Sociologie umění

sociologie umění – v systematickém ohledu součást sociologie kultury, která se zabývá uměním jako výrazem či analogem soc. skutečnosti, soc. souvislostmi produkce, reprodukce a recepce umění. 1. Zaměření prvního typu vyrostlo z fil. laděné estetiky, uměnovědy a historiografie umění, od nichž je nelze vždy dost dobře odlišit. Využívá protos-gické koncepty (Mme de Staël, J. Burckhardta, Diltheyovu teorii svět. názorů a z ní vyvinuté nauky o stylech, vídeňské uměnovědné školy v čele s Rieglem, F. Wickhoffem a Maxem Dvořákem, psychologie národů, psychoanalýzy aj.) i s-gických pojmů a výkladových schémat (zvl. od M. Webera, Paretovu teorii nelogického jednání, marx., sociologistické, fenomenologické, funkcionalistické, strukturalistické a jiné koncepce) s velmi různými metodol. i ideol. tendencemi. Všem variantám s.u. je společné odmítnutí absolutní autonomie umění a úsilí o zachycení souvislosti mezi mimouměl. předpoklady uměl. tvorby, jejími výsledky (stylem, tvarovou, výrazovou a symbolickou soustavou) i zpětnými funkcemi živého uměl. díla v soc. realitě. Tak široký rámec, vymezený vlastně pouze polaritou mezi věcnou autonomií a soc. heteronomií umění, obejme i koncepce značně různorodé, od pozitivismu (H. Taine, J. M. Guyau) přes projekty duchovědy, kulturní antropologie, fenomenologie a strukturalistmu až k marxismu a jím inspirovaným teoriím. Navzájem se liší zejm. mírou svébytnosti, která je přiznávána umění. Teorie strohého determinismu či utilitarismu spatřují v umění pouhý projev determinant nebo sublimovaný výraz reálně nesplněných tužeb, specif. výchovný, vzdělávací a agitační prostředek. Proti tomu stojí pojetí uměl. díla jako nové a svébytné skutečnosti vzniklé suverénním aktem tvorby, avšak na základě soc. zformovaných předpokladů (A. Hauser).

Práce z oblasti s.u. často trpěly tím, že autoři znalí umění a jeho dějin v s-gii pouze diletovali nebo že vzdělaní sociologové se ne dosti kvalifikovaně pohybovali v oblasti umění. Jednu z výjimek představuje P. A. Sorokin (Social and Cultural Dynamics), který zkoumal, nakolik proměny uměl. projevů korespondují s proměnami jednotlivých stránek soc. života a vědomí, a na základě tohoto rozboru popřel kontinuálně vývojové nebo cyklické zákonitosti těchto změn. Rozeznal pouze sklon uměl. projevů zaměřovat se na ideál nebo na skutečnost. Sorokin se pokusil využít v s.u. statistiku a další kvantit. metody, ovšem spíše jako doplňky celkové sociologizující estetické a filozofickohist. linie. T. W. Adorno a W. Benjamin vyhrotili tezi o relativní autonomii umění v požadavek jeho kontrafaktorického charakteru. Umění se (v duchu kritické teorie společnosti, rozvíjené tzv. frankfurtskou školou), může a má stát nejen jednou ze stěžejních instancí permanentní kritiky společnosti, ale i posledním útočištěm neodcizené humanizační touhy a naděje. Rozdílně hodnotí umění bez aury, oslovující mnohem širší a soc. neurčitější okruhy publika, a umění vnímatelné kontemplativně. Benjamin spatřuje v rozbití aury (pozůstatku svatého v krásném) průlom z esteticismu do polit. a spol. praxe, kdežto Adorno je pokládá za příznak kolonizace posledních zbytků spontánní kreativity účelově racionálními i iracionálními dehumanizačními mechanismy. Otázky tohoto typu se v 70. a zejm. v 80. l. znovu dostaly do středu pozornosti se sporem o to, zda vyspělá euroam. kultura vstoupila do nového postmoderního věku (J. F. Lyotard), nebo zda postmodernismus je pouhým projevem novokonzervativismu, zrady na emancipativních ideálech moderny (J. Habermas). Otázka naplnění a nenaplnění cílů a možností občanské společnosti je v této době úzce spjata s problematikou estetickou a etickou, s kritickou analýzou soc. funkcí konkrétních uměl. projevů (zprvu architektury, poté hudby a ostatních umění). V metodol. ohledu je tento spor mezi stoupenci poststrukturalismu a teorie komunikativního jednání sporem o míru důslednosti v překonání subjekt-objektového paradigmatu komunikativním paradigmatem.

2. Zaměření druhého typu na produkci, reprodukci či recepci umění má u anticipátorů (E. Hanslick, H. Taine, T. B. Veblen, A. de Tocqueville) i sociologů blíže k empirickému s-gickému zkoumání. V USA a později i v Evropě se s.u. obrátila od širokých kulturologických koncepcí k výzkumu užších problémů, spjatých jednak s masovou komunikací, jednak s průzkumem tendence k soc. izolaci tzv. vážného umění. Výsledkem rozsáhlého výzkumu vlivu rozhlasu na posluchače, který vedl od r. 1937 P. F. Lazarsfeld, bylo jednak vytvoření a ustálení metodologie, která se za podobnými účely používá dodnes, jednak inspirování řady dnes již klasických prací (P. F. Lazarsfeld a F. N. Stanton: Radio Research, 1941; P. F. Lazarsfeld: Radion and the Printed Page, 1940; B. Berelson: Content Analysis in Communication Research, 1952; J. Klapper: The Effects of Mass Communication, 1960). Rozborem typu hrdinky populárních povídek došla již v r. 1938 R. Inglisová k závěru, že literatura masového typu soc. skutečnost odráží, kdežto literatura vážná je schopna soc. změny citlivě předjímat, což později na základě rozboru vybraného liter. materiálu posledních tří staletí důrazně potvrdil L. Löwenthal (Literature and the Image of Man, 1957). Na druhé straně konstituující se am. s.u. (J. Mueller, 1952) zkoumala situaci hráčů symfonických orchestrů (rozpoznání paralelismu mezi symfonickým tělesem a společností došlo po létech výrazu ve Felliniho filmu Zkouška orchestru) a postavení básníka a skladatele vážné hudby (R. Wilson, 1952; D. Nash, 1954). J. Kolaja a R. Wilson podrobili nezávisle na sobě obsahové analýze výtvarná a básnická díla jediného roku a zjistili, že došlo k vytvoření ostře ohraničené subkultury tzv. vážného umění, což vede k uměl. zobrazování člověka jako izolovaného individua (The Themes of Social Isolation in American Painting and Poetry, 1954). Na pracích uvedeného typu je dodnes nejzajímavější variabilita a vynalézavost v zacílení výzk. metod, která je odlišuje od filozofickohistorických a estetických koncepcí prvního typu. Podle předmětu lze s.u. členit na sociologii literatury, sociologii románu, sociologii hudby, resp. hudebnosti, sociologii výtvarného umění, sociologii filmu, sociologii divadla, příp. s-gii tance, sociologii architektury aj. V této diferenciaci je také s.u. nejčastěji pěstována.

sociology of art sociologie de l'art Kunstsoziologie sociologia dell'arte

Literatura: viz sociologie literatury, sociologie výtvarného umění, umění.

Jaroslav Střítecký