Neomarxismus

neomarxismus – souhrnné označení pro s-gicko-fil. a ekon. koncepce, zejm. západoevrop. a am., které se snaží na základě nových interpretací K. Marxe nebo na základě návratu k tzv. autentickému marxismu analyzovat nové jevy kap. společnosti, fil. fundovaně kritizovat praxi tzv. reálného socialismu a formulovat projekty polit. činnosti alternativní jak vůči strategii a taktice kom. hnutí, tak vůči etablovaným polit. hnutím, směrům a stranám kap. společností. Označení n. pravděpodobně poprvé použil Franz Mehring v r. 1901 v recenzi knihy Davida Koigena, který se pokusil vrátit do marxismu ideje mladohegelovského hnutí. Jako synonymický termín pro n. se používá označení „západní marxismus“ (L. Goldmann, G. Marramao), „západoevropský marxismus“ (A. Schmidt), „kritický marxismus“ (F. Cerrutti), „pozdní marxismus“ (F. Bockelmann), antiautoritářský nebo neklasický marxismus. Po pádu kom. systému se neomarxisté sami označují za myslitele marx. inspirované, někteří se však k označení n. nehlásí vůbec. Souhrnná charakteristika n. není prakticky možná, protože n. je hist. i tematicky, ba dokonce regionálně silně vnitřně diferencován. Karl Kühne navrhuje, aby za neomarxisty byli označováni všichni autoři, kteří se ve 20. st. hlásili či hlásí k marxismu a současně byli a jsou ze strany stoupenců dříve oficiálního, dnes doktrinářského marxismu-leninismu pokládáni za revizionisty, odpadlíky, kryptomarxisty nebo „převlečené marxisty“. Termín převlečený marxista pro označení neomarxistů použil poprvé V. I. Lenin v r. 1913 proto, že se domníval, že všeob. nadšení pro marxismus a jeho „světová akceptace“ si takovou kamufláž vynucuje. Termín n. se však právě naopak začal obecně používat proto, aby se vyjádřila distance od marxismu-leninismu, jehož neživotnost byla od druhé poloviny 20. l. stále viditelnější.

Obecně lze říci, že za n. lze pokládat všechny verze marxismu vzniklé ve 20. st. (někteří analytici n. říkají dokonce po r. 1945) kromě marxismu-leninismu v jeho leninské, stalinské a poststalinské verzi. Je poměrně obvyklé hist. členit vývoj n. do 4 etap. 1. Období klasického, raného n. je reprezentováno zejm. dílem G. S. Lukácse (Geschichte und Klassenbewusstsein, 1923), které sehrálo v rozvoji n. rozhodující roli. Lukács, který později n. fakticky opustil, v tomto díle ukazuje význam dialektiky jako jádra marxismu, hledisko totality jako odlišující znak marxismu od partikularismu buržoazního vědomí a klade základy své teorie zvěcnění. Tomuto období předcházely pokusy o spojení marxismu s jinými fil. systémy, zejm. s novokantovstvím a pozitivismem. K první generaci n. nepochybně patří K. Korsch (Marxismus und Philosophie, 1923), který vývoj po Marxovi pokládá za scientizaci marxismu, současně však problematizuje celou existenci buržoazní spol. vědy; bývá s ní však spojován také A. Gramsci. 2. K období n., kdy dominuje tzv. frankfurtská škola, zejm. ve své am. vývojové fázi, jsou řazeni zejm. H. Marcuse a E. Fromm. 3. V dalším období se formuje a působí tzv. „nová levice“ (Ch. W. Mills, I. L. Horowitz, ale i polit. radikálové, jako jsou F. Fanon, R. Debray, R. Dutschke, D. Cohn-Bendit aj.) a vzniká n. v některých zemích tzv. reálného socialismu (v 60. l.), zejm. v jugoslávské skupině sdružené kolem časopisu Praxis; v Československu jej reprezentuje I. Sviták, L. Sochor, K. Kosík, J. Strinka, krátký čas E. Urbánek aj., v Maďarsku tzv. budapešťská škola (A. Hellerová, F. Fehér, D. Markus, M. Vajda, A. Hegedüs), v Polsku A. Schaff a po jistou dobu L. Kolakowski. V téže době se konstituuje n. ve Francii v podobě existencialistického n. (J.-P. Sartre) a strukturalistického n. L. Althussera a jeho stoupenců (E. Balibar, D. Lecourt aj.); po jistou dobu k n. patřil i M. Merleau-Ponty. Rak. n. je reprezentován zejm. E. Fischerem a F. Markem. It. n., který navazuje na tradici Gramsciho, představuje zejm. G. della Volpe aj. Od 70. l. je obvyklé k n. řadit také některé význ. ekonomy, např. P. M. Sweezyho, S. Hooka, P. A. Barana, M. Dobba, A. Emmanuela, E. Mandela aj., kteří ovšem patří k různým generačním vrstvám. 4. Filozofie a s-gie tzv. marx. inspirace se transformovala těsně před a pádem reálného socialismu a po něm (N. Poulantzas, A. Gorz, I. M. Wallerstein, Hellerová a Fehér po emigraci z Maďarska, J. Arnason a skupina kolem časopisu Thesis Eleven). Tato skupina neomarxistů význ. vstupuje také do diskusí o postmodernismu (B. Smart, D. Harvey, C. Castoriadis aj.).

