Společnost informační (PSpol)

Společnost informační

Pravděpodobně nejvýznamnějším teoretikem tzv. informační společnosti je Manuel Castells, sociolog španělského původu ženatý s Ruskou (odtud jeho trvalý zájem o střední a východní Evropu) a působící v Berkeley (USA), v místě, kde – podle jeho slov – „začala Velká informační revoluce“ (zatímco „velká industriální revoluce“ začala dozajista v Anglii). Castells je autorem třísvazkového, vpravdě fundamentálního díla The Information Age (vydaného v letech 1996–1998). Na věci je pozoruhodné toto: Castells, inspirován mj. Engelsovým spiskem K bytové otázce, vydal v roce 1972 (ve věku třiceti let) zásadní knihu La question urbaine, spis, který se z mnoha nových hledisek zabýval fenoménem města a sociálního prostoru. V tomto spise je mimořádná pozornost věnována sociálním a kulturním souvislostem městského života (např. polemice s tzv. mýtem městské kultury, který Castellsovi reprezentují Simmel a Wirth), především ale je podtrženo, že sociální prostor, jehož součástí město je, je sám „materiálním útvarem, který sestává ze vzájemných vztahů mezi materiálními prvky – mimo jiné také mezi lidmi, kteří sami vstupují do určitých vztahů, jež dávají prostoru určitou formu, funkci a sociální význam“. Proč ta připomínka?

Na kontrapozici dvou zásadních Castellsových děl je totiž názorně vidět dramatický sociální pohyb od pevných, stabilních struktur materializovaných městským prostorem k „virtuálnímu“ volnému, „nemateriálnímu“, síťovému pohybu v prostoru, který je nestabilní, řečeno s Baumanem „tekutý“: ač žijeme ve městech, ve vysoce urbanizovaném světě, v němž ani „bytová otázka“ ani „otázka městská“ nepozbyly smyslu, jsme vzájemně propojeni jinak, jinými technologiemi a komunikačními prostředky než kdykoliv v minulosti. Žijeme ve světě NITu (nových informačních technologií). Zásadní Castellsova teze – pro sociologický pohled, který nutně abstrahuje jednak od technologického entuziasmu až fanatismu, jednak od technických fines, jež se mění snad s každým dnem, podstatná – zní takto: „Trvám na tom, že technologie neurčuje povahu společnosti. Došlo k tomuto: ekonomické, kulturní a politické procesy byly posíleny a zvýznamněny neobyčejně silnými informačními technologiemi, v důsledku čehož se v posledních dvaceti letech změnil svět. Ale nepíšu knihu o technologii, píšu knihu o společnosti, je o tom světě, v němž žijeme, nikoliv o světě budoucím. Všechna má dosavadní studia dokládají, že mezi kulturou, politikou, ekonomikou a společností na straně jedné a technologiemi na straně druhé existuje spletitý vztah, který transformuje společnost – nikoliv však nutně a vždycky k lepšímu“ (1996).

Jakkoliv je Castells jedním z nejvýznamnějších teoretiků „informačního věku“ či „informační společnosti“, dlužno připomenout, že existuje plejáda autorů, kteří se v názoru na jednotlivé dimenze informační společnosti, ba na samu její podstatu, liší, ba existují i takoví významní badatelé, kteří sám fakt existence „informační společnosti“ jako nové sociální vývojové kvality odmítají. Ostatně pojem informační společnost se poprvé objevuje sice marginálně, ale již v 60. letech (např. u F. Machlupa, A. Etzioniho aj.), ale kariéry se mu dostalo díky zejména a především japonským badatelům Y. Masudovi (1981), dříve pak T. Umesaovi a T. Sakayiaovi. Zatímco „japonský trend“ se orientoval k informačnímu rozměru sociální změny, k níž došlo, evropské studie akcentovaly spíše element „znalostní“ a vytvořily k informační společnosti komplement v konceptu „společnosti vědění“ (knowledge society).

