Společnost populistická (PSpol)
Společnost populistická
V pravém a úplném smyslu „populistická společnost“ existovat nemůže, ledaže bychom ji ztotožnili (na základě vulgární etymologie) s demokratickou společností nebo (což je věcně pravděpodobnější a smysluplnější) bychom předpokládali relativně krátké období ve vývoji nějakého sociálního útvaru, v němž převládá populistická ideologie a populistická politika. Jak poznamenává Ralf Dahrendorf, potíže s populismem počínají samozřejmě již s pojmem samým: jestliže etymologicky je populismus odvozen z latinského populus (lid), pak je legitimní se ptát, co že je na populismu tak „pobuřujícího“, když demokracie jako politický systém je přece definována nějakou (většinovou, omezenou) „vládou lidu“? Mezi demokracií a populismem se někdy vede hranice obtížně proto, že populismus se vždycky kryje odkazem na „lid“, nikoliv však nutně na demokracii – avšak komu má demokracie právo upírat hlas? Giovanni Sartori ukázal, jak se význam slova „lid“ proměňoval a jak obtížné je odvozovat povahu soudobé demokracie z prostého „vztahování se k vůli lidu“.
Existují v zásadě dvě pojetí lidu, jež mají hluboké kořeny v jazyku – holistické (lid je jakýmsi „všeobecným tělesem“, toto pojetí odkazuje k jakémusi „organickému celku“ – v tomto významu se lid objevuje zejména v němčině, francouzštině a italštině) a atomistické, individualizující či partikularistické (lid je úhrnem interagujících jedinců, je sice „pluralitou“, ale spíše ve smyslu matematické množiny – tak je tomu např. v angličtině). Klasický řecký démos stejně jako římský populus zmizel v temnotách dějin, aby nám připomínal, že v relativně malých společenstvích mohla existovat nejen přímá demokracie, ale také neobyčejně efektivní demagogie. Vztahy k lidu totiž mohou být rozmanité – například demolatrie je oblíbená rétorická figura všech populistů, totiž zaklínání se lidem, „sakralizace“ lidu jako nejvyšší hodnoty v „panteonu politických hodnot, hodnoty, která je zahalena tajemstvím, jež odhalovat je svatokrádežné“. Podobně demofilie, láska k lidu, může být, ostatně jako každý lidský cit, buď skutečným soucitem s chudobnými, exkludovanými, marginalizovanými (v tomto pojetí se objevuje narod u ruských intelektuálů, kteří chodili mezi lid, aby jej osvěcovali, arciť s nevalným úspěchem), nebo podbízivým gestem slibujícím více, než může splnit. Jinými slovy – fetišizace „ideálního lidu“ (Sartori) je u kořenů každého populismu. Velmi závažné je ovšem rozlišení (etymologicky známé již v řečtině i latině) mezi lidem a lůzou: jeho sociologickou závažnost doložila Hannah Arendtová ve svých zkoumáních o totalitarismu, kde ukázala, že rozdíl mezi lidem a lůzou vůbec není slovní hříčkou, ale součástí politické strategie s dalekosáhlými důsledky. V lůze jsou zastoupeny všechny vrstvy společnosti, ale zatímco lid bojuje za své „skutečné zastoupení“, lůza volá po „silném muži“, lůza „nenávidí společnost, z níž je vyloučena, stejně jako parlament, v němž není zastoupena“. Právě proto se lůza, nikoliv lid, stává snadným objektem populistické manipulace.
