Strany politické (MSgS)

strany politické (MSgS) jsou zorganizované sociální skupiny, jejichž hlavním cílem je buď získání, nebo udržení státní moci. Novodobé politické strany začaly vznikat tehdy, když masy získaly politická práva, zejména právo volební, když se vlády začaly utvářet na základě volebních výsledků, kdy se tudíž skupiny vykonávající moc musely opírat o parlamentní frakce a ty opět o zorganizované masy voličů. Zdůraznění organizační struktury a funkce plněné v politickém životě se v nemarxistických definicích politické strany objevilo teprve poměrně nedávno. Je to důsledek nového přístupu k této otázce, se kterým jako první přišel M. Duverger v knize Les parties politiques v roce 1951. Dříve pouze Max Weber upozorňoval na organizační a institucionální aspekt života strany. V. I. Lenin zdůrazňoval ovšem tyto rysy u marxistické strany nového typu už na počátku 20. století. Přihlédnutí k organizaci jako charakteristickému rysu strany bylo výsledkem změn v její struktuře. Strany 19. století byly totiž převážně volnými seskupeními lidí, vyznávajících společnou politickou doktrínu. Proto také dřívější definice politických stran (např. van Caukerova, Hasbachova aj.) vyzvedaly především jednotu doktríny.

Protože se činnost stran odehrává v politické sféře sociálního života, jsou tyto skupiny těsně spjaty s třídní strukturou společnosti. Dnes je složení členů strany zpravidla nejednotné, přesto však jsou strany v podstatě v korelaci se zájmy různých tříd a seskupení třídní povahy. Spojovat každou stranu zvlášť s některou třídou nebo třídním seskupením by však nebylo přesné. Je to dáno skutečností, že uvnitř každé třídy dochází k další dělbě, což způsobuje, že v lůně téže třídy se objevují různé strany. Hlavní roli přitom hrají zejména tyto faktory: 1) rozdíly mezi vrstvami téže třídy; 2) regionální rozdíly; 3) národnostní rozdíly; 4) rozdíly historické tradice.

V nemarxistické sociologii existuje celá řada návrhů, jak velké množství soudobých politických stran klasifikovat. Vychází se při tom zpravidla zejména z rozdílů v charakteru vnitřní organizační vazby těchto stran. Tak např. M. Duverger dělí všechny strany na kádrové a masové. Jiným dělením je rozlišování stran centralizovaných a decentralizovaných, dále pak se hovoří také o zvláštním typu stran charismaticko-vůdcovských apod. Podobný — v podstatě formální ráz — má i dělení politických systémů, jak je téměř všeobecně přijímáno nemarxistickými sociology zabývajícími se touto otázkou. Jedná se o tzv. tříčlenné schéma, podle kterého existují stranické systémy mnoha stran, dvou stran a jedné strany. Hlavní vadou těchto návrhů je skutečnost, že v prvním případě nedostatečně přihlížejí k třídní podmíněnosti existence každé politické strany, ve druhém případě pak opomíjejí hlavní otázku, tj. společenskoekonomický systém, ve kterém jednotlivé strany působí.

Základem marxistického přístupu je především zdůraznění sepětí politických stran se společenskými třídami (viz třídy a třídní boj). Protože však — jak jsme uvedli — si strany a třídy beze zbytku neodpovídají, je hlavní kritérium (tj. třídní) v každé klasifikaci doplňováno ještě různými kritérii vedlejšími. Podle toho, jaká vedlejší kritéria jsou zvolena, dochází i v rámci marxistického přístupu k této problematice k jistým diferencím. Tak např. Z. Bauman kombinuje třídní kritérium s kritériem cílů strany, J. Wiatr třídní kritérium s kritériem vztahu strany k existujícímu právnímu systému apod. V naší klasifikaci vyjdeme z dělení navrhovaného J. Szczepańským, které ovšem budeme částečně modifikovat. Půjde o spojení kritéria třídního s ideologickým a organizačním. Z tohoto hlediska rozeznáváme tyto politické strany:

I. Buržoazní:

Strany vytvořené na základě liberálních nebo konzervativních doktrín. Nejsou vnitřně příliš zorganizované, mají jen malý placený aparát, zato však široký aktiv dobrovolných funkcionářů. Působí především svým vlivem na sympatizující voliče.
Strany křesťansko-demokratické, které v podstatě souhlasí s kapitalistickým zřízením, avšak hlásají politickou reformní doktrínu opírající se o teorii křesťanských církví. Jsou poměrně dobře zorganizované, snaží se získávat co nejvíce členů, jsou velmi aktivní v propagování vlastní politické doktríny, formují světový názor svých členů a mas obyvatelstva, neboť v tom spatřují základ svého vlivu.
Americké politické strany, tvořené pouze placeným aparátem a dobrovolnými kluby členstva, avšak bez pevné organizace a disciplíny, jež by byla pro členy závazná. Politická doktrína je zde pouze volnou platformou. Hlavním úkolem aparátu je organizace voleb.
Fašistické strany, které jsou zorganizovány podle vojenského vzoru. V jejich čele stojí diktátor, který má neomezenou moc, vnitřní organizace je založena na principu vůdcovství a absolutní disciplíny. Ideologicky vycházejí především z teorií nacionalistických, rasistických a elitistických.

II. Maloburžoazní:

Jsou to strany poměrně dobře zorganizované, členové se rekrutují z tzv. středních vrstev městského obyvatelstva. V jejich ideologii se obráží rozpornost postavení drobných výrobců v kapitalistické společnosti. Obavy z proletarizace mají svůj ideologický korelát v tendencích reformních, blízkých sociáldemokratismu, strach ze socialistické revoluce naopak vede k upevňování ideologických prvků shodných s doktrínami stran buržoazních.