„Japonské“ pojetí informační společnosti jako „protažení“ postindustriální společnosti perfektně sociologicky formuloval právě Masuda, který vyšel ze čtyř premis: 1. různé druhy inovačních technologií společně utvářejí komplexní technologický systém; 2. tyto integrované technologické systémy expandují na celou společnost; 3. výsledkem této radikální expanze je nový typ produktivity; 4. vývoj tohoto nového typu produktivity má societální (celé společnosti se týkající) důsledky dostatečné k tomu, aby vedly k transformaci celé společnosti. „Tichá revoluce“, kterou podle Masudy způsobily informační technologie, povede k automatizaci duševní práce, k tvorbě nových forem vědění a k výstavbě nových socioekonomických systémů. Změní se hodnota času, zvýší se občanská participace (synergický efekt informace, techniky a politiky se promění v novou formu občanského sdružování), vznikne nová forma soukromí (Masuda mluví o „koperníkovském obratu v pojetí soukromí“), prostě budeme žít v tom, co označuje jako computopii. Společnost bude fungovat kolem informačních, nikoliv materiálních hodnot, takže „společnost, v níž budou lidé dostatečně materiálně bohatí, se promění ve společnost, již celou bude prostupovat kognitivní kreativita individuí“ (1981). Masudova „computopie“ sice trochu připomíná Trockého vizi společnosti, v níž budou všichni psát básně a tělesně budou tak zdatní, že bytost menší než 180 cm bude pokládána za zakrslíka, ale je jistě postavena na poměrně solidních sociologických premisách, zejména na předpokladu synergického efektu činitelů informačních, technických, technologických, ekonomických, politických a psychologických.

Podstatným zjištěním teorie informační společnosti (podle V. L. Inozemceva, vynikajícího ruského znalce tématu a skeptika co do ruských možností „dohnat“ nejen informační, ale celou postindustriální mezeru) je pak to, že informace je specifickým zdrojem, který nevykazuje většinu charakteristik, jež vykazovaly tradiční výrobní faktory. Mimo jiné bylo zjištěno, že rozšíření informací je totožné s jejich seberozvíjením, což vylučuje použít ve vztahu k nim klasický ekonomický termín vzácnost, dále pak použití informace neznamená jejich vyčerpání, jde, jinými slovy, o „obnovitelný produkční zdroj“. Podle R. Crawforda, který podtrhuje roli „lidského kapitálu“ jako podstatné komponenty informační revoluce, „v současné ekonomice vzácnost zdrojů byla zaměněna jejich rozšířeností“ (1991).

S vědomím, že teorie informační společnosti je jakousi „subteorií“ teorie postindustriální společnosti, většina badatelů informační společnosti trpí jedním podstatným neduhem (kterým netrpí Bellova teorie), totiž tím, že téměř úplně ignorují předcházející vývojová stadia společnosti a orientují se na vnější, manifestní a partikulární aspekty sociálního života. Jestliže Bell připouštěl koexistenci postindustriální fáze s prvky fází předchozích, pak většina teoretiků informační společnosti vidí spíše a výrazněji diskontinuitu a výjimečnost informačního boomu.

Frank Webster se pokusil uspořádat pluralitu přístupů k informační společnosti podle toho, co pokládají za její podstatný rozlišovací znak:

