Československá sociologická společnost při ČSAV
Československá sociologická společnost při ČSAV (1964–1992)
Československá sociologická společnost (ČSSS) byla jednou z vědeckých organizací, které působily při Československé akademii věd s využitím jejího organizačního aparátu. Nevznikla ovšem hned při zřízení ČSAV, ať už převzetím starších organizačních struktur vědeckých společností, fungujících na spolkové bázi, nebo nově, protože sociologie byla od přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století v Československu zakázanou disciplínou. O zřízení sociologické vědecké společnosti se začalo uvažovat v roce 1961 v rámci Jednoty filosofické, Vědecké kolegium filosofie ČSAV (viz Vědecké kolegium filosofie a sociologie ČSAV) schválilo její vznik v dubnu 1962; počítalo se s tím, že v budoucím předsednictvu (alternativně byl užíván termín „hlavní výbor“) zasednou Irena Dubská, Martin Katriak, Jaroslav Klofáč, Martin Marušiak, Věra Rollová, Dragoslav Slejška, Miloš Svoboda a Jan Tauber. Presidium Akademie věd se ovšem postavilo proti, protože současně vznikala Československá demografická společnost (viz Česká demografická společnost): předsednictvo se obávalo přílišné oborové blízkosti obou vědeckých společností a zbytečných nákladů. Přesto se v říjnu 1963 sešel přípravný výbor a presidium založení sociologické společnosti akceptovalo, stejně jako ministerstvo vnitra. 10. dubna 1964 se v Praze sešlo ustavující shromáždění, které zvolilo hlavní výbor v čele s Jaroslavem Klofáčem (předseda), Jánem Pašiakem a Janem Tauberem (místopředsedové), Dragoslavem Slejškou (vědecký tajemník) a Věrou Rollovou (hospodářka). Ještě v roce 1964 se ČSSS stala kolektivním členem Mezinárodní sociologické asociace. Zároveň přitom vznikla i Slovenská sociologická společnost s vlastními orgány, jejíž členové současně byli členy ČSSS. V průběhu své existence ČSSS vydávala nepravidelný bulletin Zprávy (v letech 1968–69 až šest čísel ročně, obvykle spíše s roční periodicitou nebo ještě méně často).
Dobový zájem o „obnovovanou“ sociologii vedl k tomu, že společnost se stala poměrně masovou, v roce svého vzniku měla 748 členů. Velkou část z nich ovšem tvořili amatérští zájemci o sociologii, zatímco skutečných sociologů – ať již z předchozích generací, nebo nově odhodlaných stát se protagonisty oboru – byla zjevná menšina. Členství ve společnosti prozatím odmítl kupříkladu Josef Král, stejně jako snahu o připojení „jeho“ Společnosti pro sociální bádání (Král nicméně do ČSSS později vstoupil a v roce 1968 byl dokonce proklamován čestným předsedou; o dva roky později na tuto funkci i členství rezignoval). Společnost rozvinula poměrně bohatou činnost. Začala pořádat konference (nejvýznamnější byla I. celostátní konference československých sociologů ve Špindlerově Mlýně v listopadu 1966, spolupořádaná Sociologickým ústavem ČSAV a Sociologickým ústavem SAV), přednášky a pracovní setkání v rámci subdisciplinárních sekcí a regionálních poboček. Ve spolupráci s akademickými ústavy a dalšími pracovišti Společnost zvala zahraniční hosty a naopak zaštiťovala československé delegace na mezinárodních sociologických kongresech a při dalších příležitostech. V roce 1967 byl rozšířen výbor společnosti: J. L. Fischer, Václav Lamser, František Kahuda, Miloš Kaláb, Jaroslav Klofáč, Jan Macků, Zdeněk Novák, Miroslav Purkrábek, Dragoslav Slejška, Josef Solař, Zdeněk Strmiska, Jan Tauber, Bedřich Weiner; předsedou se stal Josef Solař. Petrusek uvádí, že v roce 1968 měla společnost 1100–1200 členů, na počátku roku 1970 je doloženo 826 členů (snížení mohlo být způsobeno emigrační vlnou na konci šedesátých let a asi i dalšími faktory).
