Solař Josef

Solař Josef

26. listopadu 1919 v Brně
25. února 2002 v Brně

Pocházel z relativně chudých poměrů, II. reálné gymnázium v Brně vystudoval díky podpoře pro nadané žáky. V roce 1937 vstoupil do KSČ. Od počátku války se aktivně účastnil odboje, v roce 1939 byl zatčen, avšak trestu smrti unikl díky své nezletilosti. Vězněn byl v Brně, na Mírově, v Untermassfeldu, kde onemocněl tuberkulózou. Po válce se léčil určitou dobu ve Švýcarsku. Po návratu dokončil studium na filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a začal působit v redakci Rovnosti (do roku 1952). V roce 1952 získal doktorát z filosofie (PhDr.) prací o filosofii Ludvíka Feuerbacha, od následujícího roku působil jako vysokoškolský učitel nejprve na Vysoké škole zemědělské v Brně, kde vedl rektorátní katedru marxismu-leninismu (od 1954), později přešel na filosofickou fakultu, kde byl v roce 1960 jmenován vedoucím katedry dialektického a historického materialismu. V roce 1964 byl klíčovou postavou při obnově brněnské sociologie, jejíž katedru vedl až do roku 1971. Roku 1964 obhájil také kandidátskou práci Problém koexistence z oblasti sociologie politiky (CSc.), v roce 1967 se habilitoval na základě spisu K sociologii mezinárodních vztahů. Téhož roku se stal předsedou Československé sociologické společnosti při ČSAV a zúčastnil se světového sociologického kongresu ve Francii, v roce 1968 VII. sjezdu německých sociologů ve Frankfurtu nad Mohanem; v akademickém roce 1968–69 přednášel na univerzitě v Hamburku. Na jaře 1968 byl zvolen členem předsednictva KV KSČ v Brně a byl předsedou redakční rady měsíčníku Index. Díky tomu se ocitl ve skupině komunistických politiků, kteří byli politicky nepřijatelní pro svoji aktivitu v období tzv. pražského jara. Po sovětské okupaci byl perzekuován, vyloučen z KSČ i z vysoké školy a nesměl oficiálně publikovat. V období tzv. normalizace byl volněji spojen s disidentským hnutím, často byl vyslýchán, vězněn však nebyl a občas mohl (díky části rodiny v zahraničí) i vycestovat na zvané přednášky Göress Gesellschaft. Živil se převážně překlady zveřejňovanými pod cizími jmény. Po roce 1989 působil v akademické obci spíše epizodicky a příležitostně. Byl formálně rehabilitován a jmenován profesorem sociologie (1991), i když vývoj sociologie v 90. letech sledoval pravděpodobně kriticky a s jistým rozčarováním. V akademickém roce 1992–93 hostoval na univerzitě v Mnichově.

Solařovo sociologické dílo je koncentrováno zejména do intenzivní doby 60. let, ale sociologické a sociologizující texty psal i později. V popředí jeho odborného zájmu paralelně stály dvě hlavní tematické oblasti: první byly dějiny sociologie a sociologické teorie, druhou sociologie politiky a mezinárodních vztahů. Ve druhé jmenované oblasti se jeho profilovým tématem stal problém koexistence dobových světových politických systémů a možnost jejich mírového soužití. Socialismus a kapitalismus považoval v duchu marxisticko-leninské doktríny za principiálně neslučitelné systémy, ovšem revidoval vyhrocený přenos třídního boje do mezinárodního měřítka v podobě válečných konfliktů. „Protože v důsledku vědecko-technické revoluce se síla zbraní vystupňovala tak, že nukleární srážka mezi socialistickým a kapitalistickým světem nemůže vést k vyřešení žádných sporných otázek, přestala dnes být světová válka prostředkem politiky.“ Namísto toho se prostředkem světové politiky stala hrozba takovou válkou. Daleko větší potenciál válečných konfliktů viděl (v 60. letech) v periferních konfliktech s využitím klasických zbraní.

