Dav

dav – seskupení většího počtu osob, které jsou v prostorové blízkosti a jsou spojeny zaměřením zájmu k určité věci, problému, osobě nebo skupině. D. je sociální agregát, v němž se výrazně mění individ. psychika zúčastněných pod vlivem psychol. nákazy, na základě nápodoby a v důsledku oslabení nebo úplné absence sociální kontroly. Obecně přijatá definice d. neexistuje, ačkoliv davové chování je jednou z význ. forem tzv. kolektivního chování, jež je předmětem studia již více než jedno století. První významnější práce o tzv. psychologii davu pocházejí z it.-fr. okruhu s-gického psychologismu a jsou spojeny se jménem Scipio Sigheleho (La folla delinquenta a. L'intelligenzia della folla), který poprvé zdůraznil vysokou emocionalitu d., sugestibilitu, impulsivitu a sklon k násilnictví, a G. Le Bona, který svoji mimořádně vlivnou teorii d. formuloval v souvislosti s analýzami davového chování za Fr. revoluce. D. rozumí Le Bon nikoliv jakékoliv shromáždění osob, ale soubor individuí, jež jsou sjednocena iracionální připraveností k činnosti, která vyplývá z faktu rozplynutí individua v mase a jeho rezignace na sebekontrolu. Je to shromáždění, které podléhá snadno sugesci a není schopno si utvořit vlastní názor na nic, protože každý názor je d. imputován zvnějšku. D. aktivizuje spící či utlumené instinkty. V tom se Le Bonova koncepce blíží W. McDougallovu instinktivismu a zejm. pojetí S. Freuda, který komentoval Le Bonovu koncepci a v souladu se svou teorií vyložil davové či masové jednání jako nástroj vyjádření potlačených přání. Le Bon pojímá d. příliš široce, prakticky všechny formy lidského seskupování jsou mu d. Ostrým analytikem i kritikem davového chování byl J. Ortega y Gasset, který zdůrazňoval, že moderní d. se nesnaží následovat elitu, ale naopak ji chce vytlačit z polit. a veř. scény.

O definici a klasifikaci d. se pokoušeli také A. H. Cantrill, K. Davis a zejm. pak R. W. Brown. Jeho klasifikace d. se zdá být nejužitečnější. Na rozdíl od většiny koncepcí, které odlišují d. a publikum jako 2 specif. agregáty, pokládá publikum za formu d., a to za tzv. pasivní d. Klasifikace pak vypadá takto: 1. aktivní d., který může být a) útočný – buď lynčující obyčejný či bourbonský, nebo terorizující nebo d. vzpoury, b) únikový, vznikající buď panikou v neorganizovaném d., nebo panikou v organizováném d., c) získávací, d) výrazový (expresivní); 2. posluchačstvo (pasivní davy), dělící se na a) příležitostné, b) záměrné, c) k rekreaci nebo k poučení. Komentář vyžaduje tzv. bourbonský lynč, který se od obyčejného lynče, jenž je spontánní, liší připraveností, organizovaností, orientací k jedné konkrétní osobě a tím, že probíhá podle „pravidel“ (někdy se mluví o tzv. panském lynči). V poslední době se fenoménem d. zabýval E. Canetti, který mj. prozkoumal jev davových symbolů a založil vlastní klasifikaci d. na dominantní emoci, a Serge Moscovici, který podrobně analyzoval Freudovo a Le Bonovo pojetí a uvedl d. do vztahu k vůdcovství, zejm. k vůdcovství charismatickému, k veř. mínění, k propagandě, prozkoumal roli žen v d. atd. Soc. psychol. analýza a s-gické rozbory prováděné v kontextu kolekt. chování postupně pojem d. zbavují jeho silné a tradiční negativní emocionální zátěže. Empirickému zkoumání jsou podrobeny takové fenomény, jako je pouliční výtržnictví, fotbalové d., lynčující d. a jiné.

crowd foule Masse folla

Literatura: Bon, G. Le: (1895) Psychologie davu. Praha 1994; Freud, S.: (1921) Psychologie masy a analýza já. In: O člověku a kultuře. Praha 1989; Jurovský, A.: Duševný život v spoločenských podmienkach. Bratislava 1963; MacDougal, W.: The Group Mind. Cambridge 1920; Moscovici, S.: L'age des foules. Une traité historique de psychologie des masses. Paris 1981; viz též chování kolektivní, masa.

Miloslav Petrusek


Viz též heslo dav v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)