Rituál

rituál – (z lat. ritualis = obřadný) – též ritus – označení výrazného individ. nebo kolekt. způsobu chování, který je standardizován, tj. založen na vnucených nebo tradičních pravidlech, vystupuje jako posvátný obyčej. Pojem r. je velmi blízký pojmům obřad, ceremoniel. Vzniká jako reakce jednajících osob na situace rozhodování nebo strachu, přičemž pro svou identickou opakovatelnost funguje jako stabilizátor chování. Je nástrojem, pomocí něhož dané společenství udržuje a upevňuje své normativní uspořádání a organizaci, resp. představuje komunikativní strukturu náb. kultu. Protože jde o přesně stanovený postup, o činnost probíhající krok za krokem, používá se příležitostně pojem r. také pro označení určitého druhu nutkavě neurotických činností, spojených obvykle s magickým myšlením či pověrou (člověk se snaží např. při chůzi po chodníku nevstoupit na spáry mezi obrubníky, nebo nepřekročit mřížoví kanálu, aby mu to nepřineslo neštěstí). R. je ale především součástí kultu různých náb. systémů. Oba pojmy, r. a kult, bývají významově zaměňovány. Psychol. funkcí náb. r., resp. kultů, je stimulace a gradace náb. cítění, event. navození náb. exaltace. Tento proces je podporován hudbou, zpěvem, užíváním kuřidel, symbolů a dalších prostředků. Charakteristickým prvkem r. je modlitba. W. Hellpach v r. 1939 zdůraznil, že r. byly vpleteny již do mýtů. Pokládá r. za magická, kultická provádění bohoslužeb, jimiž se lidé jako společenství věřících zmocňují vyšších sil. Předpokládají, že jim lichotí modlitba, oběť, adorace, ale vylévají si na nich také zlost, v evokacích si je podřizují, aby je učinili služebnými, čarodějnickými triky je od sebe vzdalují nebo se před nimi skrývají (viz rity masek). Společným jmenovatelem je zde tedy víra v nadpřirozeno a zmíněné magické myšlení, které v daném případě vychází z přesvědčení o instrumentální hodnotě a účincích určitých praktik, jejichž ritualizace tuto víru podporuje. Psychoanalyticky se pokusil vysvětlit r. Th. Reik (1928), zejm. analýzou symbolického významu židovského ritu „šofar“ a ritů pubescentů u přír. národů. Podnětem k tomu byla zřejmě Freudova teze o ceremoniích nutkavých neurotiků jako o „sekundární obraně ega“. Reik se pokusil regresivně rekonstruovat náb. r. z původních pudových procesů, nacházeje analogii s chováním nutkavých neurotiků. Společným jmenovatelem je zde potlačený pocit viny, přičemž tyto r. symbolizují obranu proti tomuto potlačení. Jiní psychoanalytikové a zejm. neopsychoanalytikové však tyto teorie odmítli.

