Milosrdenství

milosrdenství – pojem vážící se ke křesťanské náb. tradici, blízký s-gicky analyzovanějšímu altruismu. M. znamená převedení křesťanské „lásky k bližnímu“ do roviny praktické pomoci člověku v nouzi a utrpení. K m. patří i odpuštění provinění, překonání touhy po pomstě. M. se týká nejen nemocných, chudých, opuštěných, ale i duševně strádajících, poražených nepřátel (zejm. válečných zajatců), vězňů apod., v jistém smyslu všech, kteří jsou odkázáni na milost a pomoc svých bližních. Spec. příkaz m. vlastní křesťanství není vyjádřen v judaismu přikázáním „nezabiješ“, ani v „ahinse“ vých. náboženství (hlavně hinduismu, buddhismu) zakazující ubližovat živým bytostem (vzhledem k předpokladu inkarnace). Přesto má své počátky již ve starozákonním židovství, kde se setkáváme jak s vědomím o jeho zakotvení v Božím m. k lidem, tak i v prorockém kázání, že Bůh stojí více o m. člověka než o kultické oběti.

Křesťanském. překračuje rovinu pasivního zákazu konání zla, vyžaduje aktivní pomoc bližnímu, soc. pomoc. Vychází z příkladu Ježíše Krista, který byl ochoten trpět a zemřít za lidi jako takové, včetně těch, kteří mu ubližovali. M. nemá rozeznávat lidi blízké a cizí, ani dobré a špatné. Je překonáním egocentrismu, překročením hranice individ. lidství, praktickým vyvozením důsledků z příkazu lásky k bližnímu, z jeho max. pochopení a identifikace s ním. M. má charakter maximalizované morální normy naplněné skutky, je to velmi náročný morální imperativ. Korespondoval spíše s mentalitou středověkého než moderního člověka, navazoval na kategorii hříchu. Vypjatý individualismus, touha po spol. sebeuplatnění, podmínky pracovní a kariérové konkurence vedou v moderní době nejen k izolaci uprostřed intenzívně komunikujícího soc. světa, k pocitu odcizení, ale i ke ztrátě schopnosti m..

V době moderního humanismu je idea m. vytlačována ideou tolerance, která je založena na respektování individuality druhých lidí a pocitu nekompetentnosti soudit jejich činy, z čehož vyplývá příkaz neubližování, ponechání každému stejné volnosti, jakou člověk vyžaduje pro sebe. Nevyplývá z toho ale příkaz soucítění, pomoci v nouzi. Tolerance je výrazem pochopení principu etického relativismu, zatímco m. se opírá o jednoznačnou křesťanskou interpretaci kategorií dobra a zla, není založeno na „nehodnocení“, ale na odpovědnosti za jiné lidi, na solidaritě a odpuštění. V tomto duchu napomáhá soc. kohezi a integritě, ale i smíření s daným stavem. Patří ke křesťanským myšlenkám, kterým je ze strany soc. revolucionářů vytýkána pasivita, napomáhání ke stabilizaci nespravedlivého řádu. M. se skutečně nesnaží léčit chudobu a jiné soc. neduhy soc. změnou, převratem, revolucí. Je propojeno s myšlenkou smíření a pokory, i když v některých teologických směrech (viz např. teologie osvobození) nabývá i v tomto směru aktivnějších podob. Na m. je založena tzv. dobročinnost, která má různé podoby, almužnou počínaje, a která se vyvinula v druh konvence bohatších spol. vrstev. Z m. vychází instituce katol. charity i protestantské diakonie a tradičně jsou mu zasvěceny některé řeholní řády (např. milosrdní bratři). V jistém smyslu k myšlence křesťanského m. se dnes vrací záp. společnost ve styku s hrozbou AIDS.

mercy miséricorde, pitié Barmherzigkeit misericordia, carità

Alena Vodáková