Dav (MSgS)

dav (MSgS) je dočasné prostorové nakupení lidí, reagujících na společný podnět. Vzniká obvykle náhle a spontánně jako labilní anonymní kolektiv, který se rychle rozpadá ztrátou podnětu nebo oslabením polarizace na podnět. Název „dav“ nebo „davy“ býval dříve rozšiřován i na sociální formace osob, jejichž vzájemné vztahy jsou relativně vymezeny a jejichž chování je regulováno společnými zájmy, hodnotami a normami. Ačkoliv sociální formace mohou za vhodných podmínek také vytvářet davy, je nutno rozlišovat pojmy dav, sociální skupina, masa.

Rozdíly mezi chováním osamoceného jedince a mezi jeho chováním v době, kdy je členem davu, jsou tak nápadné, že dávno přitahovaly pozornost vědců, především sociologů a psychologů. Poznání, že psychika člověka je spoluvytvářena sociálními vlivy, vedla v 19. století k předpokladu „kolektivní duše“. Podle L. Gumplowicze se individuální psychologie mýlí, tvrdí-li, že člověk myslí, „protože to není člověk sám, který myslí, nýbrž sociální pospolitost, k níž přináleží.“ E. Durkheim označil kolektivní vědomí za nejvyšší formu psychického života, protože je to vědomí všech vědomí, a D. Draghicesco byl přesvědčen, že jedinec má tolik rozličných „já“, kolika skupin je členem. Zosobnění sociální duše zdánlivě usnadňovalo výklad sociálně psychických jevů; také proto, že k davům byly počítány i politické strany, církve, společenské třídy ap. a každé shromáždění lidí, např. parlament.

Tzv. psychologií davu se podrobněji zabýval Ital S. Sighele, který při výkladu příčin hromadných zločinů se snažil vysvětlit vliv davu na psychiku jedinců. Dokazoval, že v davu intelektuální úroveň lidí klesá, naproti tomu intenzita citů stoupá, neboť afekty se sčítají. Touto nepřímou úměrností rozumu a citu, pro dav charakteristickou, vysvětloval časté negativní morální činy lidí v davu. P. Rossi vykládal, že v davech vzniká kolektivní duše, která není souhrnem individuálních duší, nýbrž novou skutečností, jež za příznivých podmínek napomáhá vytvářet z původních nestálých a nediferencovaných davů pevné a diferencované společenské formace, jako kasty, sekty, třídy, státy.

Francouz G. Tarde neuznával nadindividuální vědomí a zdůrazňoval sociální význam sugesce, která nutí jedince k nápodobě. Zpřesnil pojem davu tím, že výrazněji než Sighele rozlišil tzv. publikum, tj. rozptýlené osoby ovlivněné určitou událostí nebo zprávou, a dav, tj. osoby prostorově nakupené. G. Le Bon v podstatě převzal myšlenky Sigheleho a Tardeovy, ale setřel rozdíly mezi davem a masou. Roztřídil davy na heterogenní a homogenní. Heterogenní rozdělil jednak na anonymní, např. pouliční dav, jednak na neanonymní, např. porota, parlament apod. Davy homogenní dělil na sekty (např. náboženské, politické), na kasty (kněžské, vojenské ap.) a na třídy. Toto rozšíření a tím i znepřesnění pojmu umožnilo Le Bonovi přenést nepříznivé soudy o lehkověrnosti, nesnášenlivosti a krutosti davů na lidové vrstvy, především na dělnictvo, a vyvodit nehorázný závěr, že „doktríny, jako je socialismus, získávají vskutku přesvědčené obhájce téměř jen v nevzdělaných vrstvách“.

W. Mc Dougall vysvětloval intenzitu kolektivních emocí neorganizovaného davu tím, že každý člen davu je nakloněn ztrácet do jisté míry smysl pro osobní totožnost a odpovědnost. Všímal si rozdílů mezi davy nahodilými a mezi davy, které slučuje nějaký trvalý společný zájem. Pro S. Freuda byly jevy sugesce, nápodoby, stádovitosti aj. jen projevem libida, a proto podle něho pouta libida charakterizují každou skupinu.

Náš František Krejčí neuznával psychologii davu, neboť v tom případě by bylo nutno uznat dav za psychologického jedince. Psychologie může jen zkoumat zákony, jimiž se řídí jednání lidí v davu. Jevy společenské pokládal za sui generis, a proto také odmítal chápat sociologické zákony jako prostou aplikaci zákonů psychologických. Vliv společenského prostředí na člověka ovšem nepopíral, naopak jej zdůrazňoval.

