Chování kolektivní
chování kolektivní – termín zavedený R. E. Parkem a E. W. Burgessem v r. 1921 pro relativně spontánní, neinstitucionalizované chování větší skupiny osob, které reagují na neobvyklou, nejednoznačnou, nepřesně definovanou, nepředvídanou a neznámou situaci. První systematickou teorii ch.k. rozpracoval na bázi symbolického interakcionismu Herbert G. Blumer v r. 1939, na jeho podněty navázal v 60. l. N. J. Smelser, který vypracoval funkcionalistickou teorii ch.k., jež později dostala žertovný název „teorie přidané hodnoty“. Smelserovu teorii modifikoval a podstatně doplnil J. Lofland, který je také tvůrcem soustavné klasifikace ch.k. Lofland říká, že ch.k. má 3 zákl. dimenze: 1. dominantní emoci, jíž může být strach, radost nebo nenávist; 2. org. formu, což je např. dav, masa, soc. hnutí; 3. emocionální intenzitu (dav má např. větší emocionální potenciál než masa apod.). Pak lze navrhnout toto schéma:
emocionální intenzita | forma ch.k. | dominantní emoce | ||
---|---|---|---|---|
strach | nenávist | radost | ||
větší | davy | dav se bojí | nenávidí | raduje se |
menší | masa | masa se bojí | nenávidí | raduje se |
Podobně lze schematicky zobrazit klasifikaci forem ch.k., kterou navrhl Lofland:
typ ch.k. | dominantní emoce | |||
---|---|---|---|---|
strach | nepřátelství | radost | smíšené | |
lokalizované (davové) | panika | protestní dav | expresivní dav | veřejný smutek |
lynčující dav hromadná | hromadná sebevražda | |||
disperzní (masové) | masová hysterie | zdivočení | móda | fáma |
koníčky | městské legendy |
Zákl. formy ch.k., které bývají standardně předmětem zájmu, jsou: panika, masová hysterie, davové chování, zejm. chování davů aktivních, fámy, móda, to, co se v anglosaské literatuře označuje termínem „fads“, a sociální hnutí. Fads (koníčky) jsou stavy ch.k., kdy se náhle objeví nějaký kult. element (hra, sbírání něčeho, dieta apod.), který se na krátký čas stane populární a rychle, téměř beze stopy zase zmizí. H. Blumer formuloval 3 obecné charakteristiky ch.k.: 1. vzniká jako reakce na tzv. fluidní situaci, v níž také probíhá; 2. podílí se na něm dosti velký počet lidí, kteří se vzájemně stimulují a tak vytvářejí společné emocionální naladění, které je udržuje pohromadě; 3. je většinou orientováno proti etablovaným soc. normám a standardnímu, normativně určenému skup. chování, což má vážný metodol. důsledek v tom, že pro analýzu ch.k. nelze použít kategorie kultury a sociální struktury. Beth B. Hessová situuje vcelku standardně ch.k. na 4 kontinuích: spontánní – strukturované, krátkodobé – dlouhodobé, expresivní – instrumentální, vědomě – nevědomě motivované. Z hlediska míry strukturovanosti pak jednotlivé typy ch.k. uvádí v tomto pořadí: koníčky, módy, masová hysterie, panika, expresivní dav, soc. revoluce.
