Politika vědní
politika vědní – specif. sféra veř. (státní či vládní) politiky, jejímž cílem je formulovat pojetí, cíle a prostředky podpory rozvoje a uplatnění vědy ve společnosti. Povaha i formy p.v. jsou spojovány s úlohou státu v rozvoji vědy, s aktivitou vládních orgánů, které jsou pověřeny usměrňováním vědy, s povahou vlád a jejich polit. i zákonodárných zdrojů, které legitimizují vědu a využívají vědu i k legitimaci svých cílů, s aktivitou veřejnosti ve vztahu k důsledkům i smyslu vědy. V uvedeném širším pojetí p.v. lze specifikovat její aspekty, např. ve vztahu k rozvoji výzkumu jako výzk. politiku nebo ve vztahu k převažujícímu uplatnění vědy jako věd.-tech. politiku. Současné pojetí p.v. vychází z praktických zkušeností aktivní podpory vědy ve prospěch tech. aplikací a mocenských cílů, které byly získány během 2. svět. války (Manhattan projekt v USA). Pojetí p.v. jako pouhého usměrňování a podpory výzkumu se dnes vyčerpalo a formují se kvalitativně nová východiska pro regulaci vztahů vědy a moci.
Kořeny překonávaného pojetí vědy a moci leží v osvícenství. V pojetí F. Bacona (Šalamounův dům) je formulována perspektiva pojetí vědy jako moci, jež je s to osvobodit člověka od fyzických a morálních mezí. Je tak sledována možnost založit politiku na teor. vědění. Tento ideál je však vždy korigován reálným vztahem mezi povahou a cíli věd. institucí a povahou a cíli vládnoucí moci. První tvary tohoto vztahu – a tedy zárodky p.v. – lze pozorovat při vzniku akademií věd v 17. a 18. st. Jde o „kompromis“ mezi absolutistickou mocí a vědou: věda se uchyluje do nových, státem uznaných hranic, opouští tíživé klima středověkých univerzit, ale s tím i své sociálně reformní cíle; cestu k moci spatřuje přes možnost vzdělanosti suveréna. Rozvinutější vztah vědy k moci se uskutečňuje v 19. st.: věda se opětovně vrací na univerzity, které se mezitím staly prostředkem všeobecného a praktického vzdělání (a moci) lidí pro potřeby industrialismu a demokratizace společnosti. Vyhraněné podoby p.v. vystupují v obdobích revolucí a válek, kdy se obvykle transformují zdroje vládnoucí moci. K takové principiální interakci vědy a moci dochází v období 2. svět. války a studené války. Lidstvo vytvořilo v polovině 20. st. takové síly, které mohou zničit vše, co bylo doposud vytvořeno, zároveň ale reflektuje svoji moc a uvědomuje si nutnost hist. volby. Koncepce poválečné p.v. vyjadřují zrání této volby. Projevují se v jejích formách, cílech i prostředcích. Na válečné zkušenosti navazující představa o autonomním růstu techniky podporovaném stálým přílivem věd. poznatků měla v 50. a 60. l. příznivé podmínky v dostupnosti přír. zdrojů, v masové výrobě a spotřebě. Cílem p.v. byla výrazná podpora výzkumu a transferu jeho výsledků do praxe; jejím viditelným subjektem byl stát dotující vědu a vědecká komunita, autonomně rozhodující o prioritách výzkumu. Zprostředkovaným subjektem byla veř. politika opírající se o důvěru ve vědu a její pozitivní důsledky v uspokojování zákl. potřeb. V tomto pojetí p.v. převažovaly technokratické rysy. Formy a prostředky p.v. v zemích bývalého social. bloku mohly být rozvíjeny v důsledku jejich polit. režimu jen v rámci tohoto pojetí.
K vyčerpání tohoto přístupu a tvorbě nové koncepce dochází v 60. a 70. l. Jde o přechodné období, ve kterém věda předkládá věd. řešení rostoucích ekon., ekologických a soc. problémů, jež však nesplňují očekávání veřejnosti; politika omezuje zdroje na rozvoj vědy a využívá jen její soc. relevantní výsledky. Jde o p.v. orientovanou na soc. cíle a nedoceňující její poznávací potřeby. Vzrůstá vliv uživatelů vědy na orientaci výzkumu a metod programového a problémově orientovaného řízení výzkumu, jeho prognózu a usměrňování. Zprostředkovaným subjektem je kritický vztah veřejnosti k vědě i k politice legitimující svou úlohu věd. expertizou. V 80. l. krystalizuje hist. volba mezi vědou a mocí ve prospěch demokr. alternativy. Věd. instituce se adaptovaly k potřebám demokr. kontroly a spol. instituce včetně mocenských reflektují své cíle v kontextu věd. potřeb i důsledků vědy na společnost. Cílem p.v. je orientace poznávacích a praktických potřeb vědy v kontextu rozvinutých inovačních změn ve společnosti. Jejím subjektem je konsensus vědců, podnikatelů i zainteresované veřejnosti zakládaný na tvorbě soc. orientací ve společnosti; prostředky p.v. jsou obohaceny o participační aktivity a soc. hodnocení vědy a techniky. Toto pojetí p.v., které lze nazvat inovační politikou (či politikou orientovanou na soc. změny), signalizuje změnu v kult. úloze věd a v možnostech mobilizace kult. zdrojů společnosti.
science policy politique scientifique Wissenschaftspolitik politica della ricerca scientifica
Literatura: Bush, V.: Science – Endless Frontier. Washington 1945; Die gesellschaftliche Orientierung des wissenschaftlichen Fortschritts. Starnberger Studien 1, Suhrkamp 1978; Krohn, W. – Küppers, G.: Die Selbstorganisation der Wissenschaft. Bielefeld 1987; Salomon, J. J.: Science and Politics. London 1973; Science, Growth and Society. A New Perspective. Paris 1973.