Teorie založené na technologickém kritériu: tyto koncepce (Toffler, Connors, Evans, Martin) spočívají na tezi, že došlo k takovému růstu objemu NIT, že jeho důsledkem je podstatná transformace společnosti. Otázka, kterou lze klást, zní: Kolik takových inovací je třeba, aby se množství změnilo v kvalitativní sociální změnu? Jiná námitka ukazuje na to, že vztah mezi technologiemi a společností může být obrácený, že totiž společnost iniciuje technologickou změnu, nikoliv technologie změnu společenskou.
Teorie založené na ekonomickém kritériu: NIT pronikly do všech oblastí sociálního, ale zejména ekonomického života a jejich efektivita se dá ekonomicky měřit (a naopak – ekonomická efektivita se zvyšuje jejich aplikací). Fritz Machlup již v roce 1962 ukázal, že k „informačnímu systému“ patří vzdělání, právo, vydavatelství, masová komunikace a výroba počítačů, což dále doplňoval třebas Marc Porat aj. Porat zavádí ještě jednu pozoruhodnou distinkci: rozlišuje v oblasti informačního chování „přemýšlení“ a „dělání“: přemýšlení je inovativní aktivita (soustředěná v ústavech a na univerzitách) a dělání je praktická manipulace s NIT. Ekonomické kritérium ale evidentně směšuje všechno možné dohromady bez jakéhokoliv „citu“ pro kvalitativní distinkce. Webster jde dokonce tak daleko, že říká, že neschopnost rozlišit informační hodnotu mnohamiliónového Sunu (statisícového Blesku) od několikatisícového nákladu Financial Times znamená nepochopit, že informační váha se neměří elegantním ekonomickým kalkulem: „Co tak skvěle inovativního lze shledat na národu, který se skládá z větší části z pasivních konzumentů telenovel a seriálů snících své sny v obrázcích z Disneyova zábavného parku?“ (Webster, 2002).
Teorie založené na kritériu zaměstnanosti: Je nesporné, že přechod do fáze postindustriální společnosti vedl k radikální proměně zaměstnanosti kvantitativně (podíl zaměstnanců ve službách včetně informačních mnohonásobně vzrostl) a kvalitativně (vznikly nebývalé profese jako správce sítě, designér, imagemaker, ale i biotechnolog, genetický inženýr, „fund-raiser“ atd.). Mnozí znamenití autoři jsou přesvědčeni o tom, že hybnou silou současné i budoucí ekonomiky jsou informačně specializovaní lidé. Robert Reich, jak známo, vymyslel (nebo aspoň zavedl do obecného povědomí) pojem symbolický analytik, jímž označuje člověka, který „řeší, identifikuje a zprostředkovává problémy tím, že zachází se symboly; prostě zjednodušuje realitu do abstraktních obrazů“, k čemuž arci musí mít speciální kvalifikaci. Reich ale současně upozorňuje na to, že „informační společnost“ nebude idylická, protože „přes sliby proroků informačního věku, kteří předpovídali hojnost dobře placených míst i pro ty, kteří mají nejelementárnější kvalifikaci,“ vznikne „armáda pěšáků informační technologie“, kteří budou zpracovávat „horu údajů téměř stejně monotónním způsobem, jakým dělníci na montážní lince a před nimi textiláci zpracovávali stohy materiálů a látek“ (1991). Harold Perkin v roce 1989 předpověděl, že dojde k radikální exkluzi (vyloučení) těch, kdo nebudou patřit mezi „profesionály“, jinými slovy – ačkoliv kritérium zaměstnanosti není irelevantní, je na něm podstatnější poukaz na vznik nových nerovností (A. Gouldner uvažuje o nové třídě a konfliktu mezi konformními technokraty a nekonformními humanisty) než důkaz vzniku kvalitativně nové společenské formace.
Teorie založené na prostorovém kritériu: Castells má ve své klasické knize jednu velkou kapitolou nazvanou Já a síť – a o to jde. Tím, že je člověk „zasíťován“, že ekonomika se děje prostřednictvím sítí (takže ekonomické transakce probíhají mezi velmi vzdálenými místy světa v reálném čase), že masová média nás spoutávají i osvobozují, ale zejména nás okamžitě (také téměř v reálném čase) přenášejí z místa na místo, vším tím se mění role prostoru a času v soudobé společnosti. Dochází ke známé „časoprostorové kompresi“, o níž psali David Harvey a Anthony Giddens a která by bez NIT nebyla možná. Websterova námitka, že „informační sítě existovaly již dávno, nejpozději od vzniku poštovního spojení a poté telegrafu a telefonu“, je z tohoto hlediska skutečně poněkud, ba až neuvěřitelně naivní.
Teorie založené na kulturním kritériu: Toto hledisko vychází z viditelného předpokladu, že naše společnosti jsou „informačně mediálně přetíženy“, že žijeme se světě, v němž se všechno stává znakem a transformuje v symbol – počínaje reklamou (elementární konstatování), přes oděv (známo od dob Veblenových) až k tělu (dramatický růst péče o tělo jako symbol je sociálně nesamozřejmý). Tato rostoucí funkce znaků (a znaky a znakovost jsou bází kultury) vede ovšem k paradoxu, který vyjádřil provokující filozof Jean Baudrillard tezí – „informací je stále více, ale významů stále méně“ (1983). Jinými slovy, žijeme ve světě „zdání“, spektakulárním světě, v němž předstíráme, že věříme, že za prezentovanými znaky se něco skrývá, že něco sdělují (že jsou „reprezentací“ něčeho mimo nás), ačkoliv víme, že žijeme ve světě „velké znakové hry“, kdy reklama je průzračně srozumitelná jako hra a nikoliv jako informace, kdy billboardy vnímáme jako estetický či kvaziestetický objekt a nikoliv jako reálnou výzvu k nějaké aktivitě (ačkoliv marketingoví znalci by s touto tezí asi ne zcela souhlasili a uvedli by čísla o růstu vlivu billboardové reklamy na spotřebu – a my bychom se tvářili, že jim to věříme). Informační společnost proměňuje povahu kultury tím, že znakové systémy přenáší jinými než klasickým formami a proto se mění i role tradičního obrazu, produkce a reprodukce hudby, vyprávění je vytlačováno jednoduchým zobrazením atd. Podle Marka Postera (1990) – „lidé si ze znaků, které ztratily význam, prostě vybírají to, co se jim líbí“. Zda toto vymezení – informační společnosti jako poněkud neupřímného spektáklu a hravé volby mezi znaky – stačí k charakteristice „nové epochy“, je sporné. Co lze akceptovat, je skutečnost, že takto, s těmito akcenty, vidí „informační společnost“ postmoderní proud v soudobé sociologii.

