Marxismus

marxismus – myšlenkový proud spojený s polit. praxí. Východiskem jsou názory K. Marxe, zprvu fil., postupně přerůstající v komplexní interpretaci dějin jako „přírodně historického procesu“. Dle vlastní Marxovy charakteristiky mělo být toto pojetí „naturalismem“, dial. překonáním dosavadního materialismu a idealismu ve smyslu syntézy jejich nejlepších prvků. V teorii poznání staví Marx na odmítnutí naivního realismu pojetím praxe jako předmětu poznání. Svět je poznatelný pouze v míře, do jaké jej mění „lidská smyslová činnost“, tj. právě praxe. Nepoznáváme tedy svět sám, nýbrž svou činnost v něm a proces poznávání světa nemůže být nikdy úplný a dokončený. Tím je současně řečeno, že lidé tvoří sami své dějiny přeměnou okolního světa; praxe je základem formování společnosti i její sebereflexe. Jelikož nejpodstatnější složkou praxe je pro Marxe práce, jsou dějiny v konečné instanci dějinami společenskoekonomických formací, ne však ve smyslu běžného ekonomického determinismu, nýbrž na základě změn povahy výrobních sil, kterou musí ve své práci člověk respektovat. Při vypracování svého světového názoru postupoval Marx synkretickým způsobem, tj. dosavadní literaturu bral jako stavební kameny své vlastní koncepce, aniž ho zajímal původní smysl. Nelze tedy ani při jeho odvolávkách na předchozí vývoj fil. či ekon. teorie mluvit o „zdrojích a součástech“ m.. Již za Marxova života byly jeho názory i jeho stoupenci přijímány pouze v redukované podobě, což Marxe vedlo ke známému prohlášení „já přece nejsem žádný marxista“.

Hlavní linie vývoje m. počíná F. Engelsem, který nebyl zjednodušeným vydáním a popularizátorem Marxe, ale samostatným tradičně social. myslitelem. Rozdíly jsou patrné zejm. v Engelsově koncepci „socializace“ (rozumí se centrálního řízení ekonomiky společností jako celkem) jako skoku z „říše nutnosti do říše svobody“, což Marx výslovně odmítal. Pokračováním v tomto Engelsově ekon. redukcionismu byl jednak revizionismus Engelsova sekretáře E. Bernsteina ústící do výslovného odmítnutí Marxových názorů, jednak ortodoxie K. Kautského dokončující přeměnu Marxova komplexního názoru v soustavu osamostatnělých fil., ekon. a polit. doktrín. Z marx. ortodoxie vychází linie dalšího štěpení marx. názorů. Nejvýraznějšími představiteli tohoto vývoje jsou Rosa Luxemburgová, V. I. Lenin (viz leninismus), L. D. Trockij (viz trockismus), N. I. Bucharin a J. V. Stalin (viz stalinismus), jehož tezí o prioritě politiky před ekonomikou se z m. stává utilitaristický soubor pouček, často protikladných původnímu obsahu a měněný dle polit. potřeby. Stalinismus vystupuje pod názvem marxismus-leninismus dle vlastní Stalinovy definice jako „spojení ruské revolučnosti s americkou věcností“. Ve své liberalizované podobě po Stalinově smrti končí tato ideologie jako „služtička politiky“ v naprostém rozkladu. Odštěpenou větví bylo od 30. l. 20. st. využití zejm. Leninových názorů v tehdejších koloniálních a polokoloniálních zemích. Mao-Ce-tung z nich vytvořil ve 30.–60. l. ucelenou ideologii prosazování zájmů chudých vrstev v nár. měřítku a chudých zemí v mezinár. měřítku. V maoistické podobě se marxismus-leninismus stal vlivnou ideologií uvnitř tzv. třetího světa, sice již též vzdálenou Marxovi i m., na rozdíl od stalinismu však ucelenou a utilitaristickou až v pozdních oficiálních podobách. Od 20. l. 20. st. se v Evropě, později v USA vyvíjel tzv. neomarxismus, navazující na dříve opomíjené a neznámé části Marxových prací.

Marxism marxisme Marxismus marxismo

Literatura: Marx, K.Engels, B.: Vybrané spisy. Praha 1976–1978; Kołakowskij, L.: Main Currents of Marxismus. Oxford 1978; Lefebvre, V.: The Sociology of Marx. London 1968; Lenin, V. I.: Vybrané spisy. Praha 1975–1981; Mao-Ce-tung: Vybrané spisy. Praha 1953–1957; Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z r. 1844. Praha 1978; Marx, K.: Kapitál, I.–III. Praha 1953–1968.

Jiří Vraný