsou ještě daleko od tzv. stropu urbanizace, kdy 80 % obyvatelstva země žije ve městech s více než 5000 obyvateli, což je např. stav dnešní Velké Británie.
Urbanizace v druhém základním slova smyslu označuje přejímání městského způsobu života, což se může dít různým způsobem, a to buď tzv. akulturací, difúzí, nebo také asimilací jeho jednotlivých prvků obyvateli, kteří ve městě bydlí nebo kteří jsou jeho vlivu vystaveni. Charakteristickými znaky městského způsobu života jsou zejména velká sociální různorodost, značná vzájemná závislost obyvatel, partikulárnost, přechodnost, racionalita a anonymita sociálních vztahů, spojená s menší sociální kontrolou a větší tolerancí než na venkově. Tyto důsledky urbanizace nemusí být spojeny, jak dříve předpokládali Durkheim, Ogburn a Burgess, s rozkladem primárních skupin, zejména rodiny a sousedství. Výzkum posledních let ukázal, že ani ve velkoměstském prostředí nedošlo k podstatnému snížení funkce primárních skupin a že lze spíše pozorovat jejich transformaci a přizpůsobení novým podmínkám.
Literatura: Davis K., The Origin and Growth of Urbanization in the World, American Journal of Sociology, 1955, č. 5; Hauser P. M., ed., Urbanization in Latin America, UNESCO Tensions and Society Series, 1961; Hauser P. M., ed., Urbanization in Asia and the Far East, UNESCO Tensions and Society Series, 1958; Hoyt H., World Urbanization, Urban Land Institute, Technical Bulletin 43, Washington, D. C., 1962; UNESCO, Social Implication of Industrialization and Urbanization in Africa South of Sahara, International African Institute, London, 1962; Wirth L., Urbanism as a Way of Life, American Journal od Sociology, 1938, č. 1.
Viz též heslo urbanizace ve Velkém sociologickém slovníku (1996)