Bůh
bůh – pojem vyjadřující transcendentní moc, k níž se obrací náboženství. Předpokládá-li se u ní osobní povaha, může jít o jednu z více nadpřirozených bytostí či jedinou, absolutně dokonalou věčnou bytost, event. personifikaci fil. i s-gické prapříčiny, řádu, obecného principu světa, resp. společnosti, původu a základu bytí apod. Podle M. Bubera je to vesmírné „Ty“, které předchází lidské „Já“, ohlašuje se mu. Řec. ekvivalentem b. je theos – odtud je odvozena teologie jako bohosloví, soustavná nauka o b., či teodicea, což jsou fil. pokusy o „ospravedlnění boha“ vzhledem ke zlu ve světě. Pojetí b. se v jednotlivých náb. systémech značně liší. V monoteismu (křesťanství, judaismus, islám) existuje jediná, transcendentní, vševědoucí a všemocná bytost, stvořitel a soudce (resp. vykupitel světa). V polyteismu (starověká orientální náboženství, některé hinduistické sekty, náboženství přírodních národů) existuje systém více b. – božstev. Náboženství v duchu dualismu mají představu dobrého a zlého b. jako dvou protivníků (perský zoroastrismus), resp. mužských a ženských božstev (některé hinduistické sekty, jako např. šaktismus, jehož příslušníci uctívají bohyni Šakti erotickými rituály, nebo tzv. tantrismus, pohanské kulty „Velké matky“ apod.).
Od lat. ekvivalentu pojmu b., deus, je odvozen fil. systém deismu, který pokládá b. za „neosobní prapříčinu světa“, dnes již nepůsobící. Podle panteismu, náb. představy některých starořec., ale i novodobějších myslitelů (např. B. Spinozy), je b. řád (logos) působící ve světě jako jeho inteligibilní princip (Spinozovo deus sive natura = bůh čili příroda). Aristoteles na základě rozboru pohybu (jímž myslí změnu vůbec) dospívá k předpokladu „prvního hybatele“, tj. b. jako první příčiny pohybu. Tuto ideu převzal Tomáš Akvinský jako hlavní ze svých pěti „důkazů“ boží existence. I. Kant kritizoval ontologické, kosmologické a teologické důkazy existence b. a uznával pouze důkaz morální: lidské svědomí poukazuje k mravnímu zákonu, danému vyšší bytostí. R. Descartes prohlásil, že z ničeho nic nepovstává (ex nihilo nihil fit), G. W. Leibniz řekl, že nic se neděje bez dostatečného důvodu.
Podle moderních teologických teorií jsou náb. pravdy zjevené, ale zejm. katol. školy uznávají i „přirozenou teologii“, možnost poznat existenci b. i rozumem, především z účelného uspořádání přírody, které nemůže být náhodné (A. Spesz, 1941). Zatímco evoluční teorie vysvětluje účelnost jako důsledek adaptability organismů a jako důsledek boje o život, teologové tvrdí, že b. tvořil prostřednictvím evoluce a že „stvořil, že věci se samy tvoří“. F. Engels v Anti-Dühringu napsal, že sklon k personifikaci přír. sil vytvořil všude bohy, které skutečné poznání přír. sil vyhání postupně ze všech pozic, a tento proces je už tak daleko, že může být teor. pokládán za ukončený. Podle R. Carnapa (1934) metafyzické věty, včetně výroků o b., nemají smysl a jsou to pseudovýroky. Naopak např. podle W. Wundta (1906) věda vede nevyhnutelně k víře v b., podle M. Plancka mezi náboženstvím a vědou není rozpor, C. A. Hathaway tvrdí, že příroda sama není schopna se uspořádat atd. Reflexe pokroku přírodovědy, pokud nebyla spojena s dial. materialismem, nevedla nutně k ateismu. Podle J. Ratzingera (1980) v řec. filozofii, která již znala dilema mezi „bohem víry a bohem filozofů“, vedlo zaměření logu proti mýtu k „pádu bohů“ a k odmytizování božských mocností ve prospěch jediného Boha. Křesťanský obraz b. se podle Ratzingera opírá o jednotu „Boha víry a Boha filozofů“. Podle L. Feuerbacha vznikl obraz b. projekcí ideálních vlastností člověka (vševědoucnost, všemohoucnost, nesmrtelnost atd.) do fiktivní bytosti. É. Durkheim považuje b. za symbol divinizované společnosti. S. Freud za idealizovaného otce.
god dieu Gott dio
Literatura: Hardon, J. A.: Gott in den Religionen der Welt. Luzern, München 1967; Schultz, H. J. ed.: Wer ist das eigentlich – Gott? München 1969; viz též náboženství, sociologie náboženství.