Filozofie
filozofie – (z řec. filos = milující, sofia = moudrost) – podle původního řec. významu slova „láska k moudrosti“, později vědní disciplína ve zvl. dominantním postavení mezi ostatními obory. Slovo „filozofie“ původně označovalo úsilí o poznání, rozšiřování sumy poznatků nebo dokonce „vzdělávání se“ a souviselo těsně s určitým (nesamozřejmým) osobnostním postojem ke skutečnosti. Později se tímto slovem chápalo to, co my rozumíme pod vědou, resp. věděním, totiž získávání nesporné jasnosti o věcech, vztazích a procesech. Proto se také tehdy hovořilo o více „filozofiích“, tj. vědách. Např. Aristoteles jako „druhou filozofii“ pojednal učení o skutečnosti, jako „první filozofii“ chápal učení o základech jsoucna, jeho počátcích, nejvyšších příčinách a posledních důvodech. Očíslování „první“ a „druhá“ souviselo s triviálním poznatkem, že přece důvod musí předcházet to, co je odůvodněno. Aristotelova tzv. „druhá“ filozofie se v průběhu vývoje obohacovala a rozšiřovala poznáním bezprostřední skutečnosti, věděním o „našem světě“, a rozpadala se do jednotlivých spec. vědních disciplín (už ve starověku se oddělily např. lékařství, právnictví, astronomie, matematika, gramatika, dějepisectví atd.). V zásadě lze říci, že všecko, co bylo později (ve středověku i novověku) chápáno pod pojmem f., je těsně příbuzné s tím, co Aristoteles nazýval „první filozofií“. Pro moderní filozofii, v níž jako základní i nadále přežívá mnohé z toho, co Aristoteles nazýval „učením o důvodech“, byla velice důležitá fil. iniciativa Immanuela Kanta, reorientující filozofování nikoli na poznání předmětů, nýbrž na analýzu podmínek platnosti a nutnosti našeho poznání předmětů.
Dnešní vymezování f. je závislé na koncepci f., na jejím vnitřním i vnějším kontextu, který určuje chápání nejen její metody (tj. nejobecnějšího přístupu k předmětu), ale také jejího účelu. Taková kontextová závislost určení pojmu f. pak bývá často pro teoretiky spec. vědních oborů důvodem kritiky věd.-teor. neurčitosti f. nebo dokonce její mimovědeckosti. Je dána také tím, že zatímco ve spec. vědách neexistuje mezi pojetím oboru a dosahováním nových poznatků žádná symetrie, poznávání je zde nezávislé na sebepochopení oboru, ve f. se samotný pojem „filozofie“ stává zákl. fil. problémem. Z tohoto hlediska není možná žádná metateorie f.. Tradiční univerzalistické vymezení f. jako nauky, která usiluje o odpověď na nejzákladnější problémy světa, společnosti, člověka a jejich poznávání, je odmítáno s ohledem na teor. – metodol. pluralismus věd. Je příznačné, že termín sám mizí z příruček teorie vědy a obecné metodologie.
Pro s-gii je vztah k f. důležitý nejen historicky, s ohledem na její vlastní původ a vznik, probíhající do značné míry jako emancipace od sociální filozofie, filozofie státu a z filozofie dějin, ale také systematicky, s ohledem na metas-gické otázky filozofické antropologie (pochopení člověka jako soc. bytosti), teorie poznání (možností, podmínek a hranic poznávacích procesů spol. skutečnosti) a řešení obecně metodol. problémů vztahu poznání (empir. orientace na soc. skutečnost) a hodnocení (reflexe soc. – morálních hodnot a ideol. zájmů). Zvl. roli hraje f. ve všech tzv. „alternativních“ a „kritických“ sociologiích (viz sociologie alternativní, sociologie kritická), kde se stává základem pro vypracování a mimoempir. odůvodnění pojmu kritiky (třeba v utopické vizi budoucnosti či v odlišení „tradiční“ a „kritické“ teorie apod.).
philosophy philosophie Philosophie filosofia
Literatura: Floistad, G. ed.: Contemporary Philosophy. A new Survey. Hague 1981–1987; Jaspers, K.: Úvod do filosofie. Praha 1991; Martens, E. – Schnädelbach, H.: Philosophie. Hamburg 1985; Sandkühler, H. J. – Regenbogen, A. eds.: Europäische Enzyklopädie zu Philosophie und Wissenschaften. 4 sv. Hamburg 1990.