Město (MSgS)
město (MSgS). V sociologickém slova smyslu je město složitým sociálním systémem, vyznačujícím se rozvinutou dělbou práce a velkou hustotou obyvatelstva, které je sociálně velmi různorodé, nezabývá se zemědělstvím a které si vytvořilo systém interakcí, charakterizovaný anonymitou v meziosobních vztazích, partikulárností sociálních rolí a nepřímými způsoby sociální kontroly.
Sociologická definice města je jen jednou z možných definic, neboť město, kromě toho, že je sociálním systémem, je rovněž faktem geografickým, urbanistickým, hospodářským, demografickým, právním a historickým. Geografické studium měst se původně zabývalo především polohou a velikostí měst a vnitřním členěním městského území. V současné době je zájem geografů zaměřen na hospodářskou základnu, hospodářskou klasifikaci a tzv. centrální funkci měst (W. Christaller, R. E. Dickinson, B. J. B. Berry) a na rozbory užívání městských ploch. Pro architekturu a urbanismus byla města výsledkem použití vědomých nebo přejatých principů architektonické koncepce a kompozice. V současné době urbanismus zkoumá města a jejich zázemí rovněž jako systémy s cílem uspořádat optimálním způsobem funkce a provoz měst. Ekonomická teorie zkoumá města ze dvou hledisek, jednak v rámci teorie rozmísťování průmyslu, služeb a obyvatelstva (problémy stanoviště — A. Weber, A. Losch, W. Isard), jednak v rámci rozboru nákladů na provoz měst a při hledání tzv. optimální velikosti města (Davidovič). Demografické a statistické studie měst se zaměřovaly obvykle na čtyři témata. V minulosti hlavně na stěhování obyvatelstva z venkova do měst a v současné době sledování urbanizace jednotlivých zemí, druhým tradičním tématem je porovnávání úmrtnosti a porodnosti ve městech a na venkově, třetím zájmem je studium charakteristických znaků skladby obyvatelstva měst a konečně čtvrtou oblastí jsou studie tvořící podklady pro statistické definice měst pro účely sčítání lidu. Vzhledem k tomu, že zejména v Evropě, méně již v Orientě, byla existence měst a jejich politická i hospodářská funkce vyjadřována právní formou, tvoří studium právních norem regulujících vztahy měst vůči vyšším správním jednotkám a vztahy uvnitř měst důležitou součást studia měst.
Historický přístup k zkoumání měst měl různé formy a vedle sociálního zaměření se velmi často setkáváme s kulturně filosofickým pojetím, např. G. Glotz, La cité grecque, 1928, nebo s filosofickým zaměřením spojujícím urbanismus s kulturními dějinami, L. Mumford, The City in History, New York, 1961, nebo s hospodářskoprávním, H. Pirenne, Medieval Cities, Princeton, 1925, nebo konečně také s demograficko-statistickým, A. F. Weber, The Growth of Cities in the Nineteenth Century, New York, 1899.
Sociologická teorie města jako sociálního systému a jako jedné z forem obce vznikala postupně a je syntézou pěti myšlenkových proudů. Na prvém místě je to sociální a politická, případně kulturní filosofie s kritikou města. Vznikla v 19. století jako přirozená reakce na první fázi urbanizace společnosti spojenou s průmyslovou revolucí. Město se stalo předmětem kritiky socialistů, ale také konzervativních filosofů, např. W. D. Riehla, a proto se vedle Marxovy a Engelsovy pokrokové myšlenky o odstranění rozdílu mezi městy a venkovem setkáváme s romantickým antiurbanismem, který měl a do jisté míry stále má vliv na některé urbanistické a politické teorie. Význam kulturně politického a filosofického antiurbanismu pro vývoj sociologie spočívá — přes jeho jednostrannost — v tom, že formuloval některé hypotézy o životních formách i sociálních vztazích ve městě (anonymita, izolace), které byly později v sociologické teorii sociálních vztahů a kultury města (G. Simmel) rozvinuty a zpřesněny.
Druhým významným proudem bylo historicko-analytické a srovnávací studium měst. Nepřímo lze do tohoto proudu zařadit dílo N. P. Fustel de Coulangese, La cité antique, ve kterém autor srovnával starověkou řeckou a římskou společnost, zdůrazňuje význam náboženství na tvorbu práva. Sociologicky orientovaná byla práce René Mauniera, L'Origine et la function économique des villes, Paris, 1910. Nejlepším příkladem kombinace analytických sociologických a historických metod je studie Maxe Webera, Die Stadt, ve které jsou kromě vstupní úvahy o podstatě města rozbory západního města, města středověkého a antického, plebejského města a komentář o antické a středověké demokracii. M. Weber zde definoval města ekonomicky jako sídla trhu. Ovšem jen taková, kde má trh význam v každodenním životě lidí. Mezi významné historické příspěvky k sociologické teorii města je nutno rovněž zařadit článek G. Childa, The Urban Revolution, 1950, ve kterém ukázal na deset hospodářských a sociálních podmínek vzniku prehistorických měst.
