Společnost alternativní (PSpol)
Společnost alternativní
Celé dějiny sice nejsou dějinami třídních bojů, jak tvrdili Marx a Engels s učedníky svými, ale vysoce pravděpodobně jsou dějinami hledáním alternativ k tomu, v čem lidé aktuálně žijí. Nespokojenost je trvalý stav lidského ducha a napětí mezi reálným a ideálním, mezi skutečným a možným, mezi žitým a vytouženým je asi nejen znamením každé doby, ale i významným znakem lidského rodu, skutečnou hnací silou historického pohybu. Vracet se dále než k 60. letům 20. století by bylo opovážlivé a sám návrat k hledání „alternativní společnosti“ v té době má oprávnění jen za předpokladu, že vytváří základ jakési kontinuity, nikoliv nutně lineární a bezproblémové, ale viditelné. Pojem „alternativní společnosti“ se v 60. letech objevuje jako synonymum pro usilování hnutí hippies a tzv. undergroundu (pojem underground má sice prazáklad v odbojovém hnutí za 2. světové války, ale dnes již toto spojení necítí téměř nikdo): v roce 1968 píše Theodore Roszak slavnou knihu Making of a Counter Culture, v níž je vyložena „ideologie-neideologie“ nonkonformního hnutí, které hodlá vytvořit protiváhu soudobé společnosti – životním stylem, radikálně odlišným vztahem k oficiálním strukturám („korporacím“), novou hudbou atd., celým komplexem „neolibertariánské kultury“, kultury osvobodivé a osvobozující. Hnutí (samo původně orientované proti tzv. nové levici) ztrácí na síle kolem roku 1973, je střídáno dalšími hnutími, jež na hippies volně navazují. Hippies si sami – mimochodem – takto nikdy neříkali (používali označení freaks nebo heads), kolem roku 1977 jsou vytlačeni punkem, ale následováni tzv. travellers atd. Co je podstatné, jsou (kromě podrobněji fundované filozofie hnutí v díle Roszakově) mj. tyto orientační znaky: nová, alternativní společnost by měla být svobodná nikoliv proklamativně, ale fakticky, třebas tím, že připustí legalizaci drog (LSD v té době, později extázi), že nebude bránit provokacím vůči statu quo; sami stoupenci „alternativní společnosti“ se definují osobitým životním stylem (včetně společného života v komunách), zejména orientací na novou hudbu, sklonem k přijetí filozofie new age, respektem ke graffiti jako svobodné výtvarné výrazové formě atd. Jeden ze stoupenců „alternativní společnosti“ (S. Daly) píše: „Pohled na crusties z Bathu a na jejich oponenty z druhého konce škály – elegantní právníky a mediky – daleko lépe přenese turistu do let, kdy tu žila Jane Austenová, než všechno ostatní, co může vidět.“
Filozofii „alternativní společnosti“ – nikoliv nezajímavou – zformuloval v roce 1970 Charles A. Reich ve stejně proslulém textu The Greening of America, který vychází z takto položených otázek: „Proč jsme tak bezmocní? Jaká je podstata sociálního řádu, v němž musím žít? Proč se náš stát zdá tak nepřístupný demokratické a lidové kontrole? Proč je nezdravý, proč ničí sebe sama i prostředí ve jménu principů, které jsou nejasné?“ Tak se ptá Reich ve Spojených státech v době vietnamské války a kulminující studené války vedené se SSSR. Reich nepochybuje o tom, že „společnost tuto podobu získala pomalu, takže ti, co v ní žili, to ani nepostřehli“ – tedy opět „tichá revoluce“, jakých jsme ve 20. století byli svědky celé řady. Sociologickou charakteristiku systému podává Reich takto: „Nejsme ani čistě technologickou společností, ani čistým kapitalismem nebo imperialismem či dokonce jen vládou elity, ačkoliv právě technologie vytvořila základy pro všechny naše volby a proměnila všechny naše hodnoty.“ Centrální útok je proto veden proti technokracii – technice, organizaci řízení, administrativě… Reich mluví o korporativním státě, který je ovšem úplným opakem amerického ideálu a plánu. Stát, tento „korporativní stát“, nikoliv trh, nikoliv lidé, nikoliv „ekonomické zákony“, bude rozhodovat, co se bude vyrábět, co betonovat, co v přírodě ničit, stát bude rozhodovat o tom, kde a co se bude těžit, jaká bude struktura povolání a kudy povedou dálnice. Jedinou hodnotu, kterou tento stát má, je právě jen jeho technologie, která ovšem vytváří proslulou řadu „technologie – organizace – efektivita – růst – pokrok“. Ideje nezastaralé, opakující se – ačkoliv souhlasit s nimi nikterak není nutno. A proto deviza vzpoury takto kategorická: „Revoluce nebude povstáním pouze proti intelektuálním principům, ale proti principům etickým, a nejen etickým, také individuálně osobnostním, tedy proti všemu tomu, co humanistická tradice učinila jádrem vědomí, bez něhož by byla nemyslitelná.“ Naštěstí se „povstání“ nekonalo – jenom taková velká americká technopárty, s marihuanou a LSD.
