Společnost vědění (PSpol)

Společnost vědění

Jistě není (dokonce ani v našich esejích) obvyklé operovat úvahami autorit z mimosociologických kruhů. Učiňme výjimku a odkažme v souvislosti s vizí tzv. společnosti vědění, pojmem dnes až příliš nadužívaným, na úvahu Václava Havla: „K dnešní době patří prohlubující se propast mezi informací a pravdou. Jsme zahlceni informacemi a ty mají povahu jakéhosi chmýří, které se volně přenáší z člověka na člověka, z počítače na počítač – avšak nemají v sobě žádnou existenciální závaznost. Zatímco pravda je to, za co ručíme, za co jsme ochotni a schopni něčím platit… Vážím si toho, když někdo mohl získat tzv. systematické vzdělání, což je to vzdělání, nad nímž se nejvíc dnes ohrnuje nos a které se zdá být téměř školometské, nepotřebné a formální. Ale je to cosi, co je velmi dobrým základem čehokoliv dalšího. Pak se člověk může stát Dumasem, Václavem Černým a profesorem Wichterlem, může se stát originálním myslitelem, třeba Ladislavem Klímou“ (2005). Havlovo rozlišení vědění a informace a propojení obou konceptů s dnes tolik nemilovaným pojmem „pravdy“ může být užitečné. Švédský sociolog Sven Ove Hansson v úvahách o „neurčitosti ve společnosti vědění“ vymezuje vědění jako cosi, čemu musíme věřit – vědění, jemuž nevěříme, věděním prostě není: „Vědění tak má objektivní a subjektivní rozměr. Vědění můžeme definovat jako pravdivou, ověřenou a zdůvodněnou víru“ (2002).

To je dost důležitá premisa, protože současné uvažování o společnosti vědění se obvykle váže na jakýsi „objektivní depersonalizovaný rozměr“ ztělesněný v technologiích a institucích, zřídkakdy v jednajících aktérech. Paul A. David a Dominique Forayová jasně říkají – „vědění je to, co posiluje způsobilost jeho nositele k výkonu intelektuálních i manuálních činností, nadto silně koncentruje jeho kognitivní kapacitu, nerozptyluje ji do fragmentovaných prvků. Informace je naproti tomu něco, co strukturuje a formátuje množinu dat, jež zůstává pasivní, inertní, dokud není užita jako vědění, tedy dokud není interpretována“ (2002). Také proces reprodukce je u vědění a informace zásadně odlišný – informace se reprodukuje v podstatě mechanicky, osvojování vědění je proces náročnější, protože – ve slavné formulaci Michaela Polanyiho – „víme více, než dokážeme říci“. Odtud ale také plyne mimořádný význam toho, co se již dávno ve filozofii vědy označuje jako „mlčenlivé vědění“ (tacit knowledge): toto vědění se nedá transformovat do podoby fragmentované a mechanicky sdělitelné informace, je „čistě lidské“, příliš lidské.

Elementárním a samozřejmým předpokladem každé úvahy o společnosti vědění (někteří autoři anglosaský termín knowledge society překládají také jako „znalostní společnost“, případně jako společnost vzdělání; u nás s jistou ironií Václav Cílek navrhuje termín „chytrá společnost“) je to, že každá společnost je na nějaké formě vědění založena a že společnosti se od sebe liší způsobem, jímž je vědění produkováno (tzn. zda např. v dané společnosti existuje institucionalizovaná věda), jak je distribuováno (tzn. zda v dané společnosti existuje více či méně otevřený systém vzdělávání) a konečně jak je aplikováno (zda získanému vědění odpovídá nějaká oblast technických aplikací, jaká a jak rozvinutá).

