Ego
ego – (lat. já) – většinou nepřekládaný pojem chápaný buď jako synonymum pojmu já, nebo v následujících specif. smyslech: 1. jako akcent na osobní zážitky a způsoby jednání, vědomí vlastního prožívání a jednání – tzv. vědoucí já; 2. jako poměr k sobě samému, sebehodnocení, a to ve dvojím smyslu – a) za koho se člověk považuje, jaké vlastnosti si připisuje, jaký obraz má o sobě samém, tj. tzv. reálné ego; b) představy o tom, jaký by chtěl člověk být, jaké vlastnosti by si přál mít, neboli „ideální ego“ (poměr reálného a ideálního e. vyjadřuje sílu ega – čím více se oba tyto obrazy od sebe liší, tím je e. slabší, a naopak); 3. jako vědomí osobní identity, kontinuity a jedinečnosti, tj. „vědomí já“, které může být v některých psychotických stavech porušeno, může mít různé dílčí aspekty – např. „tělové já“, sociální já (akcentované vztahy k soc. okolí a reflexe těchto vztahů soc. okolím). Pojmu e. je blízký koncept já ve smyslu jáství, faktoru organizujícího udržování a restauraci psych. rovnováhy prostřednictvím obrany e. i zvyšování hodnoty sebe sama prostřednictvím expanze e.. Angažované e. (ego-involvement) M. Sherifa a A. H. Cantrila (1947) upevňuje pozitivní sebehodnocení objektu. G. W. Allport (1970) nahradil pojem e. lat. termínem proprium, což je to, co patří určitému jedinci, něco, co je mu trvale a intimně vlastní (od tělového smyslu a smyslu pro sebeidentitu až k obrazu sebe sama, ego-vztažnému jednání a snažení). E. R. Hilgard (1967) rozlišuje fenomenologické e. (tj. různé aspekty vědomí já) a e. jako vydedukované centrum osobnosti, kolem něhož se organizuje psych. aktivita jedince.
Z empir. výzkumu osobnosti vyplývá, že lidé si např. zapamatovávají lépe to, co souvisí s pozitivními výsledky, co je asociováno s úspěchem. V tom spočívá také org. aspekt e.: zkušenost i chování se organizují z hlediska obrany a evalvace e., které se tak stává motivačním činitelem, jehož charakteristika má mnoho společného se starším psychol. pojmem vůle jako psych. instance, která řídí aktivní činnost subjektu. A. H. Maslow (1954) pokládá v tomto myslu seberealizaci za vývojově nejvyšší motiv člověka: jedinec chce být tím, za koho se považuje, touží po vysokém hodnocení sebe sama sebou samým i svým soc. okolím. P. E. Vernon (1964) shrnuje pojetí e. do následujících 5 funkcí: e. jako fenomén perceptivní, e. jako pocit identity já, e. jako objekt nebo obraz, e. jako pocit hodnoty sebe sama a e. jako motivační činitel. M. L. Hutt, R. L. Isaacson a M. L. Blum (1966) uvádějí, že e. zajišťuje, aby organismus našel uspokojení s ohledem na požadavky prostředí. Podle tohoto psychoanalytického pojetí pak e. zajišťuje tyto operace: a) modeluje poruchy z pudových impulsů jejich odkládáním nebo útlumem; b) vnímá, hodnotí a integruje vstupní stimulaci;, c) integruje vnitřní popudy v přiměřené, adaptivní vzorce uvolňování (vytváří rovnováhu mezi psych. instancemi id a superego). G. H. Mead v r. 1934 popsal, jak se e. coby generalizované zkušenosti vyvíjí v sociální interakci s tím, jak je člověk hodnocen jinými, pro něj význ. osobami a jak se pak tento obraz sebe sama stává základnou jeho identity. Mead rozlišoval pojmy „já“ a „mne“ (I, me).
Pojem e. hraje klíčovou roli v jazyce psychoanalýzy, kde ho začal používat S. Freud v r. 1892. Freud chápal e. jako psych. instanci, která má především funkci cenzurní (nepřipouštět do vědomí nepříjemné představy a bránit vnímání před neříjemnými podněty). Později, s rozlišením dalších instancí osobnosti byly e. připsány další funkce a byla mu přisouzena větší autonomie. Freudovo e. se stává jakýmsi prostředníkem mezi superegem a id, funguje podle principu reality a prosazuje se vývojem postupně na místo pudového principu slasti. V protikladu k id reprezentuje e. „rozum a rozvahu“ a Freud je přirovnává k jezdci ovládajícímu koně (id) s tím, že to činí s vypůjčenými a nikoli vlastními silami. Není-li e. schopno plnit svou zprostředkovací funkci mezi pudy a realitou, projevuje se to určitými symptomy a vzniká určitý druh neurózy. Není-li vybaveno dostatečným množstvím energie, uchyluje se e. k potlačování nepříjemných psych. obsahů (představ, myšlenek, pocitů) a vystavuje se vlivu dětských traumatických zážitků. Jestliže e. podlehne v konfliktu s „nad-já“, vznikne nutkavá neuróza, melancholie a někdy je já „dohnáno k smrti“. E. udržuje kontakt subjektu s realitou a realitě přizpůsobuje jeho jednání. Dynamiku e. je možno parafrázovat takto: e. poháněné pudy, svírané morálkou a týrané realitou zápasí o harmonii mezi pudy a morálkou (Freud). Problém e. nověji propracoval H. Hartmann v Ego psychology and the problem of adaptation (1958). T. Parsons (1964) pokládá Freudovu teorii e. za význ. přínos pro integraci psychologie a s-gie.
ego égo Ich, ego ego, io
Literatura: Erb, E. D. – Hocker, D.: The Psychology of the Emerging Self. Philadelfia 1971; Frankenstein, C.: The Roots of the Ego: A Phenomenology of Dynamics and of Structure. Baltimore 1966; Gergen, K. J. ed.: The Self in Social Interaction. New York 1968.