Deismus
deismus – (z lat. deus = bůh) – v obecnějším smyslu teorie, že Bůh je prapříčinou světa, ale po stvoření se již světu nevěnuje, přenechal jej působení přír. zákonů; jinak je to náb. a fil. směr tzv. rozumového náboženství, který tento názor formuloval a který je typický pro osvícenství. V té době se opíral o dobový racionalismus, tehdejší pojetí „možného“ a „zákonů přirozenosti“. Starou otázku po vztahu „rozumu a zjevení“ se pokusil radikálně řešit tím, že první učinil měřítkem druhého, a tak postuloval jakési „nedogmatické náboženství“. Zavrhl mystéria, proroky, ideu zmrtvýchvstání apod. Do náboženství zavedl psychol. uvažování, kterým chtěl do jisté míry nahradit dogmata. Byl chápán jako kompromis mezi ateismem a křesťanstvím (sám o sobě ateistický nebyl, i když se stal impulsem pro určité ateistické přístupy). Zahrnoval kritiku církve. Za podstatu náboženství považoval tzv. přirozené náboženství, chápající víru jako samozřejmý způsob uvažování, a v harmonii přírody spatřoval zásah Boží. Přirozeným náboženstvím bylo pro deisty prvotní křesťanství, ve skutečnosti ale přizpůsobili jeho obraz svým představám. Náběhy k d. je možno pozorovat již ve fr. volnomyšlenkářství 16. st. Přímým předchůdcem d. (či raným deistou) byl E. Herbert Cherbury (De veritate, 1624). Na základě předpokladu o existenci „vrozených“ prvotních pojmů zredukoval stávající náb. doktrínu na několik zákl. pravd a morálních zásad, k nimž patří existence Boha a nutnost jeho uctívání, pěstování ctností, zbavování se hříchů metodou pokání, víra v posmrtný život. Ideu rozumovosti náboženství rozpracovali zejm. Cherburyho následovníci. Za zakladatele vlastního d. v užším smyslu (freethinkers) je pokládán John Toland. D. měl řadu odnoží, které se někdy vyvíjely se znaky náb. sekt. Opakovaně se objevovaly pokusy založit deistické kultovní společenství (J. J. Rousseau, J. M. Voltaire, M. Robespierre). Mezi stoupence a propagátory d. patřil i M. Tindal, G. E. Lessing, H. S. Reimarus a další, při širším pojetí d. také J. Locke, který jej v mnohém inspiroval, i když sám zůstal umírněně racionalistickým supranaturalistou. Vliv d. se objevuje znovu v 19. st. v prostředí mladohegelovců (u Davida Friedricha Strausse, Ferdinanda Christiana Bauera a dalších). I když koncem 19. st. zájem o něj opadl, význ. ovlivnil moderní evrop. myšlení. Snaha harmonicky propojit rozumové uvažování s prvky víry se znovu a znovu objevuje, i když už v jiné poloze a pod jinými názvy. Do jisté míry ji lze identifikovat i v pokusech interpretovat určité polit. chování jako analogii náb. chování (viz náboženství občanské, náboženství světské) a ve hledání náb. prvků v běžném životě sekularizovaných společenství (viz náboženství neviditelné).
deism déisme Deismus deismo
Literatura: Lechler, G. V.: Geschichte des Anglischen Deismus. Tubingen 1841; Morais, H. M.: Deism in Eighteenth Century America. New York 1934.