Všechny společnosti v minulosti se – podle nejznámějšího propagátora termínu „společnost vědění“ Nico Stehra (1994; pojem „společnost vědění“ se ale objevuje již u A. Etzioniho v roce 1968, u Daniela Bella, Petera Druckera aj.) – samy označovaly podle toho, které znaky lidských vztahů pokládaly za podstatné. Není proto nijak nesnadné pochopit, proč se společnost moderní a pozdně moderní označovala jako společnost vlastnictví a práce, jako „společnost páry a parního stroje“, společnost elektřiny a žárovky, případně společnost pásové výroby a automobilu. Soudobé vyspělé společnosti postupně dospěly k objektivní proměně klasického kapitálu ztělesněného v materiálním vlastnictví (tedy „ekonomického kapitálu“) v kapitál vnitřně velmi diferencovaný. Zopakujme trivium: nejprve se začalo rozlišovat mezi kapitálem ekonomickým, ztělesněným obvykle v disponibilním vlastnictví, kapitálem sociálním, který vyjadřoval souhrn sociálně využitelných a použitelných společenských kontaktů, a konečně kapitálem symbolickým či kulturním, který byl reprezentován disponibilním věděním, získanou kvalifikací a dosaženým vzděláním.

Ekonomové kromě toho zavedli ještě tzv. lidský kapitál (human capital), jímž se původně rozuměl výrobní vklad kapitálu netoliko ve stroje a podniky, ale především do lidí, do „člověka“. V ekonomické teorii (i praxi) se i efektivita lidského kapitálu měřila především srovnáním úrovně ekonomické návratnosti této investice. Je přirozené, že proces vzniku, růstu a tedy i investice do lidského kapitálu začíná v rodině a pokračuje ve škole, zejména na úrovni vyššího vzdělání. Teorii lidského kapitálu rozpracoval v polovině 60. let Gary S. Becker (Nobelova cena 1992), který vysvětluje diference v příjmech alespoň částečně návratností lidského kapitálu, který byl investován do vzdělání. Podobně ale i bída či chudoba se vysvětluje jako absence lidského kapitálu (lidsky řečeno: neochota či socializovaná neschopnost investovat lidský kapitál do vzdělání). Toto pojetí sociologové přirozeně kritizovali (či spíše korigovali) odkazem na to, že vrozené dispozice a rodinná výchova umožňují či znemožňují „nasazení“ (efektivní využití) lidského kapitálu na straně jedné a že návratnost lidského kapitálu může záviset na jiných faktorech, než je vzdělání a osobní dispozice (teorie „sociálního filtru“), na straně druhé.

Od poloviny 50. let se v západních společnostech začala prosazovat koncepce symbolického kapitálu: tradiční formy moci a ovládání lidí, tedy politické a ekonomické nástroje manipulace člověkem, budou postupně nahrazeny symbolickou mocí. Tradiční moc, opřená o rozmanité formy násilí, se proměnila v měkkou, gumovou klec symbolické moci, která má povahu spíše svádění (Jean Baudrillard) a při jejímž ustavení rozhodující roli hrají masová média. To všechno dokládá, že společnost se pohybuje po jiné než marxovské trajektorii a že skutečně směřuje k tomu, že základní sociální rozdíl mezi lidmi bude postupně situován nikoliv do oblasti disponibilního vlastnictví, majetku a jmění (ekonomického kapitálu), ale do oblasti disponibilního vědění (symbolického či kulturního kapitálu) podpíraného zejména ve své reprodukční fázi sociálním kapitálem.

Tomuto procesu napomohl způsobem zcela nebývalým rozvoj moderních výpočetních technologií, strojů a přístrojů zpracovávajících informace na straně jedné a technik přenosu informací, jež se vyvinuly ve svém úhrnu v samostatný mediální svět na straně druhé. Ačkoliv tomu tak sice do značné míry je, první problém, jímž jsme ostatně začínali, je již samo rozlišení informace a vědění. Vůbec totiž nebylo náhodou, že se o soudobých vyspělých společnostech původně mluvilo spíše jako o „informačních společnostech“ než o společnostech vědění. Zvykli jsme si totiž na jisté bezpečné pojetí „vědění“, které vždycky představovalo určitý relativně stabilní korpus znalostí, specifickým způsobem uspořádaný a zejména permanentně podrobovaný měřidlům, jichž pro příslušnost jednotlivých částí – tvrzení, teorií, teorémů, axiomů, hypotéz, vět atd. – k tomuto korpusu používala vědecká komunita. Ona sama pak jako svrchovaný a autonomní orgán rozlišovala vědění vědecké od jiných forem poznání či vědění a zdá se, že je tomu tak dosud. „Vědecké vědění“ mělo a nepochybně nadále stále ještě má určitá poměrně přesná pravidla, která však nejsou identická s pravidly pro tvorbu a užití informací. Informace jsou, jak řečeno, strukturovaná a formátovaná data, která nefungují dotud, dokud nejsou aktivizována, prakticky užita, a jejichž existence je totálně závislá na existenci technologií, jimiž jsou tvořena nebo v nichž jsou uložena. Nebo jinak a s jinými důrazy: zatímco vědění, jak mu tradičně rozumíme, tedy zejména „vědecké vědění“, prochází náročnými verifikačními a falzifikačními procedurami, ale nepožaduje se přitom na něm, aby bezprostředně sociálně-ekonomicky fungovalo, informace jsou z těchto procedur vyňaty a jejich praktické fungování je jejich existenční conditio sine qua non.

