Teorie sociální interakce
teorie sociální interakce – zkráceně teorie interakce – teorie, která se vyvinula zejm. ze zkoumání sociální interakce při studiu malých skupin. Toto studium umožňovalo překročení dosavadních čistě popisných postupů při vysvětlování interakce, dovolovalo užití experimentu, a tím přesnější testování hypotéz. Začátkem 50. l. zkoumali R. F. Bales a F. L. Strodtbeck (1951, 1953) dynamiku experimentálních skupin. Aby zachytili všechny interakce, které ve skupině probíhaly, vypracovali mřížku 12 zákl. forem interakcí, zahrnující 4 trojice interakcí, z nichž nejvyšší obsahovala pozitivní a nejnižší negativní reakce v socio-emocionální sféře, jedna prostřední se vztahovala k pokusům o odpovědi a druhá k otázkám ve skupině kladeným. V činnosti skupin vystupovaly postupně v pravidelném sledu fáze se specif. úkoly, na něž se soustřeďovala pozornost členů skupiny: v první fázi na orientační problémy, v druhé na problémy hodnocení a v třetí na problémy kontroly, přičemž intenzita reakcí, pozitivních i negativních, se zvyšovala. V problematice soc. interakce otevřel nové úkoly zejm. G. C. Homans (1950, 1961), který nepopírá potřebu konceptualizace v s-gické práci, zdůrazňuje však, že pojmová schémata ještě teorii netvoří, představují jen její část. Základ teorie vidí v empir. zobecněních, která spočívají ve výpovědích typu x se mění jako y, přesně vyjadřujících, jak zkoumané aspekty skutečnosti spolu souvisí. Teorie ale z těchto zobecnění vzniká jen tehdy, představují-li deduktivní systém, v němž je možno pozorování, jež mají být vysvětlena, odvodit logicky jako závěry z obecných vět a ostatních empir. zjištění. Autor Sociálního chování pojímá interakci jako směnný vztah a současně jako vztah „podnět-reakce“. Chování ega se uplatňuje jako podnět pro chování druhého (alter) a je odpovědí na podněty, které představuje chování druhého. Reakce druhého představují odměny a tresty pro chování ega a zvětšují nebo zmenšují jeho sklon opakovat určité chování. Homansova teorie bere v úvahu nejen početnost reakcí, ale také hodnotu, kterou jeden partner přisuzuje chování druhého; oba tyto pojmy představují proměnné, které se vztahují k „popisným termínům“, jimiž v dané analýze jsou především pocity, činnosti a interakce.
Ve své t.s.i. se Homans zřejmě opírá o elementární, ekon. racionální kalkul a o behavioristickou psychologii a zejm. o operační podmiňování (operant conditioning) B. F. Skinnera. Homansova teorie je postavena na 5 obecných hypotézách: 1. „podnětové“, která říká, že jestliže v minulosti určitá podnětová situace vedla k odměnění činnosti ega, je pravděpodobnost, že se ego bude chovat stejně, tím větší, čím je nová situace podobnější minulé; 2. „úspěchu“, tj. čím častěji bylo v určitém časovém úseku chování ega odměňováno, tím je větší pravděpodobnost, že ego bude volit v určitém časovém okamžiku stejné chování nebo že bude stejné chování častěji volit; 3. „hodnotové“, založené na tom, že čím je určitá jednotka chování „druhého“ pro ego cennější, tím častěji se ego bude chovat způsobem, který je odměňován touto činností druhého; 4. „nasycení“, tj. čím častěji bylo ego v nedávné minulosti odměňováno „druhým“, tím se stává méně cenná každá další odměna; 5. „spravedlnosti“, která mluví o citové reakci ega v situaci, kdy se mu zdají zisky z interakce pro oba partnery nestejné: je-li ego znevýhodněno, bude reagovat hněvem a bude se snažit vytvořit situaci, v níž zisky pro oba jsou stejné. Na základě své teorie mohl Homans vysvětlit nesrozumitelné nebo ne zcela průhledné výsledky několika desítek význ. am. s-gických a soc.-psychol. výzkumů. Mohl např. ukázat, proč je míra konformity ve skupinách závislá na soc. statusu jejich členů, proč je nejvyšší u členů se středním statusem a nižší u členů skupiny s nejvyšším a nejnižším statusem. Mohl také vysvětlit, proč se relativně méně stýkají lidé patřící k různým socioprofesním kategoriím, kteří mají podobnější status než jiné kategorie (např. v léčebnách lékaři s nižším statusem a psychologové s vyšším statusem). Vyložil, proč členové soudržných skupin jsou ve svém chování konformnější než členové jiných skupin atd.