Třetím směrem, který přispěl k soudobé teorii města, byla formální sociologie počátků 20. století. G. Simmel ve svém eseji, Die Grosstädte und das Geistesleben, který vyšel poprvé v knize vydané T. Petermannem, Die Grosstadt, 1903, zdůraznil anonymitu, letmost, povrchnost a četnost sociálních kontaktů městského člověka, které vedou ke vzniku typické městské povahy, vyznačující se velkou přizpůsobivostí, pružností, ale zároveň i nejistotou, blazeovaností, případně skrytou agresivitou. Na Simme- lovy úvahy v podstatě navázal L. Wirth v článku, Urbanism as a Way of Life z roku 1938, ve kterém odvodil z velikosti, hustoty a různorodosti městského obyvatelstva základní sociálně psychologické znaky života a vztahů mezi lidmi ve městech.
Na sociologickou teorii města významně zapůsobila tzv. chicagská škola. Bývá obvykle spojována s pojmem ekologie, avšak to je zúžení jejího významu. Roku 1916 napsal její zakladatel v článku The City, Suggestions for the Investigation of Human Behavior in the Urban Environment, že město, „...je něčím více než shlukem jednotlivců a sociálních zařízení — ulic, budov, světel, tramvají, telefonů atd. — je také něčím více než pouhou konstelací instituci a administrativních zařízení — soudů, nemocnic, škol, policie a správních institucí. Město je spíše stav mysli, soustava zvyků a tradic a organizovaných postojů a citů...“ Později však byla zdůrazněna ekologická stránka organizace města a Chicago se stalo sociální laboratoří hlavně ve smyslu prostorové analýzy obyvatelstva, sociálně patologických jevů i událostí denního života. Výsledkem byly teorie prostorové struktury města, které byly předstupněm teorie města jako sociálního systému, ve kterém obyvatelstvo, hmotné prostředí, technologie a soustava sociálních institucí a vzorů jednání tvoří funkční celek. Chicagská škola, která je spojena zejména se jmény R. E. Parka, E. W. Burgesse, McKenzie, N. Andersona, C. Shawa, R. E. Farise, W. Dunhama, H. Zorghbaua, přispěla významně k znalosti ekologie celých měst a také k poznání mozaiky přirozených oblastí, tvořených uvnitř měst stejnorodými skupinami obyvatelstva. Velmi blízko k ekologickému studiu měst a vlastně jeho pokračováním jsou demografické studie o závislosti skladby obyvatelstva na velikosti sídel a obcí a v závislosti na vzdálenosti od městských center (O. D. Duncan, L. Schnore, D. Bogue).
Pátým směrem je výzkum měst nebo jejich částí jako obcí. Navazuje na starou tradici sociálních průzkumů, jejichž příkladem je Engelsova kniha, Postavení dělnické třídy v Anglii a rozsáhlý průzkum Ch. Boothe o sociálních poměrech Londýna. Průzkumy tohoto druhu byly později doplněny antropologickými technikami a metodami. Výsledkem tohoto spojení jsou dva svazky manželů Lyndových, Middletown, 1921 a Middletown in Transition, 1937. V rámci antropologického přístupu k problematice města vznikla také R. Redfieldova dichotomie, ve které je vesnická společnost protikladem společnosti městské. Na tuto typologii navazovaly později jiné klasifikace a typologie a později teorie kontinuálních a nikoli ostrých rozdílů mezi městy a venkovskými obcemi.
Poněkud stranou těchto pěti hlavních myšlenkových proudů byla práce P. Sorokina a C. C. Zimmermanna, Principles of Rural-Urban Sociology, 1929, ve které se autoři pokusili o soustavné zpracování rozdílů mezi venkovem a městem, počínaje biologickými znaky obyvatelstva a konče sociálně psychologickými rysy.
V současné době jsou město a městská společnost studovány zejména z hledisek pokračující urbanizace všech částí světa, zvětšuje se důraz na komparativní studie procesu urbanizace demografické skladby městského obyvatelstva, ekologické struktury měst různých kultur a civilizací a na klasifikaci a typologii měst. Vzhledem k tomu, že již několik desetiletí dochází k prostorovému rozvolňování měst a k rychlejšímu růstu okrajů a zázemí měst, přesunuje se zájem ekologie na zkoumání okrajových pásem. Avšak protože se zároveň stávají středy měst dopravně těžko dostupné, ekologické studie se zaměřují rovněž na výzkum vybavení a používání městských center (tzv. city-studie).
