Svědomí

svědomí – vnitřní mravní regulativ člověka, způsobilost jedince provádět sebekontrolu vlastního jednání, samostatně formulovat mravní povinnosti, a to především vlastní, požadovat na sobě jejich plnění a provádět sebehodnocení vlastních činů. S. je také soustavou více či méně vědomě akceptovaných principů, pravidel a norem, v konfrontaci s nimiž jedinec prožívá sebehodnocení vlastních činů, spojené s pocity sebeuspokojení nebo neuspokojení, viny, hanby nebo strachu. V pojmu s. se současně vyjadřuje úroveň individ. mravní citlivosti a mravního smyslu, míra osvojení celospol. a skup. norem a pravidel jednání (viz též norma morální). Pojem s. a s ním související komplex dalších pojmů, jako je vina, výčitky svědomí, hanba, strach z trestu atd. rehabilituje soudobá záp. s-gie (především její interpretativní směr) jako s-gicky relevantní. S. je mravní odpovědností vůči sobě samotnému. Soc. se utváří v závislosti na původu, výchově, socializačním procesu, aktuálním soc. postavení a předchozí spol. zkušenosti, takže se částečně v průběhu životního cyklu modifikuje. Na spol. původ s. poukazuje i etymologie slova s. v řadě evrop. jazyků, která původně označuje „společné vědomí“ (sou-vědomí, con-scientia, con-science). S. se opírá o mravní obsahy individ. vědomí, které se utvářejí pod vlivem obyčejů, tradice, konvencí, ale i rozpracovaných náb. a fil. morálních systémů.

Problém s. je předmětem zájmu etiky od antiky po současnost; zvláštní postavení má v etice křesťanské. Osobitým způsobem interpretuje problém s. existencialismus, který s. někdy staví do protikladu nejen vůči vnější autoritě, ale dokonce vůči spol. požadavkům vůbec, a psychoanalýza, kde je pojem s. do jisté míry nahrazen pojmem superego, který fakticky plní vůči individuu tytéž funkce jako s. Někdy se rozlišuje tzv. s. předčinnostní, které individuu přikazuje, zakazuje nebo nedoporučuje určitý akt, a s. počinnostní, které vyjadřuje aprobaci nebo dezaprobaci s provedeným činem, a je proto spojeno s pocity satisfakce nebo viny. Klasický marxismus zdůrazňoval především třídní charakter s., což vyjadřuje Marxova teze, že s. republikána je jiné než s. roajalisty, s. bohatého je jiné než s. chudého a s. myslícího jiné než s. toho, kdo není schopen přemýšlet. Ze soc.-psychol. hlediska se otázkou s. zabývali mj. G. W. Allport, který jím rozumí myšlenkovou schopnost vztáhnout problémovou situaci k vlastnímu hodnotovému systému a který zkoumal význam s. pro psych. zdraví, a P. G. Zimbardo, který s. vymezuje jako vnitřně fungující a soc. naučený soubor norem dobra a zla, pomocí nichž jednotlivec posuzuje své chování. Podobně A. J. Toynbee váže s. na specif. lidskou schopnost rozlišovat dobro a zlo. Spec. s-gické literatury k tématu je zatím málo, rozsáhlé poučení však poskytuje literatura z oblasti etiky, psychologie a samozřejmě beletrie.

conscience conscience Gewissen conscienza

Literatura: Allport, G. W.: Becoming. Yale 1955; Allport, G. W.: The Individual and His Religion. London 1978; Aronsfreed, J.: Conduct and Conscience: The Socialization of Internalized Control over Behavior. New York, London 1968.

Miloslav Petrusek