Přes nespornou explikativní sílu zůstává Homansova teorie dílčí teorií a pojem soc. interakce v ní má specif. význam: bere v úvahu psychol. pravidelnosti účelového chování, které neplatí výlučně jen pro člověka, a úspěšně je aplikuje na vysvětlení lidské zkušenosti. Tato teorie odhlíží od mnoha oblastí soc. skutečnosti, nevysvětluje kritéria, podle nichž lidé pokládají určité chování za žádoucí nebo za nežádoucí (hodnotový aspekt interakce), na institucionalizované aspekty skutečnosti všeobecně nahlíží jako na danosti (givens), které lze jen vzít na vědomí, ale které ze sledovaného hlediska nemohou být předmětem další analýzy. V důsledku zvolených metodol. postupů a potřeb operacionalizace se tu samotný koncept interakce mění a zužuje. Homansova teorie může uplatňovat nároky na vysvětlovací schopnost, nikoliv však na komplexnost tematického zaměření, kterou sleduje např. Parsonsova s-gie.
Určitou antitezí Homansových pojetí jsou přístupy E. Goffmana k studiu meziosobní interakce. Jeho práce se soustřeďují na široká a komplexní pásma interakce. I když vycházejí z popisu jedinečných zkušeností, usilují současně o jejich zobecnění na nejvyšší úrovni. Cílem Goffmanovy analýzy je ukázat, které podstatné aspekty proces interakce zahrnuje, co jednající vlastně dělá, když do interakce vstupuje. Tato analýza vychází z analogie mezi spol. činností a divadlem. Je to legitimní přístup již proto, že divadelní drama je stylizovaným obrazem spol. života a umožňuje určitý odstup a snadnější četbu podstatných významů tohoto života (podobnost mezi divadlem a životní praxí však Goffman nepřeceňuje, je si vědom její dočasné heuristické hodnoty, hovoří o „lešení“, jehož konstrukce není cílem o sobě, ale slouží poznání interakce). V životě i v divadle jde o „sebevyjádření“ jednajících, a to přímé, slovní, nebo nepřímé, výrazové, odpovídající určité „linii jednání“ aktéra, které má za cíl ovlivňovat a kontrolovat „dojmy“, jež si účastníci interakce a publikum o aktérovi vytvářejí. Interakce předpokládá definici situace, kterou aktér sám neurčuje, ale více méně ji ovlivňuje. V dramaturgické perspektivě je „představení“, dramatická realizace, performance (fr. représentation), úhrnem činností jedné osoby v dané situaci, činností, které mají za cíl ovlivnit určitým způsobem ostatní soc. aktéry. Definice situace, sebevyjádření, dojmy, představení jsou nejdůležitější výchozí pojmy, které ve své analýze Goffman užívá – vedle řady jiných termínů, velmi často převzatých z divadelního světa (viz též sociologie dramaturgická).
