Lid

lid – expresivně zabarvený termín, který se používá v různých souvislostech. 1. V etnologii, resp. v kult. a soc. antropologii se užívá ve smyslu populace a ve vazbě na etnikum. Hovoří se např. o l. kmene Hopi (Hopi people) apod. Většinou tento termín označuje velké kolektivity, charakterizované spíše rasově, kult., etnicky než spec. soc. organizací. Vyskytuje se tam, kde se pro evrop. populace používá pojem národ, národnost, etnikum, eventuálně kmen, plemeno. Nejblíže tomuto vymezení je pojetí demogr.-statist., které l. chápe někdy jako synonymum obyvatelstva (např. ve sčítání lidu).

2. V evrop. etnografii označuje termím l. původně vrstvy venkovského obyv., později též obyv. městského, které se vyvíjely relativně nezávisle na institucích oficiální kultury (na vyšším vzdělání, vědě, umění, teologii atd.) a uchovaly si tudíž rysy nár. svérázu, projevujícího se v odívání, způsobu bydlení, stravě apod. Takto vymezený l. se netýká jen nejchudších vrstev obyv. Za typicky lidové byly mnohdy pokládány kult. projevy bohatších vrstev (např. bohaté kroje sedláků i jejich životní styl).

3. Na předešlé vymezení navazuje romantická vize l., resp. národa (fr. nation, něm. Volk), která stavěla na jednotě „krve a půdy“ (Blut und Boden), tedy pokrevenství a vazbě na určitý prostor – společně dobytý, uhájený, osídlený a ztvárněný do podoby kult. krajiny. V něm. romantismu počínaje J. G. Herderem a bratry Grimmovými byl l. idealizován do podoby nevysychajícího zdroje obrody tzv. vyšších vrstev národa, jeho polit. i kult. elity. Podle této představy se v l. uchovávají nejlepší, nejprogresivnější a zároveň trvalé, pro nár. identitu rozhodující morální, estetické i stylotvorné prvky a zároveň zdravé instinkty (viz etnocentrismus). Tato představa se rozvíjela dvěma proudy, z nichž první dospíval k nár.-demokr. konsekvencím (J.-J. Rousseau, tzv. burž. demokraté, koncepce lidově demokr. zřízení atd.), druhý vztah mezi l. a národem iracionalizoval: lidovost ztotožňoval s pudovostí, soc. charakteristiky zaměnil za rasové znaky a vyvodil z toho výrazně nedemokr. závěry. Tento druhý směr představuje zejm. fašismus, pro nějž slovo „lidový“ („volksich“) bylo synonymem pudové síly, nár. génia a nár. zájmů sjednocených a vyjádřených vůdcem. „Volk“ je jako organická a metafyzická jednota krve a půdy protikladem polit. národa, občanské společnosti. Na romantickém pojetí l. je založen specif. liter. žánr, vycházející z místních zvyků, nářečí, tradic, znalosti určité krajiny, konkrétních osob nevstupujících do tzv. velké historie. Jde o povídky, romány, žánrové obrázky, příp. poezii, liter. zpracování místních pověstí, hist. událostí vázaných na kraj, průvodce krajem a lidovými zvyky. Tato literatura plní normativní funkce, protože vybírá, uchovává a rozšiřuje pozitivní hodnoty l. Plní také propagandistickou, mimo daný region orientovanou funkci a zároveň funkci osvětovou jak v daném regionu, tak v lidových vrstvách vůbec. Tento typ literatury najdeme ve většině kult. zemí a je využíván různými polit. proudy. Jeho typickými představitely jsou díla B. Němcové, J. Š. Baara, P. Biliánové a K. Klostermanna.

4. Stratifikační pojetí l. navazuje na antickou tradici, v níž řec. démos, lat. populus označovalo vrstvu svobodných občanů, odlišujících se na jedné straně od cizinců a otroků, na druhé straně od rodové šlechty a nejbohatších příslušníků obce. Lat. výraz plebs (který je dosud pejorativním labellingem) označuje prostý l., tzn. příslušníky nešlechtických rodin, nezámožných vrstev rolníků a řemeslníků, kteří byli vyloučeni ze státní správy. V aristokratické tradici myšlení byl takto vymezený l. synonymem pojmů chudina, chátra, lůza. Někdy byl l. chápán ve srovnání s „pány“ jako podřadná, příp. méněcenná rasová skupina. Dichotomie „panstvo – lid“ byla často odvozována ze vztahu „vítěz – poražený“ (viz stav urozených, šlechta). L. byl ovládanou vrstvou, která má podle fr. legitimisty L. G. A. vikomta de Bonalda právo „být ovládána, tak jako dítě má právo být živeno“. I. A. Bláha a A. Niceforo definovali l. jako nejpočetnější část národa, převážně fyzicky pracující, bez vyššího vzdělání, nedisponující právními a majetkovými výsadami. Zpravidla má l. nízký majetkový, kult. a vzdělanostní status a vykazuje malou aktivitu v polit. i kult. oblasti. Je ovládán tradicí, pověrčivostí, emocionalitou, je sugestibilní, vykazuje průměrnou až nižší inteligenční úroveň. Bývá ztotožňován se středními a nižšími vrstvami společnosti. Za protiklad l. je považována elita, příp. inteligence (např. u Bláhy), která ovšem může z l. vycházet a také hájit jeho zájmy, ale hraje ve vztahu k němu vůdčí, usměrňující a kultivační roli. V současné s-gii se ale v těchto souvislostech používá pojem l. jen velmi zřídka.

5. V politologickém slova smyslu je l. souhrnem všech občanů daného státu disponujících polit. právy. Je to tedy v podstatě synonymum pojmu občan. Proto se vyskytují výroky, jako „lid je základem veškeré moci ve státě“, „instituce jsou odpovědné lidu“ apod. Pojetí moci založené na l. je protikladem koncepce vážící moc na privilegované vrstvy obyv., v níž legitimita vlády není podložena vůlí lidu (viz demokracie). Polit.-právní vymezení l. je v některých polit. doktrínách upřesněno tím, že je specifikována uvnitř l. skupina, o kterou se daný polit. systém opírá, na kterou se orientuje ať skutečně, nebo pouze v rámci státní ideologie. Např. v systémech tzv. lidově demokr. zřízení byli touto skupinou „pracující“. K. Marx polemizoval s abstraktním chápáním l. jako polit. základu státu a zdůrazňoval, že je třeba vycházet namísto z kultu l. ze skutečného l., který není celistvou, ale třídně rozrůzněnou kategorií, v níž jednotliví polit. představitelé nezastupují zájmy l. jako takového, ale jeho jednotlivých tříd, vrstev, skupin. Skupiny závislé pouze na své práci tvoří lidové masy. V původních teor. konceptech soc. společností najdeme vizi všelidového státu, jehož základem je homogenní společnost, v níž neexistuje možnost obohacování na cizí účet ani vnitřní třídní nepřítel. V tzv. reálném socialismu byl ovšem l. nadále diferencován po kult. a majetkové linii, dělbou práce, účastí na polit. životě atd. V marx. s-gii se ale pojem l. příliš nepoužíval, vyskytoval se pouze ve spojení s etnografickými výzkumy zaměřenými na tzv. lidovou kulturu.

people peuple Volk popolo

Literatura: Bláha, A. I.: Problém lidu. Praha 1947; Cvekl, J.: Lid a osobnost v dějinách. Praha 1961; Hook, S.: The Hero in History. London 1945; Mařán, C.: Dav, lid, osobnost. Praha 1945.

Hana Maříková


Viz též heslo lid v historickém Malém sociologickém slovníku (1970)