Řada problémů, která byla v minulosti považována za specifikum sociologie města, se stala obecnými problémy sociologie průmyslových společností. Patří sem např. problémy průmyslu, byrokratických organizací, volného času a zčásti také rodiny, veřejného mínění a masových komunikací. Soudobá sociologie zkoumá tato témata v kontextu městské nebo venkovské sociální organizace a nepovažuje je za zvláštní problémy města. Předmětem sociologie města se stává spíše samotný kontext, to je zvláštní znaky městské společnosti chápané jako složitý systém sociálních institucí soustředěných na malém prostoru, obyvatelstva žijícího ve velkém množství na poměrně malé ploše a navzájem velmi závislého.
Výzkum specifických demografických znaků obyvatelstva měst ukázal, že zobecnění, která by platila pro průmyslově vyspělé země a zároveň pro země rozvojové, nelze provést. V průmyslových společnostech platí, že ve městech je více žen než mužů, ale i v těchto společnostech jsou výjimky. Města s těžkým průmyslem se vyznačují větším počtem mužů. Převaha žen je zvláště patrná ve městech správních. Pokud jde o země rozvojové, lze pozorovat naopak větší počet mužů ve městech, přičemž rodiny a ženy zůstávají na venkově. Generalizace o věkovém složení městského obyvatelstva jsou ještě obtížnější. Lze však říci, že města se vyznačují nadprůměrným zastoupením osob v tzv. ekonomicky aktivním věku, to je zhruba mezi patnácti až šedesáti lety. Ve většině měst průmyslových zemí je podíl dětí do patnácti let podprůměrný. Pokud jde o zastoupení lidí starších, neexistuje obecně platná zákonitost. Z hlediska skladby obyvatelstva podle rodinného stavu lze říci, že města se vyznačují nadprůměrným počtem osob jednotlivě žijících. Tomu odpovídá také velký počet tzv. nerodinných domácností. S rostoucí velikostí sídel ubývá osob zaměstnaných zemědělskou výrobou a přibývá osob ve správě. Podíl průmyslového obyvatelstva se nezvětšuje kontinuálně od nejmenších k největším sídlům, nýbrž dosahuje v každé zemi maxima ve středně velkých městech. Z hlediska přirozené měny nejsou dnes města tak výrazně odlišná od venkova. Dosud však je až na výjimky porodnost městského obyvatelstva nižší než na venkově. Ve většině průmyslově vyspělých zemí však již neplatí, že by úmrtnost městských obyvatel byla vyšší než na venkově. Mobilita městského obyvatelstva je stále vyšší než mobilita venkovského obyvatelstva.
Studium příčin urbanizace ukazuje, že v současné době vedle faktorů, které působí dostředivě, existují faktory odstředivé; to vede ke vzniku souvislých urbanistických oblastí, tzv. městských aglomerací neboli konurbací, nebo k rychlému růstu zázemí velkých měst. Vznikají velké metropolitní oblasti, které jsou vyšším stupněm procesu urbanizace. Sociologie města věnuje stále větší pozornost předměstím a městskému zázemí.
Původní teorie o izolovanosti městského člověka a o zániku primárních skupin v městském prostředí byla vystřídána realističtější teorií o transformaci primárních skupin a neformálních vztahů v městském prostředí. Poslední studie o městské rodině v různých vysoce urbanizovaných společnostech ukázaly, že rodina a příbuzenství hraje stále důležitou roli v sociální organizaci městské společnosti. Menší význam mají sousedské skupiny. Význam neformálních skupin i institucí je rovněž stále veliký, i když je nesporné, že typickým rysem městské společnosti je růst formálních institucí čili tzv. sekundárních systémů.
Hlubší studium sociální patologie města ukázalo, že je nutno rozlišovat mezi patologickými jevy, které vznikají v období adaptace na městské prostředí, a těmi, které jsou pro město charakteristické. Starší teorie obojí směšovaly a přeceňovaly patologičnost městské společnosti.
Literatura: Bergel E. E., Urban Sociology, McGraw-Hill Book Co., New York, 1955; Burgess E. W., The Urban Community, Chicago University Press, Chicago, 1926; Gist N. P., Fava S. F., Urban Society, Thomas Y. Crowell Co., New York, 1964; Childe V. G., The Urban Revolution, Town Planning Review, roč. 21, 1950, březen, 3—17; Maunier R., L'Origine et la function économique des villes, Paris, 1910; Park R. E., Urban Communities, The Free Press, Glencoe, 1952; Simmel G., Die Grosstädte und das Geistesleben, v: Die Grosstadt, Th. Petermann, Leipzig, 1903; Weber M., Die Stadt, v: Wirtschaft und Gesellschaft, J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), Tübingen, 1922; Wirth L., Urbanism as a Way of Life, American Journal of Sociology, 1938, č. 1.
Viz též heslo město ve Velkém sociologickém slovníku (1996)