V korporativním státě zklamala také demokracie, protože nevyjadřuje zájmy, ale „organizované zájmy“, práce znamená „práci v organizacích“ a kultura je poznamenána 1. substitučním fenoménem (nevystačíme si sami a tak dovážíme japonské restaurace, francouzský módní styl a evropskou „ersatz kulturu“), 2. tím, že není tvořena lidmi, ale jakoby „pro lidi“, a 3. může být zakoušena jen pasivně a tato pasivita zubožuje individualitu. Odtud vzpoura vůči masové kultuře, kulturnímu průmyslu (obdiv k Herbertu Marcusovi) a razantní důraz na vlastní tvorbu, individuální a skupinovou kreativitu.
Ideové kořeny, na něž kultura „alternativní společnosti“ (tedy kontrakultura) odkazuje, jsou tyto: Paul Goodman, Lucien Goldman, Herbert Marcuse, Frantz Fanon, Allen Ginsberg, Timothy Leary, Norman Mailer, Daniel Cohn-Bendit, Ronald D. Laing a někteří méně známí umělci, spisovatelé, psychiatři a filozofové. Jiní autoři uvádějí řadu Ch. W. Mills, H. Marcuse, D. Gutmann, A. Watts a T. Leary – budiž, i když není jasno, jak se Mills snáší se značně obskurním Learym.
Myšlenkově či teoreticky snad nejzajímavější na této kritické konstrukci (bude se potom opakovat nesčíslněkrát, ale málokdy provázena tak osobitým generačním hnutím) je Reichovo rozlišení tří druhů vědomí: vědomí I vidí svět jako džungli, v níž stojí každý proti každému, vědomí II je založeno na osobní atraktivitě, aktivitě, popularitě, na sportovních a podobných schopnostech, na všem možném, co akceptují většinové skupiny, a konečně vědomí III zakládá skutečně vědomí sebevědomého Já. Jestliže ve vědomí I člověk válčí o přežití nebo o vysoký status, ve vědomí II usiluje o to, aby byl přijat skupinou, pak ve vědomí III „jedinou realitou je Já“, ústřední devizou je „Whatever I’am, I’am“ a „I’am glad glad I’am me“. Nikoliv sobectví a egocentrismus, ale libertarianismus, široká škála svobodného já, reálná „ctnost, počestnost a lidská celistvost“. „Ontologicky“ se začíná od Já proto, že „lidský život přece je založen jako individuální jednotka, ne jako korporace nebo instituce“. Odtud pak plynou základní mravní premisy – nikdo nesmí soudit druhého, každé Já je absolutně hodnotné, svět je společenství, v němž všichni patříme do jedné rodiny. Radikálně to (podle J. Davydova) vyjádří slavný básník A. Ginsberg takto: „Navrhuji, aby každý, včetně prezidenta a všech jeho generálů, úředníků, soudců a kuchařů, si našel dobrého učitele v podobě indického duchovního vůdce a podrobil své vědomí působení LSD. Potom, předpokládám i předvídám, nás osvítí nové vědomí a my vstoupíme do nekonečného prostoru, vytrhneme se z našich každodenních konvenčních zvyků i oděvů, z útisku naší vlády, ba celé Ameriky a spojíme se v celosvětové společenství.“ A to vše provázeno proměnou zvyků a obyčejů, najmě v oblasti sexuality a erotiky, která je poprvé (v neposlední řadě v souvislosti s tzv. sexuální revolucí) v dějinách dost zásadně redefinována: alternativní společnost stojí na „principu tělesnosti“, ba „tělesného mysticismu“: v mystické extázi tělesnosti se vyjevuje zapomenuté Já, zřeknutí se těla vede k „novému duchovnu“, k nové morálce i kultuře. Odvolávat se zde na sv. Františka z Assisi je možná poněkud troufalé, Jakub Böhme ani William Blake by asi celek tohoto vidění světa při všem svém mysticismu nesdíleli, ale budiž – každá nová vize potřebuje odkaz na tradici. V tomto případě sice poněkud paradoxně, uvážíme-li, jak nenávistný vztah k tradici toto hnutí zformovalo a sdílelo.
