Leninismus
leninismus – specif. interpretace marxismu vypracovaná V. I. Leninem, součást oficiální státní doktríny zemí reálného socialismu. Termín l. poprvé použil pravděpodobně G. V. Plechanov již v r. 1918 pro označení Leninova programu realizace rus. revoluce, s nímž on sám nesouhlasil. V r. 1920 navrhl L. Suvorov v článku dedikovaném Leninovým narozeninám používat označení l. pro Leninovo učení, termín však byl Leninem odmítnut. Znovu se objevuje ve stati M. Babachana v r. 1923 v souvislosti s tzv. sporem o Plechanova. Proti Plechanovovi a jeho žákům, kteří byli označováni za tzv. abstraktní teoretiky, bylo stavěno Leninovo dílo jako příklad promyšlené a systematické praktické aplikace marx. teorie. V Bucharinově formulaci Lenin rozpoznal praktický smysl každé teor. konstrukce a každého teor. tvrzení. L. je v tomto období chápán výhradně jako teor. vyjádření a zobecnění revol. praxe, jako strategická a taktická aplikace marxismu v podmínkách rus. revoluce. V r. 1924 přednesl J. V. Stalin přednášku O základech leninismu, v níž navrhl vymezovat l. jako marxismus epochy imperialismu a proletářské revoluce. V r. 1926 tuto definici l. obhajuje v polemice se Zinovjevem a dalšími, zejm. odmítá tehdy i později dosti běžné pojetí l. jako aplikace marxismu na nevyzrálé rus. poměry nebo jako návrat k revol. tradici marxismu 40. l. 19. st., která byla revidována tzv. reformisty. Je zajímavé, že právě toto Stalinem odmítané pojetí l. sdílel u nás T. G. Masaryk, který v sérii statí z r. 1920 přesně postřehl, že jádrem l. je koncepce diktatury proletariátu a elitářské pojetí vedoucí úlohy strany. Syn prominentního kom. funkcionáře A. Mikojana v r. 1987 tvrdil, že existují důkazy, že Stalinova koncepce l. je dílem mladého stranického teoretika Ksenofontova, který však byl již ve 20. l. fyzicky zlikvidován. Do diskusí o podstatě l. se zapojil také N. Bucharin, jehož definice l. je se Stalinovou téměř shodná: l. je pro N. I. Bucharina logické a hist. dovršení marxismu ve změněných hist. podmínkách (vznik imperialismu, rozpad kapitalismu v souvislosti se svět. válkou, děl. povstání a počátek epochy vlády děl. třídy).
Ve Stalinově pojetí, které bylo na řadu let kanonizováno a prakticky nebylo nijak revidováno ani po odhalení Stalinových zločinů na XX. sjezdu KSSS (1956), jsou zdůrazněny tyto specif. rysy l.: 1. rozlišení krátkodobých a dlouhodobých zájmů proletariátu, které umožňuje formulaci teze o avantgardní roli kom. strany, povolání osvěcovat a vzdělávat, vést a organizovat proletářské masy, které samy nemohou dospět k revol. uvědomění, ale pouze k tzv. tradeunionistickému vědomí svých krátkodobých, zejm. ekon. zájmů; 2. požadavek formování avantgardní, výlučné, disciplinované strany spojené principem tzv. demokratického centralismu; 3. důraz na možnost vzniku proletářské revoluce v několika málo zemích nebo dokonce jen v jedné zemi; proti klasickému marxismu se tedy tvrdí, že kapitalismus se nezhroutí tam, kde je nejvyspělejší průmysl a nejpočetnější děl. třída, nejrozvinutější kultura a nejlépe fungující parlamentní demokracie, ale tam, kde je svět. imperialismus nejslabší (teorie tzv. nejslabšího článku řetězu); 4. vypracování teorie diktatury proletariátu jako specif. státní formy, v níž se sjednocuje moc zákonodárná a výkonná. Kromě toho se poukazuje na Leninovy ideje o národnostní otázce, na jeho teorii imperialismu, návrh řešení tzv. rolnické otázky atd. Až do počátku 30. l. se o l. diskutovalo výhradně jako o otázce praktickopolit. a teoretickoideol., zásadně však nikoliv jako o otázce fil. či s-gické. Za legitimního dědice a pokračovatele v rozvoji marx. teorie, zejm. filozofie, byl totiž pokládán Plechanov, nikoliv Lenin. Až do r. 1930 nebyla ani Stalinova stať o l. příliš citována. Na konci r. 1930 však mladí marxisté, pracovníci institutu tzv. rudé profesury M. B. Mitin a P. F. Judin, v kontextu tehdy vedené fil. diskuse mezi tzv. dialektiky reprezentovanými A. M. Děborinem a mechanicisty navrhli uvažovat o tzv. leninské etapě v dějinách filozofie. Od této doby je již pojem l. vztahován na všechny 3 tzv. zákl. součásti marxismu, tedy na polit. teorii, tzv. věd. socialismus či vědecký komunismus, na filozofii a dokonce i na ekon. teorii. Prostřednictvím tohoto ideol. manévru byla zrušena původní řada „klasiků“: Marx – Engels – Plechanov – Lenin a nahrazena řadou: K. Marx – F. Engels – Lenin – Stalin. Za nejvýzn. teoretika l. a největšího Leninova žáka byl prohlášen Stalin.