Solařova analýza klíčových příčin válek je vedena z marxistických pozic. Hlavním zdrojem ozbrojených konfliktů není existence dvou protikladných soustav (socialismu a kapitalismu), ale existence kapitalismu a jemu vlastních třídních nerovností. Vnitřní protiklady socialismu podle něj v principu k válečnému konfliktu netendují. Tuto pozici zastával kontinuálně i po zániku polarity Východ – Západ v souvislosti s rozpadem socialistického bloku v 90. letech, ačkoli vypouštěl explicitně marxistickou terminologii. V 90. letech interpretoval aktuální lokální konflikty jako „viditelný symptom přehřátého kotle napjatých nerovných vztahů lidských kolektivů“ v podmínkách prohlubujících se nerovností různého typu mezi národy a populacemi, což v globálním měřítku znamenalo především nerovnosti mezi pokročilými průmyslovými státy a zeměmi tzv. třetího světa, bohatým Severem a chudým Jihem. Absenci ozbrojeného konfliktu v kapitalistických zemích vysvětloval technickým blahobytem konzumní společnosti, která činí existující nerovnosti snesitelnými a úspěšně je legitimizuje ideologií výkonu. Při vysvětlení skutečnosti, proč v bohatých západních zemích nezvítězili ve volbách komunisté, se přikláněl k názoru, že vykořisťovaní (kteří tvoří volební většinu) správně tuší, že by se stali otroky byrokratické mašinerie řízené stranickými vůdci.

Solařovy práce z oblasti dějin sociologie a vývoje sociologické teorie mají vesměs charakter učebních textů, recenzí a představení zahraniční sociologie a sociální filosofie. Jako marxisticky orientovaný myslitel stál na stanovisku hodnotící vědy. Sociologie má podle něj povinnost společnost nejen poznávat, ale i měnit. V užším vztahu sociologie k politice upozorňoval na ambivalentní možnost, že se sociologie stane nástrojem racionalizace dehumanizované politiky, ale má i potenciál politiku humanizovat. Tento moment jeho úvah je analogický dobovému neomarxistickému postoji Jürgena Habermase (na nějž explicitně neodkazoval). Pro objektivní poznání stanovil metodické kritérium jednotných standardů vědecké objektivity, které však detailně nerozpracoval. Hodnotící soudy je podle něj možné částečně založit na objektivním vědeckém poznání, z jehož pravdivosti lze čerpat jejich legitimitu. V těchto intencích Solař formuloval své úvahy o roli humanistické inteligence orientované k celostnímu ideálu rozvoje člověka, jejíž důležitou úlohou je i účinná sociální kritika. Do tohoto pojetí organicky zapadá i Solařova interpretace obnovy sociologie v 60. letech, „v době, kdy křivka sociální kritiky šla prudce vzhůru“.

Knihy: Aktuální otázky sociologie (ÚV KSČ, Praha 1965); Jak se máte? (Československá televize, Brno 1967; spoluautoři I. Možný a P. Osecký); Spory o sociologickou teorii (Gottwaldov 1967); Úvod do dějin sociologie (SPN, Praha 1968); Úvod do sociologie politiky (SPN, Praha 1969).

Studie: Koexistence a její obraz v buržoazní ideologii (Nová mysl 1963); Další krok k mírovému soužití (Věda a život 1963); Americká země (Věda a život 1963); Problémy síly v mezinárodních vztazích (Přehled vědecké a pedagogické práce kateder marxismu-leninismu 1962); Mírové soužití (Nová mysl 1963); Co jsou civilizační faktory? (Společnost 1966); Nerevoluční úvahy o revoluci (Sociologický časopis 1966); O problémech marxistické sociologie (Nová mysl 1967); Politika a inteligence (Věda a život 1968); Konvergence a divergence společenského vývoje (Index 1968); Politika v pojetí I. A. Bláhy (Sociologický časopis 1968).

Příspěvky ve sbornících: Revoluce a svět (Zamyšlení nad Říjnem. Brno 1957); Zkušenosti se světonázorového průzkumu na VŠZ (Sborník prací VŠZ 1959); O marxistické metodě v přírodních vědách (Sborník prací VŠZ 1960); Nemarxističtí odpůrci a obhájci mírového soužití (Sborník prací VŠZ 1960); O revizionistickém a dogmatickém pojetí koexistence (Sborník prací FF brněnské university 1962); O revizionistickém a dogmatickém pojetí koexistence (Sborník prací FF brněnské university 1962); K problému síly v mezinárodních vztazích (Přehled vědecké a pedagogické práce katedry marxismu-leninismu 1962); Církve a problém mírového soužití (Věda, víra, pověra. Krajské nakladatelství, Brno 1963); Ideologie pacifismu (Sborník prací FF brněnské university 1964); Ideologie, politika a nukleární válka (Sborník prací FF brněnské university 1965); Politická filosofie Karla Jasperse (Sborník prací FF brněnské university 1965); Ideologie pacifismu (Sborník prací FF brněnské university 1965); Ideology, Politics and Nuclear Warfare (Sborník prací FF brněnské university 1965); Untergang der Ideologien? (Sborník prací FF brněnské university 1965); Konec ideologií (Sborník prací FF brněnské university 1967); Ideologie als ein Problem der Soziologie (Sborník prací FF brněnské university 1967).

Dušan Janák