Revizionismus
revizionismus – mnohoznačný pojem, který se objevuje v r. 1901 a který se hist. vztahuje ke snaze E. Bernsteina modifikovat ortodoxně interpretované učení K. Marxe a tím jej přizpůsobit změněným spol. podmínkám. Teprve ve střetu s ortodoxními marxisty, tzv. centristy, opustili revizionisté marxovskou tradici a přešli k otevřené polemice s Marxovým teor. systémem. Původní r. byl tedy polit. směrem něm. soc. demokracie. I když r. nebyl nikdy jednotným teor. směrem, relativní vnitřní spojnicí byl odpor proti ortodoxii, zvl. pak odmítnutí nutnosti revol. zhroucení kap. řádu. V následující etapě byl termín r. rozšířen na všechny formy pravicových odchylek a tím ztratil svůj jednoznačný hist. a teor. základ alternativy k marxismu. Tuto tradici založil V. I. Lenin, který v polemice proti reformistické soc.demokr. praxi zahrnul z taktických důvodů do r. i ortodoxní vedení něm. soc. demokracie. Druhým důvodem záměny reformismu a r. je skutečnost, že revizionisté sdíleli reformistické názory v praktické politice. Tím se stal pojem r. pejorativním označením pro jakýkoliv pokus o odklon od marx. kánonu a jako oportunistická zrada zájmů děl. třídy byl v komunisty ovládaných zemích pronásledován. Lenin sám provedl radikální revizi Marxova učení, kterou ovšem představil jako legitimní rozvinutí teorie. Všechny ostatní modernizační pokusy, stejně jako lpění na Marxově učení odsoudil jako r., čímž založil hegemoniální nárok sov. kom. vedení na jedině správnou interpretaci Marxova odkazu.
Původní r. bernsteinovské školy nevyvinul nikdy ucelený teor. systém, naopak propagoval, že socialismus se nesnáší s dogmaty jakéhokoliv druhu, takže jakoukoliv teorii je třeba neustále podrobovat přezkoušení. Zákl. kameny koncepce r. byly: 1. skepse vůči tezi nutného zhroucení kapitalismu; 2. pochybnost o nutné polarizaci kap. společnosti na dvě třídy a o zbídačování děl. třídy; 3. kritika koncentrace marxismu na třídní boj a diktaturu proletariátu jako na nutná stadia na cestě k socialismu; 4. tendence k evolucionismu a gradualismu a pochyby o účinnosti násilné revoluce; 5. víceméně pozitivní vztah ke státu, národu a parlamentní demokracii.
Bernsteinova kritika vychází z odmítnutí Marxovy teze o nepřekonatelných rozporech kapitalismu a jeho nevyhnutelného zhroucení. Nadto pochyboval Bernstein i o fil. a ekon. základech Marxova učení. Především teorie krize a akumulace, tak jak je postuloval Marx, neodpovídá skutečnému vývoji kapitalismu: namísto aby se počet a hloubka krizí zvyšovaly, mají tendenci klesat, stejně jako nedochází k takové koncentraci kapitálu, která by vytvořila přísně dichotomickou třídní strukturu. Naopak, Bernstein viděl absolutní i relativní nárůst střední třídy. Stejně tak nesouhlasil s Marxovou teorií hodnoty a nadhodnoty a považoval ji za nepodstatnou pro celé Marxovo učení. Bernsteinova kritika prozrazuje, že příliš nechápal Marxovo fundamentální spojení s Hegelovou dialektikou, kterou považoval za čistě formální a bezcenou konstrukci. V tom se příliš nelišil od ostatních marxistů své doby, kteří (i pod vlivem F. Engelse) směřovali k hrubě pozitivistickému chápání social. učení. Bernstein polemizoval s tímto pozitivismem a s determinismem z neokantovské pozice, která mu umožnila pochopit socialismus jako etický cíl. Velmi povrchní recepce Kantovy filozofie navazovala na v Německu živé tradice etického socialismu.
Těžištěm revizionistického hosp. programu byly reformy – soc. pojištění, změna daňové politiky, výstavba soc. bytů, masový konzum apod. Konsekventně odmítl Bernstein revoluci a diktaturu proletariátu jako atavismus, protože byl přesvědčen, že parlamentní demokracie záp. typu zaručí prosazení požadavků pracujících. V jeho přesvědčení splývá socialismus s úplným rozvinutím demokracie. Protože příliš nerozlišoval mezi parlamentní a plebiscitární demokracií, neváhal postavit soc. dem. jako legitimního nástupce liberalismu.
Bernsteinovy názory byly kritizovány především K. Kautským, R. Luxemburgovou, G. V. Plechanovem a dalšími, přesto ale získaly v Německu mnoho přívrženců. Obdobné názory zastávali i tzv. legální marxisté kolem P. B. Struveho v Rusku i tzv. austromarxisté v Rakousko-Uhersku, a to přesto, že formálně lpěli na ortodoxní marx. pozici. Stejně tak lze za r. označit učení B. Croceho v Itálii a G. E. Sorela ve Francii. Přestože Bernsteinovy názory byly v mnohém eklektické a povrchní a v krátkodobé perspektivě se jeho předpovědi nevyplnily, předjal mnohé z vývoje společnosti po 2. svět. válce a jeho program je dnes samozřejmou součástí programů většiny soc.demokr. stran v záp. zemích. Je ovšem otázkou, zda lze termín r. také použít pro novější teor. proudy, které ze social. pozic kritizovaly toerii a praxi kom. stran. Problematické je takové označení proto, že neexistuje prakticky žádný vztah nového r. k původnímu Bernsteinovskému r. Tito noví revizionisté navazovali spíše na mladého Marxe, L. D. Trockého, ale i Luxemburgovou. Navíc toto označení jim bylo oktrojováno zvnějšku oficiální stranickou ideologií.
revisionism révisionnisme Revisionismus revisionismo
Literatura: Bernstein, E.: Die Voraussetzungen des Sozialismus und die Aufgaben der Sozialdemokratie. Stuttgart 1899; Bernstein, E.: Zur Geschichte und Theorie des Sozialismus. Berlin 1901; Grebing, H.: Der Revisionismus: Von Bernstein bis zum „Prager Frühling“. München 1977.