Teorie o zvláštní duši davu byly spekulacemi téměř mystickými. Jedinec v davu však neztrácí svou individualitu, jde tu jen o umocnění jeho citových projevů (F. H. Allport). Člověk se cítí v davu skryt, uvolňuje sebekontrolu, přestává se chovat podle společensky schválených norem, opouští svou roli, v jejímž rámci se projevuje v normálních podmínkách, a odhaluje svou pravou podstatu. Dalo by se říci, že se psychicky obnažuje. Podobně jako davové podmínky způsobuje odbourání zábran opojení alkoholem; proto lidové rčení, že v opilosti člověk ukazuje svou skutečnou povahu, vyjadřuje empirickou zkušenost. Fašistická zvěrstva byla také umožněna davovým psychologickým prostředím, jež vůdcové fašismu záměrně vytvářeli, aby členové jejich úderných čet mohli bez zábran zabíjet a mučit domnělé nebo skutečné odpůrce režimu. Účinek tohoto psychologického prostředí na mravně narušená individua byl ještě zesilován vědomím naprosté osobní neodpovědnosti a beztrestnosti a dokonce uměle vyvolávaným pocitem záslužné činnosti v zájmu hnutí. Jedinec v davu se nechová proti své přirozenosti, nýbrž právě tak, jak by se choval, kdyby mohl jednat zcela sám, ale s absolutní jistotou, že jeho činy zůstanou utajeny. Mravní a trestní odpovědnost za činy vykonané v davu je psychologicky odůvodněna, i když je nutno uvážit živelnost davových podmínek.

Aby dav vznikl, je nutné pojítko, společný podnět, k němuž se alespoň krátkodobě připoutá zájem lidí. Nezbytné je přitom uvědomění si přítomnosti jiných jedinců a navázání emocionálního vztahu k nim. Tento vztah se neřídí hodnocením osobních vlastností, ale je určován souhrnem představ o pozici a roli davu. Důležitou podmínkou je schopnost společného jednání. Trvalá existence davu není možná, často zcela malicherná příčina, jež odvede pozornost od podnětu (déšť), způsobí jeho rozpad.

R. W. Brown rozděluje davy na aktivní a na pasívní (posluchačstvo). Aktivní dělí na útočné (výtržnosti, bitky, lynče, vzpoury), únikové (paniky), získávací (nákupní horečky) a výrazové (demonstrace, manifestace). Zná lynče obyčejné (rychlé lidové rozsudky hned po činu, který odporuje mravním názorům nebo předsudkům) a bourbonské (promyšlené, organizované, vykonávané skoro obřadně).

Téměř ve všech studiích o davu chybí kladné hodnocení některých davových projevů. A přece již z Brownova rozdělení lze poznat, že výtržnosti, lynče a paniky mají ve svých formách a následcích především negativní charakter, naproti tomu vzpoury, demonstrace a manifestace, jsou-li polarizovány na vyhraněný politický program, obvykle soustředěný do několika výrazných hesel, mohou být, a v historii často byly, mohutnou silou společenského vývoje. Při takových davových akcích je princip solidarity posilován dojmem univerzality (F. H. Allport). Člověka podněcuje vědomí, že není sám, že myšlenka, k níž se hlásí, je uznávána mnohými lidmi, kteří jsou ochotni spojenými silami přispět k jejímu vítězství. S tím však souvisí i to tak často vytýkané „snížení inteligence“ jedince v davu. To platí o davech, v nichž se lidé jen a jen psychicky uvolňují, v nichž hledají nějaký „ventil“, např. při bujných zábavách (karnevaly), při sportovních zápasech ap., ale v davu, který manifestuje proti politickému a hospodářskému útlaku, který demonstruje za odhodlanou jednotu v době ohrožení existence národa, státu, nejde o snížení inteligence, nýbrž o zúžení vědomí na určité intenzívní představy, jež v té chvíli mají pro život všech primární význam. K podobnému zúžení vědomí dochází téměř při každé práci, při každém soustředění myšlenek k určitému problému, ať vědeckému či uměleckému; mluvit v takové souvislosti o snížení inteligence je nesprávné psychologicky i sociologicky. Ani zvýšenou a zvášnivělou citovost, tak častou u lidí v davu, nelze hodnotit jen a jen negativně. Nadšení, úzkost, dojetí, hněv proti společenskému zlu, růst odvahy k obětování sama sebe — to jsou často nutné podmínky k vítězství nad zastaralými sociálními řády.

Proti davovým jevům jen destruktivním se společnost musí bránit. Socialistická společnost jim čelí především zvyšováním hospodářské a kulturní úrovně všech svých občanů, demokratickou organizaci státního zřízení, podporou veřejné kritiky i kontroly a soustavnou výchovou k odpovědnosti, která je důležitou složkou psychické kvality lidí.

Literatura: Allport F. H., Social Psychology, Cambridge Mass., 1924; Draghicesco D., Du role de l'individu dans le déterminisme social, Paris, 1906; Freud S., Massenpsychologie und Ich-Analyse, Leipzig, 1923; Gumplowicz L., Grundriss der Soziologie, 1885; Heveroch A., O psychologii davu, Praha, 1899; Jurovský A., Duševny život v spoločenských podmienkách (kap. Člověk v dave, str. 184—232), Bratislava, 1965; Le Bon G., Duše davu, 1. čes. překlad Praha, 1898, 2. čes. překlad 1946; Lindzey G., ed., Handbook of Social Psychology, I a II, Cambridge Mass., 1954; McDougall W., Psychologie (kap. VIII., str. 177—194), čes. překlad Praha, 1926; Miller N. E., Dollard J., Social Learning and Imitation, New Haven, 1946.

Anna Paurová


Viz též heslo dav ve Velkém sociologickém slovníku (1996)