V roce 1965 existovaly v rámci ČSSS tyto sekce: obecné sociologie (předseda Vojtěch Tlustý), metod a technik (Václav Lamser), sociologie průmyslu (Jaroslav Kohout), sociologie města (Jiří Musil), sociologie venkova (Jan Tauber), sociologie rodiny a mládeže (František Kahuda), sociologie kultury (Miroslav Disman), sociologie politických a právních vztahů (František Šamalík), sociologie náboženství (Erika Kadlecová), sociologie armády (Svatoslav Gosman), sociologie sdělovacích prostředků (Ivan Suda), sociologie lékařství (Čeněk Adamec). Později vznikly sekce integrální antropologie (Karel Mácha), sociologie veřejného mínění (Čeněk Adamec), sociologie mezinárodních vztahů (Karel Pomaizl), sociologie národnostní otázky, teorie a komparace industriálních společností (Jindřich Filipec), sociální patologie (Mikuláš Tomin) a snad i některé další. Sekce integrální antropologie přitom patřila mezi „problémové“, protože pod hlavičkou integrální antropologie začaly působit některé osobnosti na hranici vědecké korektnosti; na konci šedesátých let došlo k výrazné aféře, která poškodila veřejný obraz ČSSS a usnadnila její „normalizaci“.
Výrazné angažmá některých sociologů v reformistickém hnutí Pražského jara, stejně jako spojitost celé marxistické sociologie šedesátých let s určitou mírou společenskopolitické kritiky a reformistickým uvažováním, vedlo na počátku tzv. normalizace k tvrdým postihům. ČSSS rovněž nepomohlo, že její představitelé dlouho bojkotovali československou účast na připravovaném VII. světovém sociologickém kongresu, protože se měl konat ve Varně, tedy na území jednoho ze států, které se účastnily invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Když se nastupující „normalizace“ ukázala nepochybnou a začaly se objevovat politické kritiky Společnosti (resp. sociologie jako takové), ČSSS se pokusila zachránit změnami ve výboru a v prosinci 1969 požádala bývalého ministra školství Františka Kahudu, aby se stal úřadujícím místopředsedou. Ani to však nepomohlo. Stranické a státní orgány prostřednictvím Vědeckého kolegia filosofie a sociologie ČSAV v dubnu 1970 požadovaly zásadní rozchod ČSSS s minulostí, explicitní odmítnutí dřívější „podpory pravicových sil“, personální změny ve výboru a přeregistraci členů. V případě, že by se Společnost nepodřídila, bylo vedení ČSAV připraveno k jejímu zrušení a ad hoc vytvoření nové, úzce výběrové společnosti tak, aby byla zajištěna československá účast na varenském kongresu (s účastí se smířilo již původní vedení ČSSS).