Existují velice skeptická, i když konec konců věcná vymezení toho, co informace je a v jakém kontextu je jí třeba rozumět. Například jeden z tvůrců kdysi vlivné kontrakultury Theodore Roszak napsal knížku pod příznačným názvem The cult of information: the folklore of computers and the true art of thinking (1986), v níž píše, že „informace má příchuť bezpečné neutrality. Je jednoduché nahromadit pro tento předpoklad spoustu bezesporných faktů. Ale taková nevinná přikrývka zakrývá velkolepou startovací dráhu pro politické záměry technokratů, kteří své pravé cíle nechtějí, nakolik je to možné, odhalovat. Takže – konec konců co máte vlastně proti informaci?“

Tím není řečeno vůbec nic o pravdivosti či nepravdivosti informací, tím není devalvována jejich dominantní sociální role v pozdně moderní společnosti. Tím se pouze konstatuje, jak obrovsky narostl tlak na to, aby se vědecké vědění tak říkajíc vědomě rozdělilo na část, která žije podle pravidel vědy, a na část, která žije podle pravidel fungování informací. V běžné literatuře k tématu se mluví o „teoretickém vědění“ a někteří autoři jsou toho názoru, že „informační společnost“ je společností vědění právě proto, že na bázi teoretického vědění jsme schopni informace měřit, pořádat a využít. Teoretické vědění se v tomto pojetí vymezuje třemi rysy: 1. je abstraktní (tzn. že se ke konkrétním situacím a problémům neváže přímo, ale zprostředkovaně); 2. je generalizované, „zobecněné“ (tzn. uchovává si význam i za hranicemi konkrétních okolností, jež vedly k jeho formulaci) a 3. je kódováno na řadě velmi odlišných nosičů (knihy, počítačové systémy, výukové kurzy atd.). Již Daniel Bell ukázal, že moderní epocha (raný kapitalismus) se od postindustriální společnosti liší právě tím, že „pro přijímání rozhodnutí a pro řízení změn se stalo rozhodujícím teoretické vědění, dominance teorie nad empirismem a kodifikace vědění v abstraktní podobě symbolů, které (jak je tomu v každém axiomatickém systému) mohou být využity pro studium nejrozmanitějších oblastí zkušenosti“. Bell v tomto kontextu (ale o mnoho desítek stran dále) rekonstruuje klasický spor – dodnes aktuální – mezi marxisty (v té době reprezentovanými Johnem Bernalem), kteří rozvíjeli klasickou marxistickou ideu, že vědění je „odpovědí na požadavky průmyslu“ (a vice versa), a neoweberovci (tak se Bellovi aspoň jevili), kteří hájili právo teoretického vědění na naprostou samostatnost. Proslulý teoretik vědy Michael Polanyi v odpovědi Bernalovi píše: „Musíme mít trvale na paměti, že podstata vědy spočívá v lásce k vědění a užitečnost našeho vědění by neměla být rozhodně prvořadým předmětem našeho zájmu. Musíme od společnosti žádat, aby měla úctu k vědě a podporovala ji jako vtělení našeho poznání a pouze poznání.“ Konsekvence tohoto postoje nejsou ani zdaleka triviální, nejde o prostou „autonomii vědění“, jde o zásadní věci – o svobodu bádání, o problém byrokratizace výzkumu a vědy, o kontrolu „výstupů“ mimovědeckými institucemi, o vyloučení politické intervence do vědy atd.