Existenci dramatické přeměny související s novými technologiemi informační transmise nelze popřít, tím spíše, že všechny souvislosti ještě nedohlédáme, ačkoliv je vidíme. Například záplava mobilních telefonů mění povahu interpersonální komunikace, jež se stabilizovala staletí, akce „internet do škol“ nedomyslela, že internetová informace má – to každý sociolog ví – nežádoucí vedlejší efekty, obrovský zájem mladých o počítačové hry, jejichž kvalita je eufemisticky řečeno kolísavá a které prezentují nové osobnostní vzory, o nichž rodiče dítek nic nevědí, vede k prohloubení generační propasti atd. Websterova námitka, že samo „kvantum“ ještě neznamená změnu struktury a základní charakteristiky společnosti, zdá se dnes být (po pár letech!) téměř anachronická.

Americký sociolog Howard Rheingold (Smart Mobs: The Next Social Revolution) upozornil ještě na jeden fenomén, totiž na vznik nových organizačních forem, které se ustavují výhradně prostřednictvím nových technologií. Lidé se vzájemně „seznamují“ a sdružují, aniž se osobně setkávají, vytvářejí hierarchie, aniž své „vůdce“ vidí (tzv. reputační systém a systém reputačních kreditů, tedy hodnocení komunikačních partnerů podle jejich důvěryhodnosti) a samozřejmě především diskutují. Proti standardní formě tzv. chatování, které (jak se lze přesvědčit) je spíše verbální stokou než diskusí, jde o diskuse inteligentní, takže vznikají tzv. chytré davy. Nejsou to davy doby Le Bonovy (konec 19. století), ale ani davy Serge Moscoviciho, je to vpravdě nový fenomén dokonce i v rámci tzv. nových sociálních hnutí: „Existence chytrých davů je vnějším projevem obecnější tendence: rostoucí míry propojenosti mezi virtuálním a reálným světem. Zásadní význam má bezdrátové připojení k internetu. Díky němu se uživatelé zvedají ze židlí a vyrážejí do ulic. Internet se stává součástí městského prostředí stejně jako tramvajové tratě a čmáranice na zdech. Průmysl informačních technologií, veden snahou o zisk, bude dodávat stále neuvěřitelnější přístroje a jejich aplikace“ (píše publicista Petr Koubský v roce 2006).

Připomeňme tedy, že i davy z roku 1968 byly „chytré davy“ aspoň co do formálního statusu a výsledkem jejich počínání byly zničené univerzitní kampusy: na chytré davy by sociolog příliš sázet neměl. Na druhé straně ale „obsahovost“ informačních kontaktů jakoby zbavovala smyslu dramatickou tezi proroka informačního věku Toma Stoniera (1983): „Informace existuje. Aby existovala, nepotřebuje být percipována. Aby existovala, nepotřebuje, aby se jí rozumělo. Nevyžaduje intelektuální úsilí, aby byla interpretována. Aby existovala, nemusí nést žádný význam. Ona prostě existuje, je tu.“ Jestliže nám to postačí i do budoucna, ukáže čas, jediný soudce spravedlivý.