Celý vývoj oficiálního marxismu v zemích social. typu až do 60. l. byl vývojem leninské interpretace marxismu, která byla kanonizována a institucionalizována Stalinem a jeho epigony. Proto každý pokus o kritiku stalinského marxismu začíná nikoliv náhodou návratem k tzv. autentickému Marxovi, jakoby oproštěnému od stalinských deformací, ale implicite i od leninských výkladů a zejm. leninských opomenutí. Doktrinální marxismus-leninismus nicméně lpěl na definici l., kterou zavedl Stalin, takže ji nacházíme ještě v tezích k 100. výročí narození Lenina (1970). Nekonečné a nejapné diskuse se vedly o leninské etapě ve filozofii, ekonomii a polit. teorii, Lenin byl prohlášen za absolutní a nedotknutelnou autoritu. Záp. badatelé však velice brzy rozpoznali, že l. je svým pojetím strany nejčistším elitářstvím a svým pojetím role a funkcí diktatury proletariátu prokazatelným totalitarismem. Všechny pokusy o polit. reformy založené na návratu k jakýmsi čistým leninským normám byly proto ideol. sebemystifikací: zákl. teor. chyba je totiž zabudována již v původní verzi l. Z Leninových úvah, které měly jistý teor. přesah, se součástí marx. s-gie staly zejm. tyto partikulární koncepce: 1. idea stranickosti vědy, kategorické odmítnutí objektivity a objektivismu (podle Lenina je společenskovědní poznání tím pravdivější, čím přesnějí vyjadřuje zájmy děl. třídy); 2. pokus o zcela důsledné nahrazení pojmu společnost jako příliš abstraktního pojmem společenskoekonomická formace; 3. definice spol. třídy navržená v ryze účelovém článku Velká iniciativa; 4. teorie role subjektivního činitele v dějinách a zejm. role strany jako avantgardy; 5. teorie státu, zejm. diktatury proletariátu jako přechodné formy státu, která má tvořit předpoklady odumírání státu; 6. teorie dvou kultur ve společnosti, jejichž rozlišení odpovídá údajné zákl. třídní dichotomizaci každé společnosti; 7. koncept věd. ideologie. L. je svou podstatou radikální revizí klasického marxismu, je revizionismem par excellence. Protože l. je radikálním zásahem do původní struktury marxismu, je možné tvrdit, že rozdíl mezi l. a stalinismem je menší než rozdíl mezi l. a klasickým marxismem. Pro l. je charakteristická ideová nesnášenlivost ve vztahu k možným oponentům a tendence k redukci každého teor. problému na problém ideol. a polit. L. je završením marx. vize, že je možné věd. zdůvodnit jedinou možnou alternativu budoucnosti a že je žádoucí budovat nový spol. systém na základě předem dané racionální konstrukce.
Leninism léninisme Leninismus leninismo
Literatura: Bucharin, N. I.: Lenin kak marksist. In: Izbrannyje proizveděnija. Moskva 1988; Kołakowski, L.: Glówne nurty marksizmu, sv. 3, Warszawa 1989; Lenin, V. I.: Co dělat. Vybrané spisy sv. 1. Praha 1975; Lenin, V. I.: Stát a revoluce. Vybrané spisy sv. 3. Praha 1976; Lenin, V. I.: Proletářská revoluce a renegát Kautsky. Vybrané spisy sv. 4. Praha 1980; Marcuse, H.: Soviet Marxism. A Critical Analysis. New York 1958; Masaryk, T. G.: O bolševictví. Praha 1990; Stalin, J. V.: Otázky leninismu. Praha 1950.