Bylo rozpracováno několik teorií ch.k. s různou hodnotou a mírou empir. podložení. K nejdůležitějším patří: Blumerova, založená na premisách symbolického interakcionismu; klasická teorie nákazy, vycházející z Le Bonovy teorie davového chování, jejíž podstatou je předpoklad, že ve všech formách ch.k. dochází k emocionální nákaze, která danou kolektivitu udržuje pohromadě, současně jí však dává iracionální a nezřídka násilnické rysy; konvergenční teorie, která má podloží psychoanalytické a vychází z premisy existence shodných latentních dispozic, které se v ch.k. pouze manifestují a davové chování pak není ničím jiným než sumou individ. reakcí na společný podnět (experimentálně to ověřoval S. Milgram); teorie vzniku nových norem (emergent-norm theory), navržená R. H. Turnerem a L. M. Killianem (1972), která popírá tezi, že ch.k. není řízeno žádnou normou a snaží se doložit, že v průběhu ch.k., které vzniká spontánně, se postupně vynořují a ustavují specif. normy, které ch.k. posléze řídí, byť většinou jde o normy, které neodpovídají struktuře standardních akceptovaných norem; teorie přidané hodnoty, což je proslulá šestistupňová Smelserova koncepce; teorie mobilizace zdrojů. Smelserova teorie uvádí 6 podmínek, které musejí být postupně splněny, aby k ch.k. vůbec došlo: 1. strukturální způsobilost, tzn. v soc. struktuře a v jejích insitutcích musí být zabudována možnost vzniku situace, která vyvolá ch.k.; 2. strukturální napětí, tzn. že ze situace určitým způsobem dramatizované, která se stává nepřehlednou a problémovou, vzniká soubor negativních, nepříjemných psychol. stavů; 3. společně sdílené názory, přesvědčení a víry (posléze bylo dodáno – a ideologie) o tom, jak situaci řešit nebo jak na ni reagovat společně, kolekt.; 4. spouštěcí faktor, což je neočekávaná, obvykle dramatická událost s širokou publicitou; 5. mobilizace k akci, což je vyjádření ochoty spojit se ke kolekt. jednání; 6. pokles soc. kontroly, a to jak vnější, tak vnitřní.
Smelserova teorie nebyla sice přijata jednoznačně, zejm. jeho třetí předpoklad byl nejednou kritizován, nicméně jde asi o nejrozšířenější teorii ch.k.. Teorii mobilizace zdrojů vypracoval Ch. Tilly a korigovali M. Zalde a J. D. McCarthy v kontextu analýzy protestních hnutí a soc. revolucí. Podle Tillyho protestní aktivita jako zákl. forma ch.k. není abnormální reakcí na abnormální situaci, která přitahuje především alienovaná a marginalizovaná individua, ale naopak – jde o součást procesu distribuce a redistribuce zdrojů. Teorie mobilizace zdrojů se snaží vždycky odpovědět na dvě otázky – které zdroje (polit., kult., ekon., soc., ekologické) mají být aktivizovány a jak silný je ten, kdo aktuální distribuci potenciálně aktivizovaného zdroje kontroluje. Na tom závisí zdar protestní aktivity. Dalšími podmínkami je vůdcovství, administrativní a org. zdatnost, komunikační síť, stupeň legitimity, kterou hnutí získalo v širší veřejnosti. Zejm. téma legitimity je dnes předmětem rozsáhlých analýz v souvislosti s ch.k. Protestní aktivity většinou bývají organizovány a stimulovány lidmi nikoliv marginalizovanými: feministické hnutí neiniciovaly ani neudržují při životě nejbezmocnější a nejvíce utiskované ženy, černošské hnutí za občanská práva nevedli a neudržují lidé reprezentující nejchudší a nejpotřebnější vrstvy černošské populace atd. V souvislosti se zkoumáním ch.k. se analyzují další podstatné fenomény, jako je kolekt. ohrožení (reálné a fiktivní, např. ekologické ohrožení, ohrožení AIDS apod.), teror a terorismus, role symbolického násilí a nátlaku, nenávistné sportovní davy (výzkumy a teorie Gladys Langové, 1981), agresivní pouliční davy, různé druhy extatického chování, projevy náb. fanatismu, hromadné sebevraždy atd. V čes. zemích výzkum ch.k. zatím nemá tradici a aktuálně se příliš nerozvíjí.
collective behaviour comportement collectif Kollektivverhalten comportamento collettivo
Literatura: Lofland, J. F.: Collective Behavior: Elementary Forms. In: Rosenberg, M. – Turner, R. H. eds.: Social Psychology. New York 1982; Lofland, J. F.: Protest: Studies in Collective Behavior and Social Movement. New Brunswick 1985; Rose, J. D.: Outbreaks: The Sociology of Collective Behavior. New York 1982; Smelser, N. J.: The Theory of Collective Behavior. New York 1962; Tilly, Ch.: From Mobilization to Revolution. Reading 1978; Turner, R. H. – Killian, L. M.: Collective Behavior. Englewood Cliffs 1972.