Jedno z pásem Goffmanových analýz (1967) se vztahuje k péči jednajících o svůj obraz, o uchování vlastní „tváře“ a o respektování tváře partnerů v interakci (v češtině bychom snad také mohli mluvit o figuraci v procesech interakce, opírajíce se o některé cizojazyčné překlady termínu „facework“). Jedna z charakteristických forem figurace je odčinění (reparation), které vstupuje do hry, když je porušen expresivní řád ve skupině a oprávněně nárokované postavení jejích členů. Odčinění má 4 fáze: 1. „výzvu“ či „pozastavení“, které upozorňují provinilce na jeho přestupek a dávají mu na vědomí, že účastníci vyžadují návrat k pořádku; 2. „nabídku“, jež dává provinilci možnost k nápravě situace, která se může dít různými způsoby a relativizuje význam přestupku tím, že se hledá jiný viník, epizoda se zesměšňuje, provinilec bere vinu na sebe a přiznává svou slabost, kaje se nebo nabízí kompenzaci atd.; 3. přijímání nabídky, která je pokládána za dostatečnou pro návrat k expresivnímu řádu, což umožňuje účastníkům zachránit svou tvář; 4. „poděkování“, v němž vyjadřuje provinilec svou vděčnost za to, že mu partneři prominuli. Podle Goffmana jsou lidé hráči, kteří se s větší nebo menší ctí a diplomacií střetávají se svou situací. Nejsou to v žádném případě vykonavatelé činnosti v parsonsovském slova smyslu (Goffman odmítá takovýto banalizovaný význam činnosti). O činnosti může být řeč jen tam, kde o něco jde, kde se lidé střetávají s rizikem, což se stává velmi často, i když se riziku vyhýbají. Rizika jsou podstatnou stránkou spol. aktivity a jsou nemalá. Jde v nich často o mnoho nebo o všechno: o životní perspektivu, o vztah jednajícího k sobě samému, o svobodu, o samotnou existenci. Pojmy riziko a šance, důsledky činnosti, fatalita, osobní charakter aj. jsou zákl. ohniska, v nichž se o charakteru interakce a o osudu lidí rozhoduje.
Goffmanovo jméno je často spojováno s různými „figurami interakce“, např. s občanskou nepozorností (civil inattention), interpretovanou jako chování navzájem neznámých lidí, kteří při svém setkání mohou vzájemně zaregistrovat přítomnost druhého, nedávají však najevo, že této přítomnosti věnují zvláštní pozornost, naopak se snaží vzbudit dojem, že ji pokládají za „normální“ (mohou jeden na druhého zběžně pohlédnout, nemohou však např. jeden na druhého upřeně a nezakrytě hledět – takové chování by bylo pociťováno jako agresivní, což interakční rituál a celý interakční řád nepřipouštějí). Představení není jen výrazem osobnosti aktéra, ale slouží také úkolu, který plní tým. V soc. interakci, jak ji Goffman pojímá, mají totiž své význ. místo společenské skupiny, v Goffmanově terminologii týmy a sociální organizace. V činnosti týmu je čato možno rozlišovat „zadní provoz“ (backstage), v němž se připravuje bez účasti veřejnosti rutinní představení, a „přední scénu“ (frontstage), kde se představení odehrává a kam má publikum přístup. Tyto Goffmanovy analýzy ukazují, že studium interakce může přinést pohledy, u kterých se tradiční s-gie skupin příliš nezastavovala.
Goffman otevřel a formuloval problematiku totálních institucí či totálních organizací, jako jsou psychiatrické léčebny, věznice, vojenské útvary apod. Jeho práce o azylech chápaných v tomto smyslu (1961), založená na zúčastněném pozorování, byla jednou z prvých prací, která mu přinesla velký ohlas. Totalitní instituce či organizace se liší od jiných tím, že jejich členové se na jejich činnosti nepodílejí jen jedním úsekem svého jednání, ale že v těchto skupinách v plném rozsahu žijí, mají v nich svůj domov, pracují v nich nebo jsou v nich objektem působení, tráví v nich svůj volný čas. Tyto instituce se vzájemně liší, mají však některé společné rysy, které vyplývají ze skutečnosti, že jedinec je do skupiny totálně začleněn, že téměř nemá možnost uniknout jejím administrativním pravidlům a hodnotám. Tyto organizace vytvářejí ostré rozdělení mezi nadřízenými a podřízenými, vynucují od svých členů přísnou kázeň, které by v normálních podmínkách nikdy nemohly dosáhnout, vedou až k umrtvení osobnosti a její celkové restrukturaci. Mnohé psychopatické rysy pacientů v azylech se stávají pochopitelnější a racionálnější, jestliže se přihlíží k podmínkám, v nichž pacienti žijí. Přitom si členové totalitních organizací zachovávají prvky vlastní kultury, která jim umožňuje určitou obranu proti tlaku instituce. Ke Goffmanově analýze se někdy připomíná, že nezahrnuje specif. léčebné, psychiatrické problémy azylu a že jeho obrana jedince proti institucím není vždy vyvážená. V každém případě je však jeho zásluhou, že upoutal pozornost na velmi podstatnou stránku daného problému. Pojem interakce Goffman úzce spojuje s pojmem sociální směny, výměny, která mu je zákl. konkrétní jednotkou veškeré soc. aktivity a umožňuje podle něho studovat všechny formy interakce (viz též teorie sociální směny). Ve svém návrhu pojmového rámce interakce klade Goffman do popředí pojmy osobnost a sociální struktura a vynechává v této elementární konceptualizaci pojem kultura, čímž se liší od jiných autorů.