Informační společnost je zatížena vnitřním rozporem, jehož plné vědomí by nás mělo alespoň částečně vymanit ze zajetí iluzí o brave new world (Aldous Huxley) informačního věku: na jedné straně je totiž nesporné, že informace je „nejdemokratičtějším zdrojem přístupu k moci“ (Toffler, 1990), na druhé straně se nejméně od slavné Bellovy knihy o postindustriální společnosti ví, že „jestliže v předcházejícím století byly vůdčími osobnostmi podnikatelé, obchodníci, byznysmeni a manažeři, pak novými lidmi nadcházející epochy se stávají vědci, matematikové, ekonomové a tvůrci nových technologií“ (1973). Informační společnost může být typem dramaticky nového třídního uspořádání, protože vztahy mezi dvěma základními „polaritami“ společnosti budou od sebe nesrovnatelně více vzdáleny, než tomu bylo v minulosti. V tradičním kapitalismu („předinformačním věku“) měly „antagonistické marxovské třídy“ k sobě paradoxně poměrně blízko: spojovala je identita motivů, totiž usilování o maximalizaci hmotných statků s minimem nákladů, a vzájemná závislost, protože „ti nahoře“ nemohli být bohatými a mocnými bez práce těch dole, a „ti dole“ nemohli saturovat své potřeby, aniž prodali svou pracovní sílu (v tom měl Marx nepochybně pravdu). V informační společnosti ale „ti nahoře“ budou – podle všech ukazatelů – dostatečně materiálně saturováni a jejich motivy budou „postmateriální“, jejich úsilí bude orientováno k seberealizaci a sebestvrzení jako autentických osobností, zatímco „ti dole“ budou nadále v zajetí materiální motivace a jejich přístup k „nejdemokratičtějšímu prostředku výkonu moci“ bude limitován jejich intelektuálními dispozicemi (připusťme, že dokonce zčásti dědičně podmíněnými), jejich vzděláním (které se bude reprodukovat podle „klasického vzorce“, v němž výhodu mají ti, kdo pocházejí z rodin, jež disponují velkým kulturním kapitálem) a jejich způsobilostí ovládnout nové informační technologie – pasivně (jako „intelektuariát“) nebo aktivně (jako potenciální příslušníci „nové elity“). Tato vize nového třídního uspořádání není hrozbou, ale upozorněním na odvrácenou stranu sociotechnické skutečnosti, s níž lidstvo zatím nemá naprosto žádnou zkušenost – a získává ji v situaci extrémní sociálně ekonomické akcelerace.

V době nekritického nadšení pro informační společnost možná stojí za to uzavřít úvahu o ní snad ještě jednou proslulou kapkou dehtu do sudu medu. Podle výzkumu provedeného pro BBC News klesá inteligence lidí trvale závislých na e-mailové poště a mobilním telefonování až o 10 bodů, tj. o polovinu více než u kuřáků marihuany. Tato odvrácená stránka „informační společnosti“ se vysvětluje tím, že lidé jsou „mobilními zprávami“ (většinou nebo často irelevantními – a to jak z hlediska příjemce, tak z hlediska emitenta, toho, kdo zprávu posílá) neustále vyrušováni a ztrácejí nezbytnou schopnost soustředění. Toto zjištění je jistě nemilé pro „vodafony“ a „t-mobily“, kteréžto firmy kromě činnosti jistě bohulibé páchají velké kulturní a civilizační zlo prostřednictvím svých reklamních kampaní, které z mladé generace učinily zajatce irelevantních sdělení. Schopnost soustředit se je nahrazena neschopností rozlišit relevantní sdělení od sdělení zbytného či redundantního.

Literatura:
Baudrillard, J. 1983. Les stratégies fatales. Paris: B. Grasset
Baudrillard, J. [1981] 1983. Simulacra and Simulation. New York: Semiotext(e)
Baudrillard, J. 1996. Selected Writings (Mark Poster, ed.). Cambridge (UK): Polity Press
Bell, D. 1973. The Coming of Post-industrial Society. A Venture in Social Forecasting. New York: Basic Books
Castells, M. 1996–1998. The Information Age: Economy, Society, and Culture. 3 sv. Oxford: Blackwell
Crawford, R. 1991. In the Era of Human Capital. New York: HarperBusiness.
Inozemcev, V. L. 2000. Sovremennoje postindustrialnoje obščestvo: priroda, protivorečija, perspektivy. Moskva: Logos
Masuda, Y. 1981. The Information Society as Post-Industrial Society. Washington, D. C.: World Future Society
Poster, M. 1990. The Mode of Information: Poststructuralism and Social Context. Cambridge (UK): Polity Press
Reich, R. [1991] 1995 a 2002. Dílo národů. Příprava na kapitalismus 21. století. Praha: Prostor
Stonier, T. 1983. The Wealth of Information: A Profile of the Post-industrial Economy. London: Thames Methuen
Toffler, A. 1990. Powershift: Knowledge, Wealth, and Violence at the Edge of the 21st Century. New York: Bantam Books
Toffler, A. a Tofflerová, H. [1995] 2001. Nová civilizace. Třetí vlna a její důsledky. Praha: Dokořán
Webster, F. 2002. Theories of Information Society. London and New York: Routledge

Miloslav Petrusek

Viz též heslo společnost informační, společnost postindustriální, kapitál lidský, sémiotika, hnutí sociální nebo postmaterialismus ve Velkém sociologickém slovníku (1996)