Chudoba

chudoba – soc. jev běžně považovaný za sociální problém, někdy za sociální deviaci (viz též bída, patologie sociální). Od 19. st. je ch. předmětem statist., ekon. i s-gického studia, přičemž hranice mezi jednotlivými disciplínami nejsou příliš zřetelné. Ch. je v různých koncepcích a přístupech různě definována a měřena, vždy však jde o inferiorní podmínky života se závažnými individ. i spol. důsledky. Hranice ch. jakožto rozmezí ohraničující chudou populaci (domácnosti, osoby, děti) může být určena: a) jako absolutní nebo relativní – v původním pojetí (Ch. J. Booth, S. Rowntree) byla určena subsistenčním minimem, tedy prostředky dovolujícími uhradit potřeby holého přežití; na rozdíl od této „absolutní“ definice je relativní deprivace dána vzdáleností od spol. standardu – za určitou hranicí člověk sice může přežít, nicméně cítí se být vyloučen ze společnosti; nikoli fyzické, nýbrž soc. strádání je základem ch. (P. B. Townsend), b) nelze porovnávat ch. dříve a dnes, při změněných spol. standardech a novém poznání o jejích příčinách a důsledcích (R. Titmuss), c) pomocí jednoduchého indikátoru nebo složeným indexem – většinou se ch. sleduje na základě běžných příjmů nebo spotřeby; Townsend a po něm i další však sledují ch. pomocí indexu deprivace, zahrnujícího kromě spotřeby i bydlení, podmínky práce, kult. aktivity, zdraví atd.; d) objektivně nebo subjektivně – na rozdíl od převažujících objektivních přístupů vychází subjektivní koncept ch. z přesvědčení, že jedinec sám je nejlepším soudcem svých potřeb; v daném soc. referenčním rámci posuzuje individuum naléhavost svých potřeb a hierarchizuje sled jejich uspokojení. Subjektivní přístup k ch. je nejvíce spjat s holandsko-vlámskou ekonomií, v níž byly vyvinuty konkrétní metody měření (B. van Praag, H. Deleeck).

Také teorie ch. jsou různé. Podle individualistických teorií (H. Spencer) je ch. osobní věcí každého, resp. věcí osobní neschopnosti a nezájmu zapojit se do výdělečné činnosti. Podle „nové pravice“ je ch. výrazem „kultury závislosti“, která se vytváří spoléháním se na sociální zabezpečení (viz též stát sociální), zejm. pak na cílené dávky pro chudé. Podle antropol. teorií (O. Lewis, W. O. Miller) je ch. výrazem „kultury chudoby“, zahrnující specif. normy a hodnoty, jazyk i svět. názor, vytvářené jako reakce chudých na marginální postavení ve stratifikované společnosti. Příslušná pozice se tak samozřejmě kontinuuje a dědí. Nejvíce s-gická je zřejmě teorie, podle níž je stav ch. důsledkem tlaku okolností: chudý sice sdílí obecné hodnoty společnosti, nemůže je však převést do reality kvůli nízkým příjmům, nedostatečné kvalifikaci pro zaměstnání apod. (H. G. Lewis, E. Liebow). Podle teorie konfliktu je ch. důsledkem nesprávného rozdělení zdrojů ve společnosti. Chudý není odpovědný za svoji situaci, naopak je „obětí“ společnosti, konkrétně pak buď nedostatečného systému soc. zabezpečení, nebo diskriminačně fungujícího trhu práce. Podle marx. přístupu je ch. imanentní součástí kap. systému, nutnou podmínkou koncentrace bohatství a rozdělovacího systému. Sebelepší soc. systém ji nemůže odstranit. Z druhé strany se ovšem poukazuje na pozitivní ekon. a spol. funkce ch.: chudí jsou ochotni vykonávat práce, které ostatní odmítají; jejich přítomnost má motivační a varovné účinky na ostatní; péče o chudé vytváří dodatečná místa v sektoru soc. služeb (H. L. Gans). To ostatně navazuje na středověké křesťanské pojetí, kdy být chudým bylo pozitivně definovaným soc. statusem a přítomnost ch. byla výzvou ke šlechetnosti a lásce k bližnímu (viz milosrdenství, charita).

Záp. společnosti se potýkají s ch. různým způsobem. Na Lewisově koncepci byla založena „válka proti chudobě“, vyhlášená v r. 1964 prezidentem Johnsonem. Programy byly zaměřeny na lepší vzdělání a vytvoření pracovních návyků, na posílení ambicí a motivací, zejm. mezi mládeží a barevnou populací. Selhání strategie bylo přičítáno chybnému východisku, tj. výlučné odpovědnosti chudých za svůj osud, namísto pojetí ch. jako součásti spol. systému sociální nerovnosti. Konzervativní řešení thatcherovské Velké Británie spoléhalo na efekt „trickle down“ (prýštění), tj. na to, že chudí se budou podílet na obecném růstu bohatství, přičemž jejich momentální situace bude řešena co nejmenšími a co nejvíce cílenými soc. dávkami. Oproti tomu stojí řešení požadující účinnou redistribuci bohatství na základě univerzálních dávek, které by neostrakizovaly chudé (Townsend), a předcházení ch. velkorysými soc. dávkami, např. v podobě „základního příjmu“: každý jedinec bude mít pouze na základě občanství nárok na příjem pokrývající zákl. potřeby; dosáhne-li vyššího, bude mu příslušně zdaněn (H. Parker).

poverty pauvreté Armut povertà

Literatura: Atkinson, A.: Poverty and Social Security. London 1989; Miller, S. M.Roby, P.: The Future of Inequality. New York 1970; Rowntree, B. S.: Poverty and Progress. London 1941; Titmuss, R.: Income Distribution and Social Change. London 1962; Townsend, P.: Poverty in the United Kingdom. Middlesex 1979.

Jiří Večerník