Normalita
normalita – (z lat. normalis = vyměřený úhelnicí, pravidelný) – v s-gii vystupuje především jako protiklad anomie, jako stav, kdy jednotlivci, skupiny či celá společnost přiměřeně respektují ustavené systémy hodnot a norem. Podobně jako v psychologii lze n. chápat v užším smyslu jako pouhou absenci úchylky, či v širším smyslu jako výraz optimálního stavu organismu či systému. I když se různé kultury ve svém pojetí normálního a nenormálního nejednou výrazně liší, žádná z nich nebývá ochotna tolerovat výraznější odchylky od svého vlastního standardu. V tomto smyslu se k sobě přibližuje statist., funkční a normativní význam n.. Za anomickou můžeme naopak označit tu společnost, které chybí n. buď ve smyslu statist. (příliš velký počet jejích členů překračuje platné normy), nebo ve smyslu funkčním (existující normy působí kontraproduktivně, rozkládají systém, místo aby ho pomáhaly udržovat), či konečně ve smyslu normativním (normy dané společnosti nejsou v souladu s našimi vlastními normami a hodnotami). Zaměňování a směšování různých významů n. bývá doprovodným rysem ideol. myšlení. Tak např. etnocentrismus nahrazuje funkční pojetí n. normativním, zatímco konzervativní funkcionalismus má tendenci zaměňovat n. statist. normalitou funkční. Obecně lze optimální míru n. soc. systému umístit do prostoru ohraničeného na jedné straně stavem anomickým, na straně druhé terorem zbytnělé soc. či státní kontroly.
normality normalité Normalität normalità
Literatura: Benedict, R.: Patterns of Culture. Boston 1934; Syřišťová, E.: Normalita osobnosti. Praha 1972.