Z věcného hlediska se n. jako teor. koncepce vnitřně člení na dvě velké skupiny: 1. První se obvykle označuje jako dial.-humanistická a je pro ni příznačná inspirace zejm. ve 30. l. nově objevenými a publikovanými pracemi raného Marxe (Ekonomicko-filosofické rukopisy, 1844 a Rukopisy Grundrisse), důraz na humanistický moment v klasickém marxismu, práce s takovými pojmy, jako je odcizení a emancipace. Blízko k této orientaci měl i W. Benjamin a potom celá frankfurtská škola a tzv. freudomarxismus představovaný W. Reichem, který se dokonce pokusil o ustavení sexuálně-ekon. s-gie. Fr. existencialistický n. je dobře reprezentován zejm. pracemi J.-P. Sartra (Critique de la raison dialectique, 1960 a M. Merleau-Pontyho Humanisme et terror, 1947, a Les aventures de la dialectique, 1955, angl. 1973). Na počátku 60. l. význ. ovlivnil nejen fr., ale i východoevrop. marxismus a n. R. Garaudy, a to nejprve kritikou filozofie stalinismuPerspectives de l'homme (1959) a poté zejm. prací Le grand tournant du socialisme (1969), která systematicky reaguje především na procesy věd.tech. revoluce a navrhuje alternativní modely socialismu vůči sov. socialismu. K n. tohoto typu patří také tzv. fenomenologický n. (E. Pacci, P. Picone), který se pokusil o syntézu fenomenologického pojmového aparátu s marxismem, především při analýze každodennosti. Podobný pokus učinil ve Francii s jinými fil. akcenty G. Lefèbvre (Critique de la vie quotidienne, I–III), jehož pokus o modernizaci marx. estetiky silně ovlivnil východoevrop. intelektuály v 60. l. Podobný zájem projevuje i L. Goldmann systematickou strukturálně-marx. analýzou literatury (Pour une sociologie du roman, 1964). W. Eucken říká, že vlastně celý n. je charakterizován enormním zájmem o tzv. nadstavbové fenomény, jako je filozofie, umění a další tzv. ideol. formy. Mnozí neomarxisté, Lukácsem počínaje, měli inspirace s-gicko- či fil.-estetické (E. Balibar, G. della Volpe, P. Macherey, Ch. Glucksmann, dokonce i L. Althusser, T. F. Eagleton, v bývalém SSSR M. F. Bachtin a J. Lotman, je-li ovšem možné je k n. řadit). Osobité místo v dějinách n. zaujímá „velký solitér“ E. Bloch se svou filozofií naděje.