Soudobá společnost není ovšem antickou polis, ale masovou společností. Vymezíme-li masovou společnost pracovně jako společenství lidí, kteří jsou většinou zbaveni své původně přirozené vazby na širší kolektivitu (v klasické německé terminologii Gemeinschaft), kteří jsou vzájemně propojeni spíše funkcionálně-instrumentálními vztahy než vztahy osobními (či emocionálními) a kteří jsou do značné míry „anonymizováni“ v davu a mase (José Ortega y Gasset a Hannah Arendtová), pak je přirozené, že i „manipulace masami“, tedy populismus v nejbrutálnějším a nejširším smyslu, bude mít specifičtější podobu, než měl v minulosti. Populismus je (a tak je většinou vnímán a chápán) verbálně emocionální atak na veřejné mínění s cílem získat je pro určitý názor, postoj či politickou aktivitu určitého druhu, který využívá forem v demokracii sice přípustných, ale meritorně pochybných. Především klade emocionální ovlivnění před racionální argumentaci, což je přirozeně sociálně efektivnější: racionální protiargumentace proti populistickému pojetí problému je potom slabá. Populismus je jednoduchý, demokracie komplexní (Dahrendorf): populismus zjednodušuje problémy a nabízí tzv. snadná řešení, která většinou nejsou realizovatelná. Na druhé straně nutno nejen v praktické politice, ale i v sociologické analýze mít na paměti, že populismus vždycky využívá slabých míst demokratické politiky, nezřídka také institucionálních mezer v politickém a právním systému (konkrétní populisté nemusí být nutně antidemokrati), konkrétně toho, že některé vážné problémy chybí v jeho „agendě“. Rozlišení levicového a pravicového populismu je obtížné, i když se zdá, že v repertoáru levicového populismu dominují témata spravedlnosti, rovnosti, materiálního vyrovnání, problémy chudoby, diskriminace a sociální exkluze, zatímco agenda pravicového populismu je ovládána dominantními tématy udržení řádu a stability, což může nabývat rozmanitých konkrétních podob (v poslední době např. sporu o migrační zákonodárství, vztahu k etnickým menšinám, homosexuálním menšinám atd.). V novodobých politických dějinách se spektrum osobností, které jsou etiketizovány jako „populistické“, pohybuje na škále od mladého Castra a Čankajška ve středním věku přes „novou alpskou pravici“ (Stoiber, Haider, Blocher, Bossi) až k Berlusconimu v Itálii a k Lukašenkovi na východě.
Tvrdí se, že populisté neumějí vládnout. Spíše to většinou není jejich cílem, i když někteří autoři (např. Ernesto Laclau) poukazují na genetickou příbuznost populismu například s italským fašismem a někteří jiní s nacionálním socialismem. O bolševismu lze stěží říci, že byl v době boje o moc populistický, protože byl téměř sociálně neviditelný. Zato centrální porevoluční hesla byla populistická – „dekrety“ o půdě, o míru a o sovětech se ukázaly jako grandiózní podvod na příliš důvěřivé a nevzdělané mase. Ostatně u nás tomu v letech 1945 – 1948 nebylo příliš jinak, i když šlo o masu vzdělanější, ale stejně slepě důvěřivou. Koncept populismu se dá smysluplně vázat na teorii sociálních hnutí, protože fáze „sociální mobilizace“ (Charles Tilly), která nutně předchází fázi revoluční, je naplněna populistickou rétorikou a populistickými symboly.
U nás se populismus nezřídka (ne vždy korektně) spojuje s politickým extremismem, ačkoliv populismus sám může být naopak zdánlivě velmi umírněný (fenoménem populismu se u nás vážně zabývají Jiří Kunc a Vladimíra Dvořáková, extremismem Miroslav Mareš aj.). Extremistická hnutí však populistické argumentace využívají vždycky (rozumíme-li extremismem v souladu se Seymourem Martinem Lipsetem každé usilování, které „jde za hranice normativních procedur, které vymezují demokratický proces“). Nadužívání pojmu a etikety „populismus“ může ale samo znamenat populismus (Dahrendorf).
Literatura:
Arendtová, H. [1951] 1966. Původ totalitarismu, sv. I-III. Praha: Oikoymenh
Dahrendorf, R. 2005. Osem poznámok k populizmu. OS, roč. IX, č. 3–4, s. 46 – 52
Laclau, E. 1977. Towards a Theory of Populism. In: Politics and Ideology in Marxist Theory: Capitalism – Fascism – Populism. London: NLB
Sartori, G. [1987] 1993. Teória demokracie. Bratislava: Archa
Tilly, Ch. 1978. From Mobilization to Revolution. New York: Random House
Viz též heslo demokracie, lid nebo společnost masová ve Velkém sociologickém slovníku (1996)