Z hlediska s-gie je důležité, že r. se sice vymykají kritériím individ. účelové racionality, mohou ale z hlediska soc. celku plnit význ. integrační funkce. Jako prvý ze sociologů upozornil na tuto skutečnost É. Durkheim. Ústřední kategorie jeho s-gie solidarita mechanická a organická nemá podobu racionálního kontraktu uzavřeného vědomě mezi členy společnosti, nýbrž podobu emotivního pouta, jež je posilováno v průběhu kolekt. obřadů. V tomto směru snižují r. riziko anomie, soustřeďují členy skupiny či společnosti kolem nezpochybňovaných skupinových hodnot. Podobná koncepce je latentně obsažena ve Weberově teorii panství, kdy objektem legitimizačních r. se může stát osoba charismatického vůdce, nezpochybnitelnost odvěké tradice či posvátnost ustavených zákonů. Zesvětštění světa se projevuje v nahrazení náb. r. podobně ortodoxními r. moderní politiky. Kdo kontroluje průběh soc. r., kontroluje společnost. V masové společnosti se centrum kolekt. r. přesunuje do oblasti individualizovaného konzumu, přičemž legitimizační funkce r. zůstává nezměněna. V této rovině popisuje mechanismus r. tržní společnosti např. H. Marcuse. Ke zdůraznění rituální povahy soc. jednání přispěla celá řada s-gických disciplín. Fenomenologická s-gie vycházející ze Schützova rozboru Weberovy kategorie tradičního jednání klade důraz na zautomatizovanost a nereflexivnost běžného každodenního jednání opakujícího vysoce stereotypizované a zpravidla neproblematizované vzorce. Rituálnost jednání v tomto smyslu se snaží plánovitě narušovat etnometodologie ve snaze odkrýt meze přirozené racionality. V rovině organizovaného jednání upozorňuje na ritualismus lidského počínání R. K. Merton ve své koncepci byrokracie. Charakteristickým rysem rituální činnosti je zde přeměna prostředků ve svůj vlastní účel. Detailní popis průběhu r. každodenního života v podmínkách tzv. vyspělých společností je hlavním tématem díla E. Goffmana, který analyzuje rituální setkávání, v jejichž průběhu se jednotliví aktéři snaží představit druhým sami sebe v silně idealizované podobě. Účelem těchto r. je vzájemné potvrzování nároků a pozic zúčastněných.

Z typologie r. je zřejmé, že tyto specif. formy činnosti pokrývají především kritické oblasti lidského soužití: 1. v případě vyhrocených situací skupinu stmelují „rituály nebezpečí“, jejichž latentní působení popsal Merton (viz např. dešťové tance kmene Hopi); 2. tzv. „rituály přechodu“ mají zajistit plynulost soc. význ. změny; v podobě pohřebních ceremoniálů studoval jejich soc. význam např. A. R. Radcliffe-Brown; 3. semknutí spravedlivých a posílení platnosti ustavených norem je mimo jiné účelem „rituálů trestání“, které v souvislosti se soc. významy viny a vykoupení studuje např. H. D. Duncan; 4. ceremoniálním vyjádřením úspěšnosti a superiority vlastní skupiny jsou „oslavné rituály“; ve formě potlachů je zkoumala např. R. F. Benedictová; 5. vztahy nadřízenosti a podřízenosti vymezují „rituály úcty“, které posilují rovněž vazby kolegiality; hist. analýzou jejich vývoje se zabýval např. N. Elias, jejich současnou podobu zachycuje již zmíněný E. Goffman. Z hlediska této poslední formy r. lze popsat přechod od tradičního společenstvímoderní společnosti jako nahrazení jednostranných r. úcty obousměrnými r. vzájemného respektu. Durkheim hovoří o 19. st. jako o epoše, během níž se skrze r. správného chování stávají ze všech občanů drobní bohové obklopení svatozáří spol. nedotknutelnosti. R. úcty se proměňuje z náb. povinnosti v občanskou ctnost. Z uvedeného je patrno, že proces modernizace neznamená ústup r. ze života společnosti, vede pouze k transformaci jejich obsahů a forem (viz též náboženství neviditelné, náboženství občanské, náboženství světské). Jednou z příčin setrvalosti r. je jejich odlehčující funkce. „Sociální rituály“ představují krajní stereotypizaci činností spjatou s přesahem do oblasti posvátného (viz posvátné a profánní). Tato kombinace umožňuje těm, kdo r. praktikují, překlenout oblasti nejistoty v rizikových situacích a posiluje pocit ontologického bezpečí.

ritual, rite rite Ritual rito, rituale

Literatura: Cazeneuve, J.: Les Rites et la condition humaine. Paris 1958; Collins, R.: Conflict Sociology. New York 1975; Hellpach, W.: Übersicht über die Religionspsychologie. Leipzig 1939; Reik, Th.: Das Ritual. Leipzig, Wien, Zürich 1928.

Jan Keller
Milan Nakonečný
Dalibor Papoušek
Jiří Winkler