Prognóza
prognóza – systematická výpověď o budoucnosti, která se opírá o věd. poznatky, bere v úvahu variabilní podmínky a má většinou ohraničený časový horizont. Věd. charakter ji odlišuje od proroctví (viz profetismus). V užším smyslu je její součástí predikce, v širším smyslu jsou to synonyma. Typy p. se odvozují z mnoha kritérií. Z hlediska času se v ekon. praxi rozlišují krátkodobé p., které mají horizont okolo 5 let, střednědobé 10–15 let a dlouhodobé 15–50 let. Vymezení horizontu p. závisí na povaze předmětu i na potřebě uživatele prognózy. Ta je rovněž základem dělení p. na prognózu sociální, ekon., tech., resp. v užším členění na p. spotřeby, životní úrovně, hodnot atd. Velice často se připravují p. účelové („ad hoc“), které nejsou součástí systematické prognostické činnosti, ale jsou sestavovány pro aktuální konkrétní potřebu většinou ze snadno přístupných údajů a názorů expertů. Tzv. p. globální se týkají budoucího řešení celosvět. problémů (viz též problémy globální) a pracují na nich často mezinár. týmy (např. Římský klub apod.). Tyto p. mají většinou průřezový charakter, zahrnují komponenty z řady oborů. Další dělení se opírá o dominantní dimenze p. R. C. Amara (1981) rozlišuje orientaci na „možné“, „pravděpodobné“ a „prioritní“ v prognózování. Z metodol. hlediska se odlišují p. duplicitní, kde se postupuje paralelně dvěma různými metodami, a multiplicitní, kde se souběžně aplikuje více metod či postupů.
Některé p. jsou členěny podle území (tzv. územní p.). Mohou být sestavovány pro účely plánování (nelze však zaměňovat p. s plánem). Důležité ovšem je, aby p., ať vznikly jakýmkoliv způsobem a k jakémukoli účelu, dodržovaly všeobecná věd. kritéria postupu. Amara uvádí např. tato kritéria: 1. konceptuální explicitnost vyjádřenou otázkou: „Jsou předpoklady, záměry a hodnoty prognostiků jasně formulované, jednoznačně vyjádřené?“; 2. analytickou zřetelnost, což je požadavek přesně stanovených metod, zahrnutí popisu procesů změn a pozitivní odpovědi na otázku: „Je ještě čas konat?“; 3. utilitaristické cíle, tzn. jasnou představu o přijatelném výsledku prognózování, který koriguje dosavadní výsledky a usměrňuje činnost. Konkrétní obsah p. je dán nejen věd. poznatky, ale i zájmy, hodnotami a cíli subjektů prognózování. V této souvislosti je často diskutována samotná prognózovatelnost spol. jevů a procesů. Podle K. R. Poppera má růst našeho poznání silný vliv na běh lidských dějin, změny našeho poznání jsou však racionálními věd. metodami nepředpověditelné, tedy nemůžeme předpovědět ani chod lidských dějin. R. K. Merton (1957) zavedl pojmy „sebezničující prognóza“ a „sebenaplňující prognóza“ jako společný předpoklad úspěšné sebezáchovy spol. systémů. Účelem prognóz tedy není pouhá formulace podmíněných a alternativních výroků o budoucnosti, ale i včasná signalizace rozvojových ohrožení a identifikace rozvojových šancí (včetně podmínek a cest eliminace ohrožení a využívání šancí). Zkušenosti spjaté s celou historií prognózování nasvědčují tomu, že ani ta nejkvalitnější p. nemusí vést k praktickému efektu (nepočítáme-li k němu artikulaci zájmů lidí a mobilizaci jejich chování). Toto poznání vedlo k uplatnění tzv. problémově orientovaného participativního přístupu v rozvoji prognostiky. Pojem a problém p. se v bývalém Československu začal teor. rozvíjet a prakticky uskutečňovat v 60. letech.
prognosis, forecasting pronostic Prognose previsione
Literatura: Merton, R. K.: Social Theory and Social Structure. Glencoe 1957; Popper, K. R.: The Poverty of Historicism. Routlledge 1974; viz též prognostika, futurologie, výzkum budoucnosti, predikce.