Dar
dar – v užším smyslu předmět, který mění majitele nikoli snad proto, aby proběhla směna v ekon. slova smyslu, nýbrž ze soc. a kult. důvodů (viz teorie sociální směny). V širším smyslu zkoumá instituci d. a darování M. Mauss v díle Esej o daru z r. 1925, kde za d. považuje nejen materiální statky movité či nemovité, ale též např. vojenskou pomoc, výrazy respektu a uznání, pořádání slavností a oslav, nejrůznější oběti apod. Ve všech případech plní d. především symbolickou funkci, jejíž soc. obsah může být různý. D. může posilovat pouta solidarity mezi darujícím a obdarovaným, může signalizovat druhé straně přátelské úmysly, zároveň však také druhou stranu zavazuje, a může dokonce sloužit jako nástroj ustavování a potvrzování vztahů nadřízenosti a podřízenosti. V této poslední funkci analyzuje instituci d. R. Benedictová na případu kultury Kwakiutlů. Do podřízeného postavení uvádí obdarované neschopnost oplatit d. protidarem stejné či větší hodnoty. Instituce darování nespočívá pouze na chladném kalkulu, je proniknuta afektivitou, takže je dobře slučitelná s povahou klientských vztahů (viz klientelismus), vztahů feudální věrnosti, vztahů příbuzenských (viz příbuzenství) či vztahů mezi věřícím a jeho bohem. Ve všech případech je d. formou komunikace mezi stranami, které nejsou svázány účelovým a časově omezeným formálním kontraktem. Není-li d. vhodnou formou opětován, může se ve všech uvedených případech změnit kladná afektuální vazba v neméně intenzívní vazbu zápornou. U Kwakiutlů se právě s touto alternativou počítá, jejich slavnostní potlachy spojené s rivalitou ve výměně d. slouží k vybití agresivity. Podle Mausse kromě povinnosti dát a povinnosti d. oplatit existuje povinnost d. přijmout. Nepřijetí d. signalizuje neochotu navázat komunikaci, čímž je dárce záměrně ponižován. Zvl. formu darování představuje tzv. evergetismus, kdy soukromá osoba dává určité d. veřejnosti. Tato forma d. spočívá v tom, že držitelé veř. úřadů pořižují na své náklady kolekt. statky. Evergetismus není prostým mecenášstvím; ve starém Řecku sloužil k vyjádření sociální distance a nadřazenosti v rámci komunity, v císařském Římě manifestoval benevolentnost panovníka vůči občanům, v obou případech posiloval zároveň řád i soudržnost komunity. Po nástupu křesťanství získal d. charitativní podobu: dárce neočekává protidar od obdarovaného, nýbrž posiluje jím své šance v posmrtném životě. V zesvětštěné moderní společnosti plní d. celou řadu funkcí. Ve formě mecenášství slouží k ostentativnímu zvýraznění postavení elity a jejích možností, ve formě dobrovolných sbírek supluje zpravidla chybějící veř. prostředky, v podobě korupce umožňuje získávat žádoucí statky a služby nelegitimní cestou. Kromě toho stále přežívá neokázalá výměna drobných darů a dárků jako prostý projev mezilidské sympatie.
gift cadeau, don Geschenk dono
Literatura: Benedict, R.: Patterns of Culture. Boston 1934; Mauss, M.: Sociologie et anthropologie. Paris 1966; Veyne, P.: Le Pain et le Cirque. Paris 1976.