Společnost transparentní (PSpol)

Společnost transparentní

Jeden z hříchů, jehož se soudobí sociologové dopouštějí, spočívá v častém prolamování hranic mezi filozofií a sociologií, v neposlední řadě pod trvalým vlivem postmoderního myšlení, v němž se pohledy filozofické a sociologické bez rozlišení mísí – v duchu postmoderní teze, že každé stanovení pevných hranic znamená návrat k antikvované moderně. Na druhé straně je míšení sociologického a filozofického pohledu, pokud se děje s nezávaznou nonšalancí, svým způsobem regresivní, protože sociologii trvalo drahný čas, než si vydobyla své místo na slunci. Filozofický modus postmoderního uvažování totiž sociologii nejen obohacuje (to také), ale také zbytečně znejasňuje tím, že zavádí nestandardní pojmy, nejasné metafory a metonymie a odkazuje konec konců k myšlenkovému dědictví, jež je do značné míry nesociologické.

Jedním z autorů, který propojuje sociologický a filozofický pohled (navíc kontaminovaný hermeneutikou a sémantikou, o estetice nemluvě), je italský filozof Gianni Vattimo, tvůrce pojmu transparentní společnost. Pojem sám je v podstatě identický s pojetím pozdně moderní společnosti jako společnosti masových médií, „mediální společnosti“ apod. Zabývat se Vattimem je proto spíše záminkou k tomu, abychom ukázali jeden z kontextů, v němž se o soudobé společnosti také (a legitimně) uvažuje. Vattimo především trvá na tom, že pojem „postmodernita“ není překonán, že má jasný a specifický smysl: označuje společnost generalizované komunikace, společnost masových médií.

Kontext, do něhož svou ideu transparentní společnosti (společnosti „generalizované komunikace“) Vattimo zasazuje, je trojsložkový: 1. Modernita končí, jakmile přestáváme vidět dějiny jako unilineární proces, protože „unilineární dějiny jsou reprezentací minulosti tak, jak ji prezentují dominantní třídy“. Co se totiž v minulosti stalo? Nic, kromě toho, co my dnes pokládáme za relevantní, což jinými slovy znamená, že unilineární historie je substituována představami projektovanými do minulosti, z nichž žádné nelze připsat status svrchovanosti, o „pravdivosti“ nemluvě. 2. S krizí dějin dochází ke krizi ideje pokroku, protože nejsou-li dějiny jednosměrné, nelze ani určit, k jakému cíli směřují. Ale to také znamená, že nelze formulovat nějaký racionalizační program optimalizace, zlepšení světa, vzdělání či emancipace. Konec unilineárních dějin a ideje pokroku je koncem „západního člověka“: dějiny ztratily nejen cíl, ale také centrum. Evropský ideál humanity byl odhalen (zejména mimoevropskými civilizacemi) jako jeden z možných a nikoliv nutně nejlepší. 3. Úhrn těchto změn signalizuje pád modernity, která přechází v komunikační společnost, v transparentní společnost, v níž je vidět mnohem více než v minulosti, mnohem rychleji a mnohem efektivněji.

Transparentní společnost znamená, že 1. masová média hrají rozhodující roli v utváření postmoderní společnosti, 2. média činí postmoderní společnost „transparentnější“, průhlednější, ale také chaotičtější a komplexnější, a konečně 3. v tomto relativním chaosu spočívá víra postmoderního člověka v reálnou emancipaci. Média (telematics) totiž rozložila „centrální perspektivu“ a „velká vyprávění“ a dala každé kultuře možnost, aby řekla své slovo. Média nás také učí vnímat realitu nikoliv jako „jednu skutečnost“ (moderní „tvrdou realitu“), ale spíše jako průnik, multiplikaci, kontaminaci obrazů, interpretací a rekonstrukcí, jež díky médiím obíhají v soutěži s jinými a bez ústřední koordinace (toť věcný a plastický obraz postmoderního chaosu, který vlastně není tak chaotický, jak se zdá na první pohled).

Proti postmodernímu „světu zboží, představ, fantasmagorií, cirkulujících obrazů atd.“ je možné postavit nostalgii po uspořádaném světě, světě jednotném, stabilním, autoritativním, důvěryhodném a uspořádaném. Ale – jak upozorňuje Vattimo – „úsilí rekonstruovat svět našeho dětství, v němž rodinná pouta a autorita byly hrozbou i jistotou, je nostalgií, která znamená trvalé nebezpečí proměny v neurózu“.

Vattimova transparentní společnost je tak situována do osobitě interpretovaného postmoderního světa s nadvládou médií a s pozoruhodně uspořádaným chaosem, který vytlačil řád, dějiny i pokrok. Toto vidění společnosti je opřeno o inspirace stejně tak nietzscheánské jako heideggerovské, gadamerovské jako psychoanalytické. Je také projevem tzv. slabého myšlení, které Vattimo postavil proti „silnému myšlení moderny“, jež si kladlo neoprávněné nároky na „poslední pravdu“ a zejména na svou schopnost zdůvodnit legitimitu své autoritativnosti. Vattimovo slabé myšlení tyto aspirace nemá, ostatně právě proto, že se již nemůže opřít ani o ideu „pevných dějin“ ústících v racionálně zdůvodněnou emancipaci, ani o ideu pokroku: slabé myšlení, ačkoliv bez absolutistických nároků, je silné svou přitažlivostí pro postmoderního člověka, který průzračnost společnosti,v níž žije, vidí v něčem zcela jiném, než je přesvědčení o nad­vládě absolutních pravd.

Obecně je problém „transparence“ společnosti neobyčejně složitý, protože fakticky neměřitelný: míru složitosti sociálního uspořádání dané společnosti a stupeň její průhlednosti lze jen odhadovat. O „tradiční společnosti“, jak ji známe z vyprávění Boženy Němcové, můžeme soudit, že šlo o společnost průhlednou a jednoduše strukturovanou, ve skutečnosti byla feudální a raně kapitalistická společnost značně neprůhledná. Stavovské rozdělení společnosti (zjednodušené na tezi o „trojím lidu“) bylo poměrně komplikované a klasický kapitalismus sice tyto vztahy zjednodušil tím, že stavovská privilegia zčásti eliminoval, společnost se však stávala stále méně průhlednou tím, jak se vydělovala řídicí vrstva od třídy vlastnické atd. Společnosti „reálného socialismu“ byly propagandisticky „zprůhledněny“ tím, že byla popřena jejich reálná stratifikace a společnost byla rozčleněna na trojčlenku dělnická třída – družstevní (kolchozní) rolnictvo a pracující inteligence. Cela složitá hierarchie stranického a státního aparátu zmizela a společnost svou transparentnost zahalila hávem dekorativní propagandistické mlhy. Soudobé společnosti jsou na jedné straně zjednodušeny tím, že se reálně proměnily ve „společnosti masové“ (což neznamená, že by postrádaly hierarchickou, tedy majetkovou, mocenskou atd. dimenzi), na druhé straně jsou ale méně transparentní právě tím, že na své reálné struktury „nabalily“ virtuální struktury produkované masovými médii. Vattimo tedy otevřel nebagatelní problém, který znají stejně dobře kulturní antropologové a historici jako sociologové.

Literatura:
Vattimo, G. 1994. The Postmodern: A Transparent Society? In: The Polity Reader in Social Theory. Cambridge (UK): Polity Press
Wilkoszewska, K. 2000. Wariacje na postmodernizm. Kraków: Universitas

Miloslav Petrusek


Viz též heslo komunikace ve Velkém sociologickém slovníku (1996)