Goffmanova t.s.i. je jedním z nejvíce ceněných a také nejčastěji diskutovaných přínosů s-gie 60. a 70. l. 20. st. Setkala se s obdivnými reakcemi mnoha čtenářů i se skeptickými reakcemi těch, kteří v ní našli jen samozřejmosti a nic nového. Zůstává však faktem, že mnoho význ. sociologů, kteří se později pokusili o vypracování syntetické koncepce s-gie a na problematiku meziosobní interakce se neomezují (P. F. Bourdieu, J. Habermas aj.), se v široké míře opírá právě o Goffmanovy práce. Goffmanova s-gie vrací především čestné místo pozorování a popisu v s-gickém poznání, popisu jedinečného i popisu v obecných termínech, který směřuje k analytickým modelům (viz také Goffmanovy vztahy k etnometodologii). V jistém smyslu jeho metodol. postup připomíná práci jazykovědců, kteří vycházejí ze známých jazyků a snaží se postihnout a vyjádřit např. gramatická nebo syntaktická pravidla, která uživatelé jazyka zachovávají, ale zpravidla si je neuvědomují. Tímto způsobem se Goffman snaží popsat rituály, podle kterých soc. aktéři jednají, aniž je příliš znají. Jeho analýza dovoluje nejen formulovat obecná regulativní pravidla, podle nichž interakce probíhá, ale také porozumět, jak se tyto regulativy utvářejí pod vlivem interakce mezi jednajícími a celou společností. I když v centru Goffmanových postupů jsou popis a empir. zobecnění, bylo by přehnané tvrdit, že jeho analýzy neobsahují platné vysvětlovací postupy, účelové i kauzální a funkcionální. V textu Goffmanových prací lze najít mnohá poučení o tom, jakým způsobem je spjata „logika interakce“ se zachováním systémových požadavků, např. s obnovením porušené expresivní rovnováhy v systému. Je možná škoda, že Goffman privileguje úspěšnou literární stránku svých esejí natolik, že se nemůže příliš zastavovat u epistemologických problémů, které jeho práce přinášejí.
theory of social interaction théorie de l'interaction sociale Theorie der sozialen Interaktion teorie della interazione sociale
Literatura: Blau, P.: Exchange and Power in Social Life. New York 1964; Braithwaite, R. B.: Scientific Explanation. A Study of the Function, Theory, Probability and Law in Science. Cambridge, Mass. 1968; Fischer, M. B. – Straus, A. L.: Interactionism. In: Bottomore, T. – Nisbet, R. eds.: A History of Sociological Analysis. New York, London 1978, 1979; Goffman, E.: The Presentation of the Self in Everyday Life. New York 1959; Goffman, E.: Asylums. New York 1961; Goffman, E.: Encounters: Two Studies in the Sociology of Interaction. Indianapolis, Indiana 1961; Goffman, E.: Behavior in Public Places, Notes on the Organisation of Gatherings. New York 1963; Goffman, E.: Stigma, Notes on the Management of Spoiled Identity. Harmondsworth 1964; Goffman, E.: Interaction Ritual: Essays on Face-To-Face Behavior. New York 1967; Goffman, E.: Strategic Intervention. Philadelphia 1969; Goffman, E.: Relations in Public: Microstudies of the Public Order. London 1971; Goffman, E.: Frame Analysis; An Essay on the Organization of Experience. Harmondsworth 1974; Homans, G. C.: The Human Group. New York 1950; Homans, G. C.: Social Behavior: Its Elementary Forms. New York 1961; Homans, G. C.: Contemporary Theory in Sociology. In: Faris, R. E. L. ed.: Handbook of Modern Sociology. Chicago, Ill. 1964, 1966; Mulkay, M. L.: Functionalism, Exchange and Theoretical Strategy. London 1971.