Konflikt sociální
konflikt sociální – (z lat. confligere = vrážet do sebe, zápasit) – v principu důsledek nedostatkovosti statků, o něž soc. aktéři usilují, a odlišnosti hodnot, které vyznávají. Jako soc. jev vystupuje konflikt v mnoha formách, souvislostech a intenzitě, což znesnadňuje pokusy o jeho obecnou definici. Konfliktivní situace jsou studovány řadou věd. disciplín. Etologický přístup považuje konflikt mezi jednotlivici i skupinami za projev agresivity , která má instinktivní charakter. Tento přístup umožňuje zkoumat fyziologické zdroje agresivity, sledovat podmínky jejího tlumení či spouštění, studovat biol. ustavené rituální formy jejích projevů. Přístup psychol. si všímá např. formování konfliktních typů osobností v průběhu ontogeneze, sleduje pravidelnosti v průběhu interindivid. konfliktů, psych. dispozice k jejich řešení apod. (viz konflikt experimentální). Hist. věda je od svého vzniku z velké části snahou o rekonstrukci průběhu konfliktů vojenských, náb., soc. aj. Matem. analýza konfliktních situací – teorie her – analyzuje ve vysoce formalizované rovině průběh a řešení konfliktu jako problém racionálního rozhodování autonomních aktérů. Četné náb. a fil. koncepce v rovině spekulativní vysvětlují stav a vývoj světa jako výsledek konfliktního střetávání protikladných sil a principů. S-gický přístup ke studiu k.s. má své specif. rysy. Modifikuje etologický rozbor agresivity důrazem na instituce kultury, které instinktivní agresivitu neodstraňují, regulují však výrazně její projevy. I psychologie upozorňuje, že konfliktní situace nejsou vysvětlitelné pouze z psychol. dispozic individuí. Psychoanalýza a soc. psychologie s-gický přístup ke konfliktu ve 20. st. výrazně inspirují. Historizující sociologové jsou v odobné míře inspirování analýzou konfliktu v dějinách, snaží se odkrýt nadčasové vzorce k.s., přetrvávající za proměnami hist. kostýmů a kulis. Matem. analýza konfliktu může s-gicky inspirovat přesností a jednoznačností svého formálního jazyka. Sporný je však její předpoklad soc. aktéra jako zcela racionálně kalkulující bytosti, stejně tak jako řada abstrakcí od soc. skutečností, které matem. analýza v zájmu svého typu exaktnosti musí provádět. Zatímco s-gie je vedena snahou odkrýt společné rysy různorodých k.s., matem. teorie her je normativní teorií , která stanoví, za jakých podmínek lze v dané konfliktní situaci dosáhnout max. zisku.
S-gie se věnuje po celé 19. st. a počátkem 20. st. analýze k.s. jen nesystematicky, především v dílech F. H. Giddingse, E. A. Rosse, L. F. Warda a dalších am. soc. reformátorů. Větší zájem budí k. u představitelů chicagské školy, R. E. Parka a E. W. Burgesse. Přibližně od 30. l. našeho st. ustupuje i epizodický zájem o výzkum k.s. do pozadí. Strukturální funkcionalismus v Parsonsově verzi činí osou svého výkladu fungování soc. systému na základě konsensu a přizpůsobení. Konflikt se v této perspektivě mění z vitálního principu konkurenčního soupeření v chorobný příznak individ. maladaptace či projev anomického stavu společnosti. Podobně E. Mayo odsuzuje konflikt jako narušení kooperace, G. A. Lundberg jako absenci komunikace, W. L. Warner jako dezintegrující prvek v rámci komunity. Teprve v polovině 50. l. L. A. Coser pod vlivem R. K. Mertona rehabilituje problematiku konfliktu, když rozvíjí myšlenky G. Simmela v rámci modifikovaného strukturního funkcionalismu. Coser se zaměřuje na analýzu pozitivních funkcí konfliktu, tedy na situace, kdy k.s. paradoxně přispívá k udržení či adaptaci existujících soc. vztahů a stuktur. Rozpracovává pojem nerealistického konfliktu, kdy deklarované cíle konfliktních stran jsou podružné a vybití agrese se stává hlavním motorem jednání. Již u Cosera lze nalézt jednu z ústředních myšlenek s-gické teorie konfliktu, podle níž spol. nebezpečnými nejsou samotné konflikty, nýbrž absence pravidel pro jejich regulaci. Institucionalizace konfliktů dynamizuje vývoj společnosti, jejich potlačování stabilitu společnosti ohrožuje. Absence konfliktů nemůže tedy sloužit jako indikátor normality. Coser přejímá Marxovo východisko, podle něhož střetávání konfliktních zájmů je hlavní silou soc. dění. Polemizuje však s důrazem na ekonomiku jako privilegovanou oblast vzniku konfliktu zájmů.