Tento Bellův sen, že totiž teoretické (tedy univerzitní) vědění se stane bází a modelem postindustriální společnosti jako společnosti vědění, se nenaplnil. Tendence provázat vědění s jeho aplikacemi, výzkum s byrokratickými strukturami, měřit výstupy „praktickou použitelností“, aplikabilitou se nakonec prosadila. Ale neprosadila se jenom totalitní formou (à la Lysenko a manipulace vědním výzkumem v sovětském bloku), prosadila se jakousi analogií „svádění“, totiž vznikem ekonomiky založené na vědění (knowledge-based economies). Z tohoto societálního vlaku se vystoupit nedá, je podoben globalizaci právě v tom, že jej nikdo vědomě nevytvořil, nenaplánoval, nezahájil, ale on „jede“, je nezastavitelný a naše teoretické vědění se mu musí přizpůsobit. Podle Ilji Šrubaře vědění samo se dělí na jakési „čisté vědění“, o němž rozhoduje vědecká komunita, a na vědění produktivně, tedy tržně a mediálně zhodnocené. Idea, která se kdysi spojovala s dílem tzv. Richtova týmu pro vědeckotechnickou revoluci (konec 60. let), že se věda stává výrobní silou, je dnes součástí elementárního kánonu všech teoretiků postindustriální společnosti.

Niklas Luhmann kdysi vytvořil vlivnou teorii, podle níž se v evolučním procesu ve společnosti diferencovaly relativně samostatné, autonomní subsystémy, zejména hospodářství, politika, právo, náboženství a věda, které fungují prostřednictvím specifických médií a liší se od sebe povahou binárních kódů, které je definují: autonomnost jednotlivých subsystémů je pro fungování společnosti jako celku nesmírně důležitá a průnik kódu jednoho systému do druhého může mít velice nepříjemné, protože neočekávané důsledky. Jde konkrétně o toto: hospodářský subsystém funguje prostřednictvím média peníze a na binárním kódu platba – neplacení, právo na médiu zákon a kódu právo – bezpráví, věda na médiu poznatek a kódu pravda – nepravda, politika na médiu moc a kódu mít – nemít atd.

