Komunikace

komunikace – (z lat. communicatio, to od communicare = spojovat) – v širokém smyslu jakýkoliv přenos informace. Na tomto stupni obecnosti popisujeme k. v kategoriích typu: zdroj – příjemce, komunikační kanál, komunikační kód, komunikační šumy atd. Samotný přenos informace ještě nevytváří mezi účastníky vztah mluvčího a adresáta, který je podstatným rysem k. v užším smyslu. V tomto vztahu jeden účastník-mluvčí (M) otevřeně vystupuje vůči jinému účastníku-adresátovi (A) jako někdo, kdo má vůči němu specif. záměry, označované jako komunikativní intence. Transparentnost komunikativních intencí nevylučuje, že M sleduje komunikativním aktem i další záměry, které se v něm nemanifestují. V klasické Griceově analýze významu promluvy z hlediska M (tj. v definici toho, co to znamená říci o M, že něco míní svou promluvou vzhledem k A), je komunikativní intence charakterizována jako komplexní postoj zahrnující intenci I1 vyvolat promluvou u A určitou reakci (přesvědčení nebo činnost), dále intenci I2 aby A rozpoznal I1, a intenci I3, aby I1 byla naplněna na základě naplnění I2. Ukázalo se, že toto vymezení nestačí k zachycení transparentnosti komunikace a že pokusy dosáhnout toho zesílením griceovské definice vedou k postulování nekonečné hierarchie intencí, a tedy za hranice psychol. reálnosti. Vyústěním je Griceovo pojetí komunikativního postoje jako ideálního limitu, k němuž se v reálné k. aproximativně přibližujeme. Alternativou je nesnažit se definovat komunikativní postoj intencionálně, ale považovat ho primárně za institucionální pozici, v níž se ocitáme tím, že vykonáme akt, který na základě určitých spol. pravidel (typicky, ale ne nutně, jazykových konvencí) má v daném společenství platnost tvrzení, slibu, rozkazu atd. Každý takový akt se vymezuje institucionálními důsledky, které má pro M a A. Transparentnost komunikativního aktu spočívá právě v tom, že staví své účastníky do pozic, které jsou svou podstatou veřejné.

Pod vlivem J. L. Austina se běžně rozlišují 3 vrstvy komunikativního aktu: 1. akt lokuční (užití smyslově vnímatelného prostředku – typicky, ale ne nutně, jazykového výrazu s určitou gramatickou strukturou a určitým konvenčním významem); 2. akt ilokuční (komunikativní funkce 1. aktu – tvrzení, slib, atd.); 3. akt perlokuční (účinky aktu 2., především na straně A – vyvolání určitého přesvědčení, emocí, motivace k určitému jednání). Na straně M lze rozlišit autora promluvy (např. toho, kdo formuluje text vyhlášky), vykonavatele lokučního aktu (toho, kdo vyhlášku zpřístupňuje ve zvukové nebo grafické podobě veřejnosti) a subjekt ilokučního aktu (instituci, která vydává vyhlášku): v běžné k. bývají tyto role spojeny v jedné osobě. Vlastní komunikativní status aktu určuje jeho ilokuční síla. Nejznámější analýzu a klasifikaci zákl. typů ilokučních aktů podal J. Searle: jednotlivé typy se charakterizují pomocí podmínek jejich úspěšného výkonu (tyto podmínky se týkají intencí a přesvědčení M, konvenčního významu užitého výrazu i vnějších okolností promluvy). V Searlově pojetí se tím vymezuje slib, rozkaz, tvrzení, atd. jako obecná kult. instituce. Jazykové konvence pak určují specif. způsob realizace těchto institucí v jednotlivých jazykových společenstvích. Searle roztřídil ilokuční akty (též mluvní akty) do 5 zákl. kategorií: a) reprezentující akty (např. tvrzení, námitka, stížnost), b) usměrňující (direktivní) akty (např. rozkaz, prosba), c) zavazující akty (např. slib, hrozba), d) expresivní akty (např. omluva, blahopřání), e) deklarativní akty (např. jmenování, exkomunikace).

Vlivná analýza a klasifikace ilokučních aktů na základě čistě intencionálních kritérií pochází od S. Schiffera. Užitím výrazu, jehož bezprostřední konvenční funkcí je výkon jistého ilokučního aktu, lze současně nepřímo vykonat jiný ilokuční akt. P. Grice charakterizuje rozsáhlou třídu takových jevů jako „konverzační implikatury“: nepřímý akt je promluvou konverzačně implikován na základě pravidel k., tzv. konverzačních maxim, z nichž každá je specifikací obecného principu komunikativní spolupráce. Tento princip Grice odvozuje z obecného účelu k., který spatřuje v max. efektivní výměně informací. Griceovy maximy přikazují např. přiměřenost kvantity sdělovaných informací komunikativnímu účelu, pravdivost, zdůvodněnost, relevantnost, zřetelnost, jednoznačnost. Konverzační implikatura je pak založena na tom, že promluva ve svém doslovném významu nápadně kontrastuje s některou z maxim. A předpokládá, že maxima není porušena (protože věří, že M má zájem o komunikativní spolupráci), vyvozuje z toho, že promluva musí mít nepřímý význam a identifikuje jej na základě znalosti kontextu a dalších premis. Účastníci k. nejen střídavě zaujímají role mluvčího a adresáta, ale vykonáváním komunikativních aktů zároveň potvrzují spol. role (resp. vznášejí nárok na role), které přesahují rámec komunikativního vztahu: u tvrzení jde o roli kompetentního zdroje informací, u rozkazu o roli nositele autority, u různých typů deklarativních aktů o postavení v rámci určitých institucí atd. Repertoár typů komunikativních aktů lze tedy vyložit jen na pozadí obecných forem osobních a institucionálních vztahů v daném společenství (viz též komunikace sociální).

communication communication Kommunikation comunicazione

Petr Koťátko

---

Viz též heslo společnost transparentní v Petruskových Společnostech (2006)