Oběť
oběť – zvl. forma daru a zároveň forma adorace. V raných obdobích náb. vývoje se člověk domníval, že je třeba duchy (bohy), kteří mají nadlidskou moc a způsobují různé události v přírodě, usmiřovat, odvracet od ničivého úmyslu a zaklínat pro lidské blaho. Vybíraly se dary a konaly obřady, jimiž se tyto dary odevzdávaly. Např. u starých Arabů navštěvoval každý člen kmene kmenovou svatyni, kde nechával cenné předměty anebo obětoval zvíře. Později se o. spojovaly s poutí. Známé jsou i lidské o. Původ o. byl v posvátné úctě k duchům a bohům, v bázni z nich a ve snaze zavděčit se jim. Později, v době křesťanství, dominovala idea sebeobětování. V době středověkých válek se o. spojovala stále více s vlasteneckou inspirací; odměnou za dobrovolnou o., věnovanou králi jako osobnímu zástupci boha na zemi, měla být posmrtná odměna věčného nebeského života. V tomto náb.-vlasteneckém smyslu jsou o. ve válkách přinášeny dosud. Zvl. případem o. jsou sociokult. sebevraždy. Patří sem „kodifikované“ sebevraždy, jejichž příkladem je dobrovolné upálení ženy v Indii na hranici spolu se zemřelým manželem (tzv. suttee). Jiným případem o. jsou sebevraždy sloužící soc. účelům. Je známo mnoho případů upálení mnichů na protest proti vietnamské válce. V některých primitivních společnostech podstupovali muži dobrovolnou smrt s odůvodněním, že „zabijí sebe a jejich duch se vrátí a potrestá nepřítele“. Japonští kamikaze se jako piloti za 2. svět. války připoutali do zvenčí uzamčených kabin a napadali jako živé torpédo určený cíl (mnozí byli k tomuto činu donuceni). Dalším příkladem je téměř 300 případů sov. vojáků za 2. svět. války, kteří zakryli nepřátelské střílny vlastními těly. Z kriminologického hlediska se problematikou o. zabývá viktimologie.
sacrifice, victim sacrifice, victime Opfer sacrificio, offerta, vittima