Změny byly zásadní, došlo k nim přitom prostřednictvím kooptace nových členů hlavního výboru 7. května 1970. Novým předsedou ČSSS se stal Karel Kára, ve výboru dále zasedli Vladimír Čech, Jindřich Filipec, Karel Galla, Antonín Hodek, Marie Huláková, František Charvát, František Kahuda, Jaroslav Kohout, Jiří Loukotka, Milan Marušiak, Milan Matouš, Jiří Musil, Josef Patera, René Rohan, Věra Rollová, Karel Rychtařík, Jan Řehák, Miroslav Soukup, Eduard Urbánek a Bedřich Weiner. Jenom menšina členů hlavního výboru přitom měla cokoli společného se sociologií, výrazné vědecké osobnosti v něm byly očividnými výjimkami. Ze stávajících členů výboru byli ponecháni dva (přičemž B. Weiner ještě v roce 1970 emigroval). Podobně byly na základě ideologických a politických principů reorganizovány i sekce společnosti a její regionální pobočky a podstatně zúžena členská základna. Po přeregistraci měla ČSSS pouhých 432 členů (1972), stala se však vůči „normalizačnímu“ režimu plně konformní organizací. ČSSS navenek reprezentovala „oficiální“ československou sociologii, plně v linii tehdejší politické ideologie. Vnitřní činnost, konference a činnost jednotlivých sekcí byly v některých případech čistě formální a myšlenkově prázdné, jindy se členové snažili o maximum možného a tato setkání patřila mezi vědecky nejvýznamnější výdobytky tehdejší sociologie. Počet členů postupně rostl, v roce 1985 jich bylo 811. V ČSSS tehdy působily tyto sekce: marxistické sociologické teorie (předseda František Zich), sociologických metod (Rudolf Franěk), sociologie práce, průmyslu a podniku (Miloslav Tomšík), sociologie města (Jiří Musil), sociologie venkova (Miroslav Jiřička), sociologie kultury a volného času (Miloslav Brůžek), sociologie rodiny (Milada Mrkosová), sociologie mládeže (Dalibor Holda), sociologie veřejného mínění (Lubomír Vacek), sociální patologie (Miroslav Dufek), integrálního zkoumání člověka (Alexander Fazik), socialistického způsobu života (Richard Růžička) a sociologie tělesné kultury (Vladimír Čechák). Předsedy Společnosti byli Karel Kára (1970–73), Juraj Zvara (1973–82), Jaroslav Kohout (1982–88) a František Zich (1988–89).
Předzvěstí společenské transformace, resp. první viditelnou reakcí československých sociologů na stále méně udržitelnou pozdní „normalizaci“ se stala volba nového výboru ČSSS 14. prosince 1988, která oproti dřívějším zvyklostem nespočívala ve volbě předem nominovaných (a stranickými orgány schválených) kandidátů, nýbrž se opírala o nominace z pléna valné hromady. Zvoleno bylo předsednictvo ve složení: Antonín Burian, Blanka Filipcová, Rudolf Franěk, Jiří Linhart, Libor Lubelec, Ladislav Macháček, Antonín Matějovský, Jiří Musil, Miloslav Petrusek, Róbert Roško, Jan Sedláček, Juraj Schenk, Ján Stena, Václav Tomek, Gabriela Urbanová, Jana Vítečková, Helena Woleková, František Zich. Mnozí z nich byli sice viditelnými představiteli „normalizační sociologie“, včetně Zicha, jenž se stal předsedou společnosti, do výboru se však dostali i jinak orientovaní sociologové a dokonce představitelé „šedé zóny“ tehdejší sociologie. Heterogenní předsednictvo – nebo představitelé „oficiální“ sociologie, jimž byli někteří členové předsednictva trnem v oku – však již nestačilo vývoj české sociologie výrazněji ovlivnit, protože přišel listopadový převrat. Záhy po něm předseda Zich rezignoval, v roce 1990 se společnost přejmenovala na Masarykovu československou sociologickou společnost a po oddělení Slovenské sociologické společnosti na Masarykovu českou sociologickou společnost (viz Česká sociologická společnost). V souvislosti s reorganizací ČSAV Společnost přestala fungovat s organizačním zázemím Akademie věd, stejně jako ostatní české vědecké společnosti.
Literatura:
Ale snad i pro toto jsme žili, ne? Výber z korešpondencie Milana Petruska a Aleny Miltovej s Martinom Bútorom a Zorou Bútorovou. 1985–1989. Sociologické nakladatelství, Praha 2016.
Lubor Čep [= Josef Alan]: „Spolčování sociologů.“ Sociologický obzor 2, 1988, 3: 13–17.
Zdeněk R. Nešpor: „’Za největší provinění budiž považováno, bránit jinému v jeho názoru!’ Sekce integrální antropologie Československé sociologické společnosti.“ Pp. 349–366 in Jiří Woitsch – Adéla Jůnová Macková a kol.: Etnologie v zúženém prostoru. Etnologický ústav AV ČR, Praha 2016.
Miloslav Petrusek: „Peripetie Masarykovy české sociologické společnosti (nejen v letech 1989–2002).“ Sociologický časopis / Czech Sociological Review 38, 2002: 184–189.