Mýtus

mýtus – (z řec. mythos = slovo) – zvláštní slovesný útvar, většinou příběh odpovídající skutečnosti, který skrývá význ. symbolickou hodnotu. Přeneseně se za „mytický“ označuje každý jev, instituce nebo předmět, který je ojedinělý nebo nepravděpodobný (viz např. výrok „v diktatuře se spravedlnost jeví jako mýtus“). Symbolická hodnota m. obvykle nezaujatému posluchači či čtenáři nic neříká. Soc. hodnota m. spočívala v tom, že se v něm spojoval spol. souhlas s vyprávěným dějem a osobní prožitek a oboje pociťovali vypravěč i posluchač. M. nemá nikdy autora, ale pouze vypravěče, což neznamená, že příběh nikdo nevymyslel, ale aby se stal m., musel ztratit jakýkoliv odkaz na autora. M. vyprávěný z generace na generaci se stává poselstvím. Skrytý symbol a poselství mu dodává nadpřirozený charakter. M. je obvykle příběhem legendárních postav, které rekapitulují a shromažďují ve svých činech celou lidskou zkušenost. M. nejsou hist., odehrávají se mimo čas, resp. v dávných, časově neurčitých dobách (ve stylu „byl jednou jeden …“). M. je tak svým charakterem zcela anachronní. Lze jej považovat za zvl. typ soc. interakce, která má strukturu projevující se sekvenčním pořadím událostí, které podle J. Goodenougha obsahují prvky soc. identity, podle E. R. Leache znaky, mezi nimiž vznikají sledovatelné vztahy. M. rozvíjí témata geogr., kosmologická, soc. a tech.-ekon. Je spojen s empir. fakty, ale ta se mohou projevovat velmi odlišně od skutečnosti. M. může klást obecné a zákl. otázky, které vyplývají ze vzájemného působení přírody a kultury – např. „je smrt konečná?“, „je pravidlo incestu nezbytné?“, „jak počalo lidstvo?“. Podle C. Lévi-Strausse není m. nikdy zcela vyčerpán, neboť se objevují neustále jeho nové varianty: buď roste, nebo je mrtvý. Leach však tvrdí, že má-li být z m. pochopeno jeho pravdivé poselství, musí být známy všechny jeho varianty. R. Graves ukazuje na m. z antického Řecka, že tato variantnost není typická pouze pro dodnes živé m. přírodních národů, ale platí i v případě dávno mrtvých, klasických mytologií.

C. Lévi-Strauss zdůrazňuje, že m. tím, že je vyprávěn, je součástí lidské řeči, a proto je svou strukturou a chováním blízký jazyku. Na rozdíl od jazyka, jehož struktura je dána fonetickými znaky, jimž jsou přiřazeny určité sémantické hodnoty, jsou ale m. tvořeny souborem spec. znaků – mytémů, které jsou komplexnější povahy než znaky lingvistické, takže vyjímají m. z čisté informace. M. představují soc. modely, které fungují v opozici – mnohdy totiž zobrazují opak reality. Toto pojetí připomíná hry, kde jsou proti sobě dvě strany a na začátku není jisté, kdo bude vítězem. M. je totiž vyprávění plné zápasů, explicitních opozic, které musí být vyřešeny, a i když vypravěč i posluchači znají výsledek, přesto nejistota, jak to skončí, v příběhu zůstává. M. a hry jsou i nositeli formálních vztahů k soc. skupinám, pro které jsou informativní, smysluplné. Dodnes jsou (podobně jako pohádky nebo v podobě pohádek) médiem, kterým se předkládají dětem modely společnosti. Jako čistě psychol. fenomén interpretuje m. ve své Völkerpsychologie W. Wundt (1900 a jindy), F. W. J. Schelling (1809), J. J. Bachofen (1861), E. V. A. Dacqué (1931), E. Cassirer (1923 a jindy). Bachofen jej považuje za „zvnitřněné zjevení metafyzického“ a spojuje jej s „mateřsky“, tj. iracionálně komponovanou lidskou psychikou pradávných dob. Wundt poukazující na příbuznost m. a poezie vykládá jej pojmem „transcendentální apercepce“, jíž rozumí „čisté původní vědomí“. Cassirer v souvislosti se svou „filozofií mýtů“, resp. symbolických forem, srovnává empir. věd. světonázor s mytickým: m. je mu produktem zvláštní jednoty citu a myšlení a staví se proto proti pokusům vysvětlovat jej jako alegorické vyjadřování. B. Malinowski popírá symbolickou povahu m., kdežto K. Kerényi a C. G. Jung ji naopak zdůrazňují – m. je jim projekcí archetypů. L. Frobenius nazýval principy tvoření m. monádami „vnitřního tlaku“ vyjádřit určité, duchovně zformované zážitky.