A tak zatímco vědomí II umožňuje reformu establishmentu, vědomí III zdůrazňuje plnou osobní odpovědnost za společnost, v níž žijeme – společnost, která je „nedůvěryhodná a hypokritická“. Mladá generace se tedy liší – praví Reich – vysokou mírou odpovědnosti, nikoliv neodpovědnosti, jak jí přisuzují stoupenci „zastaralých paradigmat“: „To, co je na novém vědomí výjimečné, je to, že vzniká na zpustošené zemi korporativního státu jako květinka rašící z betonového chodníku“ (1970).
Ideologie „alternativní společnosti“ neskončila s odchodem hippies, beatniků či jiných „rebelantů“. Theodore Roszak pokračoval v rozvíjení těchto idejí a nikoliv bez vlivu. Jeho základní teze zůstává nezměněna – „mentální krajina, kterou si naše kultura stvořila během minulých tří staletí, a zejména stále rozhodnějším způsobem po nástupu industrializace, je výtvorem moderní vědy“ (2005). Moderní věda ale není viníkem, je součástí kulturního komplexu, jemuž musíme porozumět, abychom pochopili, proč „nás čeká jistá mezihra, během níž se bude rostoucí počet příslušníků městsko průmyslové společnosti orientovat na obnovu takových směrů a učení, jako je jóga, astrologie zvěrokruhu nebo moderní verze šamanské tradice. Výprava za společně sdílenou skutečností vyžaduje masivní záchrannou operaci zaměřenou do mnoha nepravděpodobných a zdánlivě beznadějných směrů. Právě to je velké dobrodružství našeho věku.“
Naděje na „alternativní společnost“ zřejmě vyhořela, ale kdybychom se důkladněji zabývali „politikou a transcendencí v postindustriální společnosti“, jak ji nabízejí kdysi rozhněvaní mladí mužové, lépe bychom možná pochopili, proč se na žebříčku „top knih“ udržuje Tolkien, proč se čte Dan Brown a proč slaví úspěchy filmy typu „fantasy“, o jejichž „kulturní pokleslosti“ diváctvo asi zásadně pochybuje.
Literatura:
Davydov, J. N. 1978. Běgstvo ot svobody. Filosofskoje mifotvorčestvo i litěraturnyj avangard. Moskva: Chudožestvennaja litěratura
Marcus, G. [1990] 1998. Stopy rtěnky. Tajná historie dvacátého století. Olomouc: Votobia
Reich, Ch. A. 1970. The Greening of America. New York: Random House
Roszak, T. [1969 a 1989] 2005. Kde končí pustina. Politika a transcendence v postindustriální společnosti. Praha: Prostor
Thorne, T. [1993] 1995. Słownik pojęć kultury postmodernistycznej: mody, kulty, fascynacje. Warszawa: Muza SA
Viz též heslo hippies, styl životní, „nová levice“, kontrakultura nebo revoluce sexuální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)