Společnost vědění se jevila prima facie jako společnost, v níž subsystém vědění s kódem pravda – nepravda prostoupí ostatní subsystémy. Tak chápe společnost vědění Helmut Willke (2000): „Vědění neprodukuje a vědecky jej nevyužívá jen vědecký systém, ale takřka všechny funkční systémy společnosti vytvářejí a využívají vědění pro svou reprodukci. Stejně jako vědecký systém jsou na určité vědění odkázány i hospodářský, politický, právní a zdravotní systém, aby vůbec mohly fungovat.“ Tato idylická vize našla nejen dost stoupenců, ale také své vyjádření v socioekonomických teoriích. Skutečnost, v níž žijeme, však ukazuje i své stinné stránky, o nichž jsme povinni vědět. Subsystém vědění je totiž infikován, sociologicky se říká kolonizován, velice silně subsystémem ekonomickým. Ne že by tomu v minulosti tak nebylo – mezi věděním a ekonomickou efektivitou byla v moderních společnostech vždycky přímá úměrnost, dnes jde o něco jiného. Jde o tlak, který může vést až k tzv. eliminačním efektům, totiž k tomu, že z korpusu vědění bude vylučováno to, co nepřináší bezprostřední užitek z hlediska fungování jiného subsystému. Slovy Ilji Šrubaře – věda nemůže držet krok s měnícími se požadavky tržně ekonomického systému ne proto, že nechce, ale proto, že by se musela vzdát sama sebe. Fakt, že rozvoj vědění a nástup informačního věku proměnil povahu ekonomického systému, je nepochybný. Jeho důsledkem je ale také to, že se proměnila všechna dosud platná a fungující pravidla, podle nichž se společnost strukturovala: rozhodující roli nehraje ani moc, ani vlastnictví, ani profesní zařazení, ale vědění, disponibilní vědění. Peter Drucker, senior teorie postkapitalistické společnosti, ještě před nedávnem napsal optimistickou knihu s názvem New realities (1989), v níž říká, že „těžiště ve výrobě se přesunuje z pracovníků manuálních na pracovníky intelektuální. V průběhu tohoto procesu vznikne mnohem více pracovních míst pro představitele středních vrstev, než kolik se jich zruší jako zastaralých. Jinými slovy – k žádnému odcizení natož k nějakému třídnímu boji nedojde, protože právě růst této vzdělané střední třídy to znemožní.“ Podobně věštec konce dějin Francis Fukuyama říká, že „v rozvinutých zemích se bude sociální status člověka napříště určovat především a hlavně jeho vzděláním“, a dokládá to faktem, že pro člověka, který má diplom solidní školy, neexistují žádné vážné překážky sociálního vzestupu. A přece – někteří velmi autoritativní vědci poukazují na to, že prestižní diplomy se stávají podmínkou nutnou, nikoliv však dostačující k sociálnímu vzestupu, a další dodávají, že sféra, v níž se získává sociální prestiž a status, není ani zdaleka tak jednoznačně spojena s ideálem vzdělanostní společnosti, jak bychom chtěli věřit. Nezaštiťuji se však pouze autoritami sociologickými, jimž se dá vytknout, že informatice a problémům s ní spjatým, tedy zejména technické aplikaci vědeckého poznání, valně nerozumějí. Matematik Jaroslav Pokorný na závěr „informatické“ studie, v níž mimo jiné (řečeno na okraj) ukazuje, jak lze dosíci digitální nesmrtelnosti, klade tyto znepokojivé otázky: 1. nezničí profese v informačních systémech a informačních technologiích více pracovních míst, než jich vytvoří, 2. budou lidé schopni se adaptovat na akceleraci růstu objemu poznatků, jež lze sice všechny uložit, ale nikoliv použít, 3. nerozšíří se propast mezi industriálními či postindustriálními společnostmi přímo úměrně dostupnosti nových informačních technologií, 4. nevznikne mezigenerační napětí a bariéra v důsledku přirozeně odlišné adaptability na nové technologie a konečně 5. nevytvoří se nový typ sociální nerovnosti podle principu vědění – nevědění?

Podle střízlivých odhadů se společnost vědění, pokud se perspektivně stabilizuje, bude členit na 20 procent těch, kteří budou patřit k intelektuální elitě, na 60 procent kvalifikovaných, nemanuálních, ale nekreativních obsluhovatelů technologických nástrojů a na 20 procent těch, kteří nikdy nezvládnou přístupové cesty k tomu, aby se stali byť jen pomocnými silami v informačně technologickém světě. Uvažme navíc, že tato diferenciace odpovídá v podstatě normálnímu rozložení intelektových dispozic v populaci, které se v důsledku žádné změny sociálně technologické struktury společnosti nemůže změnit. Nevznikne před našima očima společnost zvláštního druhu sociální nespravedlnosti, která povede ke vzniku sociálních konfliktů, o jejichž povaze nemůžeme mít představu, protože s nimi lidstvo nemá zatím zkušenost? Tuto poněkud pochmurnou vizi decentně popsal Ulrich Beck, který ale naznačuje také pozitivní stránku tohoto jistě složitého procesu: uvolnění přímého vztahu vzdělání – povolání může vést a někdy již vede k tomu, že „nejbystřejší mladí lidé v dlouhodobé realitě vzdělávání nacházejí nový smysl, totiž vlastní hodnoty vzdělání samotného“. Beck – a nejen on – upozorňuje na onen zřetelný, ale nepominutelně nebezpečný, protože neznámý (strach z neznáma je přece antropologickou konstantou), rozvolněný vztah mezi vzděláváním a přípravou na konkrétní povolání. Za jisté lze pokládat pouze to, že kromě několika evidentních profesí, pro něž to neplatí, v naprosté většině budoucích povolání budou školsky získané vědomosti rychle zastarávat. Jak říká Nico Stehr – změní se také sociální role zapomínání: zapomínání zastaralých poznatků bude prostě mentálně hygienickou podmínkou ukládání nových. David a Forayová jdou dokonce dále – děti zapomenou na to, jaké byly hračky jejich předků, budoucí i současné počítačové hry totálně vyženou nejen z reality, ale i z paměti dřevěné koníčky a plastové modely autíček. U nás to bude znamenat, že Ladovy obrázky budou meritorně stejně nesrozumitelné, jako je ateisticky vzdělané mládeži nesrozumitelná ikonografie gotické malby.