Psychoanalytikové O. Rank a H. Sachs (1913) spatřovali v m. analogii se sny: sen v individ. a m. ve fylogenetickém smyslu reprezentují „kus zaniklého dětského života“; m. obsahují projekce „zapovězených uspokojení“. Pro E. Neumanna (1949) jsou m. projekcí probouzejícího se vědomí. V psychol. analýze m. dospěl nejdále M. Eliade (1950 a jindy), který navazuje na archetypické základy a odmítá redukci m. na psychol. či s-gický přístup. M. má podle něho ahist. vnitřní strukturu, je to „věčná současnost“; symboly nikdy neztrácejí svou psychol. aktuálnost, je jen třeba „strhnout jejich nové masky“. Eliade tvrdí, že každá lidská bytost v sobě nosí značnou část prehist. lidství a to člověku umožňuje, aby v obrazech a symbolech sestupoval do oblasti „rajského stadia pračlověka“; proto i člověk současnosti stále prožívá velké mytické motivy, avšak již v jiných formách, většinou „zdegenerovaných“ (např. m. hrdinů prožívá ve filmových westernech apod.). M. prezentují určité duchovní, sakrální významy, které nejsou fakty hist., nýbrž nadčasovými a jsou podstatné pro lidskou existenci jako hist. situace. Podle R. Cailloise (1938, 1950) jsou zdrojem m. afektogenní přír. jevy (bouře, zatmění slunce, fáze měsíce atd.) a konfliktogenní dramatické situace. Obsah m. je jakousi kvazihalucinací takové situace. Společným jmenovatelem psychol. interpretací m. je poukaz k archaickému prožívání světa, resp. magickému myšlení (viz magie) a pokus analyzovat jeho poznávací hodnotu.

S-gie se m. zabývá zejm. v souvislosti se studiem náboženství, se kterým spojuje pojem klasického m. (viz též posvátné a profánní, náboženství neviditelné aj.). Zajímá ji m. ve funkci světového názoru, resp. ve funkci prakticko-orientační a soc.- integrační. Sociologie umění studuje m. jako způsob uměl. vyjádření i obsah uměl. díla se silným, byť někdy skrytým soc. nábojem (navazuje přitom na antropol. i psychol. poznatky). Specif. oblastí s-gického studia je proces demytologizace, ale i tvorba a šíření tzv. moderních mýtů. Nejde jen o modifikaci (resp. degeneraci) starých hrdinných eposů v moderním romantismu, ale o analogické mýtotvorné mechanismy fungující v oblasti vědy, politiky, ekologie, vytvářející se v atmosféře novodobých hnutí i kolem nich, kolem význ. událostí, osobností. Moderní m. se nevztahují jen k něčemu neskutečnému, jsou stejně jako staré m. dotažením reality do polohy ideálu podpořeného alespoň částečnou realizací. Každý m. musí mít rysy věrohodnosti a zároveň musí být symbolem. V této podobě stimuluje soc. jednání, zejm. skupinové, spoluvytváří vzory chování, v extrémnějších podobách ústí do kultu (viz též náboženství světské).

myth mythe Mythos mito

Literatura: Eliade, M.: Images et symboles. Paris 1952; Eliade, M.: Aspects du mythe. Paris 1963; Eliade, M.: (1969) Mýtus o věčném návratu. Praha 1993; Jung, C. G.Kerényi, K.: Einführung in das Wesen Der Mythologie. Amsterdam, Leipzig 1941; Schmidbauer, W.: Mythos und Psychologie. München 1970; viz též mytologie.

Zdeněk Justoň
Milan Nakonečný