Systematičtěji v tomto směru rozpracovává teorii konfliktu R. G. Dahrendorf. Proti Coserovi, který usiluje o včlenění teorie konfliktu do koncepce strukturního funkcionalismu, je Dahrendorf veden snahou přehodnotit Marxovo pojetí zdrojů konfliktů pomocí myšlenek M. Webera. Zákl. Dahrendorfovou tezí je, že konflikty mezi jednotlivci i celými skupinami jsou vedeny v prvé řadě snahou o podíl na moci, o možnosti činit rozhodování týkající se těch, kdo jsou z podílu na moci vyloučeni. Základ marx. teorie třídních konfliktů a třídního boje plyne podle Dahrendorfa z mylného ztotožnění kontroly rozhodování se soukromým vlastnictvím výrobních prostředků, které představuje ve skutečnosti pouze jednu z forem moci. Dahrendorf sahá k Weberovu pojmu panství jako protikladu vládnoucích a ovládaných, který se v různých podobách vyskytuje ve všech typech společnosti. Snaha o udržení či naopak modifikaci existující mocenské nerovnosti je hlavním generátorem k.s. Ve vyspělých společnostech je nerovné rozdělení moci jako zdroj konfliktů lokalizováno v rámci nár. států především do oblasti politiky a v rámci hosp. podniků do oblasti ekonomiky. Odtud plynou dva hlavní typy konfliktů: konflikt politický a konflikt průmyslový. Na rozdíl od Marxovy doby však došlo k rozrušení identity polit. a průmyslových tříd, fronty třídních konfliktů již nelze určit prostým prodloužením linií zápasu o ekon. požadavky do oblasti státní politiky. Vzestup velkých byrokratických organizací státní správy na jedné straně a vznik množství nátlakových skupin na straně druhé učinily mocenské konflikty méně průhlednými. I když intenzita konfliktů v moderní společnosti může narůstat, rozrůzněnost front, na nichž se dílčí zápasy odehrávají, činí marx. představy o revolučním vyřešení soc. rozporů iluzorními. Perspektivní v této situaci zůstává pouze snaha o regulaci konfliktů, neboť jejich jednorázové odstranění není možné ani žádoucí. Velká část Dahrendorfových prací je věnována analýze různých „pravidel hry“ umožňujících vyskytnuvší se konflikty regulovaným způsobem zvládat.
V dosud nejsystematičtější podobě byla s-gická teorie konfliktu rozpracována R. Collinsem, který toto paradigma aplikuje nejen na výklad soc. stratifikace, fungování organizací a povahy státu, ale též např. na postavení žen ve společnosti, na způsob rozvoje vědy a na analýzu rodiny. V původní syntéze propojuje myšlenky M. Webera, É. Durkheima, E. Goffmana a dalších pozitivistických i interpretativních sociologů. Collinsovo pojetí tříd jako hlavních aktérů k.s. je obdobou Dahrendorfovy modifikace Marxe. Podle Collinse existují v každé společnosti 2 zákl. třídy: jedna kontroluje nedostatkové statky a služby a druhá o jejich kontrolu usiluje. Vlastnictví je pouze jednou z možných forem podílu na moci, jiné formy spočívají v otevřeném násilí či v dražbě úřadů. S každou z forem moci jsou spjaty jiné formy konfliktu. Collins v této souvislosti explicitně stanovuje zákl. předpoklady, z nichž vycházejí všechny analýzy k.s.: 1. každý člověk sleduje v prvé řadě uspokojení svého vlastního zájmu a vyhýbá se jeho neuspokojení, altruismus jako strategie jednání je používán pouze jako jeden z možných nástrojů k dosažení tohoto zákl. cíle; 2. různí lidé mají k dispozici odlišné zdroje, jejichž pomocí mohou svých egoistických cílů dosahovat; mezi tyto zdroje patří právě tak možnost fyzického donucení, jako schopnost vyvolávat emoční vazby ze strany druhých, sexuální atraktivnost právě tak jako soukromé vlastnictví; 3. nerovnosti v rozdělení zdrojů umožňují jedněm získávat převahu na druhými; odpor těch, kdo se ocitají v podřízeném postavení, umocňuje konflikt, neboť platí 1. bod; 4. ideje a víry je třeba vysvětlovat v souvislosti se zájmy lidí, kteří mají k dispozici zdroje umožňující jim jejich ideje a zájmy prosazovat. Konfliktní pohled na společnost je kromě zmíněných autorů výrazně zastoupen např. v dílech K. Mannheima, Ch. W. Millse, J. A. Rexe, K. E. Bouldinga, J. Freunda, G. Letenského, A. Touraina a dalších. V průběhu 70. a 80. l. se literatura z oblasti teorie konfliktu rozrůstá, každoročně vychází řada monografií a sborníků věnovaných tomuto tématu. Zároveň se ukazuje, že některé tradiční motivy v této oblasti jsou prakticky již vyčerpány. To se týká např. úvah o funkčnosti konfliktu pro společnost, úvah o odlišnostech a příbuznostech teorie konfliktu a marxismu apod. Zároveň se otevírají perspektivnější oblasti dalšího zkoumání: pokusy o aplikaci teorie konfliktu v rovině odvětvových s-gií, etologický přístup sledující bios-gickou podmíněnost lidského jednání včetně jednání agresivního, ale též obecnější snaha propojit principy teorie konfliktu s pojetím konsensuálním a interpretativním, a tak překlenout dosavadní rozštěpení teor. s-gie.
social conflict conflit social Sozialkonflikt conflitto sociale
Literatura: Collins, R.: Conflict Sociology. New York 1975; Coser, L.: The Functions of Social Conflict. New York 1956; Dahrendorf, R.: Moderný sociálny konflikt. Esej o politike slobody. Bratislava 1991; Dahrendorf, R.: Soziale Klassen und Klassenkonflikt in den industriellen Gesellschaft. Stuttgart 1957; Klofáč, J. – Tlustý, V.: Soudobá sociologie. Sv. 1. Praha 1965.
Viz též heslo společnost konce organizovaného kapitalismu nebo společnost postkapitalistická v Petruskových Společnostech (2006)