2. Druhou skupinu představuje tzv. scientistický n. Jestliže dial.-humanistický n. vytýká klasickému marxismu, že je málo humanistický a příliš scientistický, pak tato orientace naopak zdůrazňuje, že je málo věd. Jejím nejvýzn. představitelem je nesporně L. Althusser se svým „teoretickým antihumanismem“, „antihistorismem“ a „antiempiricismem“ (Lire Capital I–II, 1965; Pour Marx, 1966). G. della Volpe se v tomto ideovém rámci pokusil fil. revidovat metodologii marxismu tím, že odmítl použitelnost abstrakcí a obecných kategorií k analýze soc. fenoménů a navrhl „specifickou logiku specifického předmětu“. Tzv. analytický n. vznikl v 70. l. v USA a v Anglii (G. A. Cohen, J. Roemer). Určitá část n. se zabývá analýzou procesů probíhajících v třetím světě a problémy tzv. svět. systému (I. Wallerstein). K n. lze řadit také některé feministicky orientované autorky a autory a zejm. analytiky třídní struktury (T. B. Bottomore, N. Poulantzas, J. Roemer, E. O. Wright).

Význ. složkou n. je s-gická, kulturologická a politologická analýza soudobého kapitalismu. Vcelku nezpochybnitelným příspěvkem n. k s-gické teorii je rozpracování některých aspektů teorie tříd, elit, kulturního kapitálu, role inteligence v moderní společnosti a analýza demogr. procesů (tzv. radikální a humánní demografové, např. R. J. Johnston, D. Harvey, R. L. Morill aj.), zejm. pak souvisejících s urbanizací (známá kniha M. Castelse La question urbaine, 1972). Podobně jako n. kritizoval současně kapitalismus i reálný socialismus, byl sám kritizován jednak liberálními a konzervativními sociology a filozofy (např. F. A. von Hayekem, R. Aronem, R. A. Nisbetem), čechoam. filozofem Rio Preisnerem, oficiálními marxisty, zejm. sov. (I. Narskim, B. N. Bessonovem aj.) a záp. stoupenci „ortodoxního“ marxismu-leninismu (R. Steigerwaldem, L. Sèvem), kteří n. interpretovali jako zradu marxismu, jako polit. oportunismus, avanturismus atd. Fakt, že i po empir. důkazu nerealizovatelnosti marx. utopie, kterým byl rozpad reálného socialismu jako spol.ekon. systému, nadále existuje silná a vlivná skupina marx. inspirovaných myslitelů, lze vysvětlit především tím, že reagují na reálné problémy soudobé kap. společnosti a hledají k ní alternativu buď globální (utop.), nebo partikulární (částečně realistickou). Velmi nepříjemným rysem určité části n. byl a je jeho polit. radikalismus a extremismus, který však n. jako celek necharakterizuje. O významové rozmazanosti a neurčitosti pojmu n. svědčí i to, že k n. někdy bývají řazeni také myslitelé a autoři tak odlišní, jako H. Arendtová, N. Birnbaum (spoluzakladatel The New Left Review), A. V. Gouldner, T. B. Bottomore, J. Habermas, nebo dokonce G. Orwell.

neo-Marxism néo-marxisme Neomarxismus neomarxismo

Literatura: Baranski, Z.Short, L. eds.: Developing Contemporary Marxism. London 1985; Cohen, G. A.: Karl Marx's Theory of History: A Defence. New York 1976; Euchner, X. Y.: Positionen des modernen Marxismus. Neomarxismus. Stuttgart 1972; Garaudy, R.: Marxismus XX. století. Praha 1968; Garaudy, R.: Perspektivy člověka. Praha 1964; Goldmann, L.: Humanitní vědy a filosofie. Praha 1967; Kołakowski, L.: Główne nurty marksizmu, sv. III. Warszawa 1989; Kosík, K.: Dialektika konkrétního. Praha 1965; Nový, L.: Vývoj marxistického sociologického myšlení po Říjnové revoluci. Výbor textů. Praha 1989; Petrovič, G.: Filosofie a marxismus. Praha 1968; Rainko, S.: Marxismus a jeho kritici. Praha 1979; Sartre, J. P.: Marxismus a existencialismus. Praha 1966; Schaff, A.: Marxizmus a ľudské individuum. Bratislava 1966.

Miloslav Petrusek