Zcela praktická otázka se týká strategií, jež mají či mohou univerzity zvolit, aby adekvátně reagovaly na to, že bude třeba diplomů, ale nebude třeba konstantního korpusu trvalého vědění, že bude třeba otevřít brány, ale přitom zachovat jistou míru negativní selekce, že bude třeba respektovat jednotu tradiční vzdělanosti a enormního tlaku na praktickou využitelnost vědění, že bude třeba najít jednotu mezi tradicí, k níž se hlásíme a na niž chceme navazovat, a mezi společností, která pouta s touto tradicí stále viditelněji rozvazuje.

Zygmunt Bauman říká, že univerzity mají v tomto změněném světě na vybranou jen dvě strategie a obě v principu nepřijatelné. První strategie je přizpůsobit se, přijmout tzv. nová pravidla hry a měřit univerzitní požadavky jasnými požadavky trhu: pojímat know-how univerzit jako jednu z komodit. Ta druhá strategie je přesně opačná – uzavřít se do sebe, stáhnout se z bezvýchodné situace trhu, na němž univerzity nemají šanci, protože neprodávají flexibilní vědění na jedno použití. Znamená to sice ztratit mnoho z tradiční významnosti, ale současně neztratit tvář a zachovat tradiční hodnoty, které odolávají i tak mimořádnému tlaku, jímž je vědomí, že nemůžeme nabídnout vzdělání, které zaručuje celoživotní kariéru.

Shrnuto – společnost vědění a informační společnost sice původně není, alespoň konceptuálně, totéž, ale v realitě pozdně moderní společnosti oba modely nebezpečně splývají. Může se ukázat, že sama idea „společnosti vědění“ je těšínské jablíčko pro ty, kteří nevěří bezvýhradně v moc moderních informačních technologií a kteří jsou tradicionalisty nejen v oblasti dobra, mravnosti a krásy, ale i vědění.

Literatura:
Bauman, Z. [1999] 2004. Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta
David, P. A. and Foray, D. 2002. An Introduction to the Economy of the Knowledge Society. International Social Science Journal, No. 171
Hansson, S. O. 2002. Uncertainties in the knowledge society. Social Science Journal, 171: 39–46
Havel, V. 2005. Exprezidentství je doživotní funkce. Hospodářské noviny, 15. dubna
The Knowledge Society. International Social Science Journal. 2002, No. 171 (monotematické číslo)
Petrusek, M. 2005. Univerzity v epoše tzv. společnosti vědění. Academia, roč. XVI, č. 2
Pokorný, J. 2002. Věda, technika a společnost v síťovém věku. Teorie vědy, vol. XI, č. 1
Poster, M. 1995. The Second Media Age. Oxford: Blackwell
Stehr, N. 1994. Knowledge Societies. London: Sage
Šrubař, I. 2002. Paradoxy znalostní společnosti: Moderna po ztrátě alternativ. In: Konsolidace vládnutí a podnikání v České republice, sv. II. Praha: Matfyzpress
Veselý, A. 2004. Společnost vědění jako teoretický koncept. Sociologický časopis, vol. 40, 4: 433–446
Willke, H. 2000. Společnost vědění. In: A. Pongs (ed.). [1999], V jaké společnosti vlastně žijeme? Praha: ISV

Miloslav Petrusek


Viz též heslo věda, kapitál lidský nebo společnost informační ve Velkém sociologickém slovníku (1996)