Interakcionismus symbolický
interakcionismus symbolický – směr navazující na interakcionismus a zdůrazňující především symbolické zprostředkování sociální interakce. Chování v procesu komunikace je v něm analyzováno jako směna významů. K nejvýzn. předchůdcům i.s. patřil Ch. H. Cooley (1902) svým pojetím osobnosti jako zrcadlového já, odrážejícího způsob, jakým jedince vidí ostatní. Za vlastního zakladatele i.s. lze považovat G. H. Meada (1934), který podobně jako již J. Locke a D. Hume vychází z předpokladu, že lidská přirozenost se utváří v průběhu interakce. Osobnost je výsledkem přejímání postojů ostatních. Jejich krystalizace odpovídá zobecněnému chování jiných osob a tedy předpokládanému postoji „generalizovaného druhého“. Toto pojetí je považováno za teor. základ vzniku svébytného oboru soc. psychologie. Na skutečnost, že „člověk se vidí nejdříve jako v zrcadle jen v jiném člověku“, nicméně poukázal již K. Marx. Podobná byla i představa G. Simmela (1911) o generalizovaném soc. bytí. Mead považuje za nejvýzn. mechanismus zprostředkování interakce řeč (včetně neverbálních projevů, gest a mimiky), založenou na existenci spol. systému symbolů. Komunikace spočívá ve výměně signifikantních symbolů, vycházející z určitého úmyslu jednoho z integrujících a vyvolávající odpovídající záměr u druhého účastníka interakce. Toto pojetí je příbuzné chápání kultury u É. Durkheima (1893), významové interakce u P. A. Sorokina (1947) a „dvojí kontingence“ jednání u T. Parsonse (1952). Meadův „generalizovaný druhý“, komplementární abstrakce osobnosti, je symbolem reprezentujícím určitou skupinu či společnost.
Propagátorem i.s. jako svébytného směru je H. G. Blumer (1937). Zkoumá spol. skutečnost ze způsobu, jímž účastníci interakce vykládají a vymezují situace, v nichž se nacházejí. Zákl. předpokladem je, že lidé jednají vůči objektům podle toho, jaký jim přikládají význam. Veškeré soc. význ. objekty jsou vlastně produktem symbolické interakce jako „formativní transakce“. Lidé jsou nebo se stávají tím, co si o sobě myslí nebo vypovídají. Předmětem i.s. jsou proto podle Blumera především procesy interpretace osobností a sebereflexe jejich já, interpretace interakce, interpretace vztahů některých soc. proměnných a interpretace jejich zkoumání, tedy reflexe vlastní metodologie (1969). P. L. Berger a T. Luckmann (1966) chápou obdobně interakci jako „sociální konstrukci reality“. V recipročním uplatňování subjektivních klasifikací a typizací se v ní smysl akcí stává součástí nadosobně platných symbolů a na jedinci nezávislých institucí. Logika institucí, které i ve své objektivitě zůstávají výtvory lidských subjektů, nespočívá v jejich vnějším fungování, ale ve způsobu, jakým jsou reflektovány. Svět každodenního života vzniká v myšlenkách a akcích členů spol. a jako reálný je právě jimi zachováván (viz též každodennost). Tomuto pojetí je příbuzná starší koncepce soc. definice situace W. I. Thomase (1921). Na ni navazují přístupy ke společnosti jako systému komunikace, k organizaci významů apod. Metodologie i.s. je prakticky využívána v psychoterapii (H. S. Sullivan, J. L. Moreno, E. Goffmann). Tematicky souběžná s i.s. je teorie sociální směny (G. C. Homans, 1961) a zejm. její modifikace, zdůrazňující výlučnou směnu symbolů. Oběma směrům je vytýkáno nedoceňování materiální stránky interakce. Přímé pokračování i.s. představuje dramatismus (K. Burke, 1945, 1962) či chápání interakce jako „symbolického dramatu“ (O. D. Duncan, 1968), její dramaturgické modelování (viz sociologie dramaturgická).
symbolic interactionism interactionisme symbolique symbolischer Interaktionismus interazionismo simbolico
Literatura: Blumer, H.: Symbolic Interactionism. Englewood Cliffs 1969; Duncan, H. D.: Communication and Social Order. London 1968; Helle, H. J.: Verstehende Soziologie und Theorie der symbolischen Interaktion. Stuttgart 1977.