III. Rolnické:

Opírají se o různé politické doktríny více nebo méně agrární, které vyjadřují zájmy rolnických vrstev. Reprezentují velké masy obyvatelstva, avšak nikdy nedosáhly moci, především v důsledku vnitřní diferenciace a rozvrstvení rolnictva, což ztěžuje jednotnou politickou organizaci.

IV. Dělnické:

Sociálně demokratické. Vznikly na základě reformistické interpretace marxismu, která hlásá heslo o postupném evolučním přetváření kapitalistické společnosti ve společnost socialistickou; jsou vnitřně zorganizovány, pečují o aktivisty a světonázorově ovlivňují masy. Jejich činnost se dnes zužuje převážně na působení v parlamentě a prostřednictvím odborových svazů. Jejich politická doktrína vznikla na základě socialistické ideologie, avšak odmítá revoluční metody a diktaturu proletariátu jako cestu k realizaci praktických cílů.
Komunistické strany leninského typu. Tento typ strany se vytvořil v revolučním boji ruských komunistů pod vedením V. I. Lenina. Politická doktrína komunistických stran vychází z marxisticko-leninské ideologie. Vnitřní organizace je vybudována na principu demokratického centralismu. Metodou dosažení moci je zásadně revoluční změna kapitalistických poměrů (ozbrojené povstání nebo pokojná cesta), metodou vykonávání moci po vítězství socialistické revoluce diktatura proletariátu. Členové se rekrutují z nejvyspělejších skupin dělnictva, rolnictva a pokrokové inteligence. Rozsah činnosti komunistických stran je velmi široký. Velký význam v politickém boji je přikládán světovému názoru členů. Teoretická i praktická problematika, jíž se tyto strany zabývají, zahrnuje široký okruh otázek ekonomických i kulturních. Komunistické strany jsou avantgardou a organizátorem revolučního hnutí utlačovaných a vykořisťovaných mas, zejména dělnických, reprezentují jejich zájmy a vedou je k beztřídní společnosti. Po dobytí moci stávají se vedoucí politickou silou celého národa.

Zvláštním typem stran, který se poněkud vymyká hlavnímu kritériu naší klasifikace, jsou strany národně osvobozenecké. Působí v zemích koloniálních a postkoloniálních. Nejčastěji vznikají tam, kde v době koloniálního podmanění existovala rodová politická organizace, přičemž hranice kolonie byly vyznačeny libovolně, bez ohledu na původní politické a kulturní svazky. Proto úkolem těchto stran, vzniklých nejčastěji pod vlivem politických idejí vytvořených v metropolích, je přetvořit — v podmínkách ekonomické a kulturní zaostalosti — koloniální území v moderní státy. Pouze některé asijské a africké země mohly navázat na tradice státní organizace existující před koloniálním podmaněním, nejčastěji na feudální monarchie. V čele těchto států často stojí charismatičtí vůdcové. Jejich politické doktríny jsou zpravidla nacionalistické, antiimperialistické a obsahují program radikálních sociálních reforem. Vnitřně jsou tyto strany zorganizovány podle vzoru evropských stran, avšak velmi podstatnou roli zde hrají skupiny vůdců.

Jako všechny ostatní formální sociální skupiny, i politické strany se vyznačují jistou vnitřní vertikální strukturou — hierarchií. Tím je dáno, že masa členstva se rozpadá z hlediska svého vlivu na důležitá stranická rozhodnutí na čtyři skupiny: 1) vedení, které určuje principy stranické politické doktríny, strategii a taktiku boje za uskutečnění cílů strany a jež má také hlavní vliv na výběr osob do důležitých stranických, případně státních funkcí; 2) aktivisté, kteří vykonávají různé stranické funkce jako placení zaměstnanci strany; 3) aktivisté, kteří pracují jako dobrovolní funkcionáři; 4) řadoví členové, kteří více či méně aktivně uskutečňují politiku strany a zúčastňují se jejího života.

Kromě toho existuje široká kategorie voličů strany a lidí, kteří se stranou sympatizují. V mnoha politických stranách, které nejsou vnitřně pevně zorganizovány, je hranice mezi členy a touto kategorií těžko postižitelná.

Funkce, které politické strany v sociálním životě plní, jsou velmi rozmanité. Z. Bauman je vymezuje takto: a) strany jsou mechanismy, které dodávají vládnoucí elitu státu; b) strany jsou orgány, které formulují politické doktríny a programy; c) strany představují mechanismy vytvářející veřejné mínění neboli společensky rozšířené názory na otázky, jimiž se veřejnost zabývá; d) strany představují články, které spojují stát se společností; e) strany jsou mechanismy společenské integrace v oblasti politického života.

Literatura: Duverger M., Les parties politiques, Paris, 1954; Ehrlich S., „Grupy nacisku“, Warszawa, 1962; Chodak S., Systémy politických stran západní Evropy, Praha, 1966; Key V. O., Politics, Parties and Pressure Groups, New York, 1952; Laveau G. E., Partis politique et réalités sociales, Paris, 1953; Lenin V. I., Co dělat?, Spisy sv. 5, Praha, 1953; Michels R., Strany a vůdcové, Praha, 1931; Mills C. W., Mocenská elita, Praha, 1966; Neumann S., ed., Modern Political Parties, Chicago, 1956; Weber M., Politika jako povolání, Praha, 1929.

Jan Sedláček

Viz též heslo strana politická ve Velkém sociologickém slovníku (1996)