Hrdina

hrdina – jedinec, který vykonal význ. odvážné činy, většinou s nasazením vlastního života, a je proto prezentován jako vzor chování. H. se běžně připisují tyto vlastnosti: statečnost, neohroženost, schopnost riskovat, obětavost, vytrvalost, někdy i chytrost (není však podstatnou vlastností h.). V zásadě každá společnost i každá ideologie aspirující na hromadnou akceptaci, a zejm. ta, která má státotvorné ambice, potřebují h. jako vzory chování. Ideální typy h. se opírají o reálné lidi a skutky, jsou ale dotvářeny v mýtotvorném procesu. Nápodoba chování h. je často provázena stylizací. Nedostatek h. v rovině vzoru i nápodoby bývá považován za známku úpadku soc. integrity a životaschopnosti společnosti.

Termínem „heros“ označovali původně staří Řekové přežívající duši zemřelého, jíž připisovali sílu zasahovat do života žijících. Později tak pojmenovávali lidi, kteří se vyznamenali výjimečnými činy, přičemž se předpokládalo, že to dokázali díky své božské krvi (měli božský původ po jednom z rodičů). Kolem každého takového h. se vytvořil mýtus. Později byli mezi h. zařazováni i význ. občané, filozofové, učenci (např. zakladatel Sparty Likurgos nebo Aischylos, Sofokles, Platón apod.). Kolem h. vznikl a značně se rozšířil specif. kult. Hrdinům se stavěly chrámy jako bohům, zasvěcovaly se jim oltáře. Předpokládalo se, že po smrti mají vyhrazen zvl. ostrov, kde je čeká věčná blaženost (Élysion neboli ostrov blažených). Slib této velké odplaty za riziko statečnosti samozřejmě podporoval působení h. jako vzoru chování. Heroizace neboli prohlášení někoho za h. byla význ. slavností, i když v pozdním římském období se zvrhla v ryze formální akt (dnes se termínem heroizace označuje soc. mechanismus vytváření image h.). Křesťanství si vymyslelo vlastní typ h. – bojovníka za víru, mučedníka, vzor křesťanské lásky a obětavosti. Tito h. se nazývají svatými, mají rovněž své mýty a heroizaci nahradila kanonizace. Mýtus světských h. se začal vytvářet v 9. a 10. st., kdy vznikl ideál rytířství, který se stal inspirativním zdrojem novodobé představě romantického h., ochotného obětovat život za ideál, lásku, vlast apod. Částečně přetrvává dodnes kult nár. a válečných h..

Kategorií h. se zabývá kromě hist. s-gie zejm. sociologie morálky, protože h. představuje vypjaté morální cítění, max. identifikaci s určitými morálními normami. Z psychol. hlediska je h. zajímavý tím, že potlačuje pud sebezáchovy, je zvýrazněním role superega. S-gicky funguje označení h. i jako labelling, spojený většinou s velkou prestiží, příp. se známkou abnormality. Hrdinství je ovšem hodnota různě interpretovaná a různě ceněná v závislosti na referenční skupině, resp. společnosti a době. H. se vyskytují zejm. ve vypjatých hist. okamžicích (za válek, revolucí apod.), kdy také stoupá význam tohoto pojmu, který je využíván motivačně i propagačně.

hero héros Held eroe

Literatura: Hook, S.: The Hero in History: A Study of Limitation and Posibility. London 1945.


Alena Vodáková