Suda Zdeněk
Suda Zdeněk
v Pelhřimově
v St. Louis (USA)
Vystudoval sociologii, historii a filosofii na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze (PhDr. 1948), specializoval se přitom na politickou sociologii a pod vedením Josefa Krále zpracoval disertaci na téma Fašismus jako politické hnutí a společenská soustava. V září 1948 emigroval do Švýcarska, na přelomu 40. a 50. let studoval rovněž v Ženevě a v Bruggách (Belgie). V emigraci spolupracoval s Ladislavem Čerychem a dalšími na vydávání časopisu Skutečnost, který reprezentoval mladší generaci emigrantů z Československa, kteří se radikálně vymezovali vůči tehdejší exilové politické reprezentaci. Po odchodu z Brugg pobýval v Paříži, v roce 1954 se přesunul do Mnichova, kde dostal nabídku spolupráce s rádiem Svobodná Evropa. Jeho úkolem bylo mimo jiné organizovat tzv. balónovou akci, kdy pomocí balónů byly vzdušnou cestou dopravovány přes hranice do Československa rozličné tiskové materiály. Tato akce probíhala až do roku 1956. Na semináři konaném Masarykovou českou sociologickou společností (viz Česká sociologická společnost) v roce 2000 na počest 80. narozenin Zdeňka Sudy byla vyslovena neověřená hypotéza, že jeden ze Sudou vyslaných balónů dopravoval statistické informace o neuspokojivé bytové situaci v Československu. Zachycení těchto materiálů mělo podle tohoto tvrzení být jednou z kauzálních příčin posílení investic do bytové výstavby, které byly v první polovině 50. let chronicky poddimenzované. Od roku 1958 Suda pracoval jako redaktor Svobodné Evropy. V roce 1968 se trvale přestěhoval do Spojených států, protože dostal nabídku vyučovat sociologii na vysoké škole, v letech 1968–85 pak působil jako profesor na Pittsburské univerzitě.
Na počátku 70. let Suda chystal velký projekt výzkumu Socioekonomické systémy a individuální moderní orientace, v němž měl v úmyslu provést komparaci dopadu vědeckotechnické revoluce na Západě a na Východě. K realizaci nakonec nedošlo a Suda se začal věnovat výzkumům v oblasti sociologie práce a školství. Hlavním předmětem jeho zájmu byla poválečná revoluce ve vzdělávání, zachytitelná na obou stranách železné opony, projevující se od konce 50. let v rychlém růstu počtu uchazečů o studium na vysokých školách. Během své emigrace neztrácel kontakt s prostředím československé sociologie a její knižní produkcí, k níž se příležitostně kriticky vyjadřoval. Ostře odmítl např. sborník editovaný Jindřichem Filipcem o koncepcích industriální společnosti v soudobé sociologii (Slavic Review 1975). Kriticky hodnotil dogmatismus uveřejněných statí, jejichž vůdčím interpretačním rámcem bylo hodnocení sociálních teorií podle toho, nakolik posilují anebo naopak oslabují pozici Sovětského svazu a mezinárodního komunistického hnutí. S podobně přezíravým tónem představil zahraničnímu publiku ve stejné době i Společenskou strukturu a revoluci Jiřího Houšky, pochvalně se naopak vyjadřoval o sociálně-ekonomických analýzách Oty Šika nebo analýzách sociální stratifikace československé společnosti z konce 60. let z dílny Pavla Machonina a jeho týmu.
Sudovu patrně nejslavnější práci z tohoto období představují dějiny KSČ (Zealots and Rebels, 1980). Touto knihou navazoval na svou předchozí publikaci z roku 1969 o politickém a sociálním profilu socialistického Československa. I když jeho dějiny KSČ jsou v podstatě narativním vylíčením vývoje strany v chronologické posloupnosti, na některých místech nezapřel svůj zájem o politickou sociologii. Nejcennější je v tomto směru část věnovaná vysvětlení značných volebních úspěchů KSČ ve 20. letech, které se Suda snažil vysvětlovat prostřednictvím aplikace teorie společenských štěpných linií (cleavages) Seymoura M. Lipseta a Steina Rokkana na multietnickou společnost meziválečného Československa.
V 90. letech participoval při realizaci projektu Středoevropské univerzity v Praze, kde v roce 1991 usiloval o rozvoj studijního programu sociologie. Vzhledem k tomu, že se škola nedočkala očekávané podpory ze strany vlády, její zakladatel George Soros ji přemístil do Budapešti. Suda později rovněž přednášel na Slezské univerzitě v Opavě, v letech 1994–97 zde působil jako ředitel oddělení společenských věd. I po svém návratu do Československa v lednu 1990 zůstal věrný své práci v rozhlase a v letech 1990–2002 působil jako redaktor pravidelného týdenního pořadu Demokracie v teorii a praxi na stanici Svobodná Evropa. V 90. letech spolu s Jiřím Musilem pracoval na projektu Německá společnost a politika v evropském kontextu. Kromě výzkumu Německa se orientoval také na problematiku českého nacionalismu a soudobého liberalismu. Sudovou patrně nejvýznamnější knihou z tohoto období je sborník Smysl liberalismu (2000), v němž poskytl stručný přehled ideového vývoje liberalismu a jeho sepětí s nacionalismem ve středoevropském prostoru. Jeho příspěvek vyznívá jako varování před jednostranností soudobého neoliberalismu, který akcentuje individuální svobodu a tržní samoregulaci a naopak podceňuje aspekt rovnosti, jenž je předpokladem existence rovných šancí. Liberalismus Suda chápe jako produkt osvícenství a jeho význačným aspektem je koncept společenské smlouvy. Jednostranné zdůrazňování jen oné ekonomické složky liberální tradice považuje za nebezpečí ohrožující tuto společenskou smlouvu, tj. sociální kohezi, což může být podle jeho názoru hrozbou pro zachování stability západní civilizace jako celku.
Za pozornost stojí rovněž Sudovy reflexe českého nacionalismu, které zapadají do tradičního filosoficko-historického nahlížení této problematiky (obdoba s Janem Patočkou ad.). Zdůrazňoval odlišnosti německého budování národa, které předcházelo vzniku samostatného politického tělesa (oproti západoevropským státům). Velkoněmeckou ideu v konfrontaci s rodícím se českým nacionalismem považoval za nerealistickou. Za historický paradox považoval fakt, že to byli nakonec Češi, v porovnání s Němci a Maďary, kteří v 19. století podstatně vážněji ohrožovali integritu habsburské monarchie, kdo rozbil v roce 1918 soustátí a navíc ještě měli v čele zakladatele státu, který nacionalismus odmítal. Právě Masarykovo pojetí občanského nacionalismu, založeného na příslušnosti ke státnímu celku a sdílených sociálních hodnotách, oproti nacionalismu vyvozeném z antropologických či lingvistických kritérií, považoval Suda za nosnou ideu, která, kdyby bývala v 19. století hegemonizovala politický diskurs v Rakousku-Uhersku, v sobě nesla potenciál uchránit habsburskou monarchii před rozpadem (Suda tak implicitně otevřel konfrontaci mezi jungmannovským jazykovým a bolzanovským zemským pojetím politického národa). Prosazení tohoto konceptu národa v současnosti považuje za předpoklad úspěšné participace České republiky ve sjednocené Evropě.
V prostředí české sociologie Suda spolupracoval především s Jiřím Musilem. Jeho dílo zůstává širší veřejnosti v podstatě neznámé. Totéž platí také o jeho starších spisech. V posledním desetiletí se častěji věnuje publikování novinových článků o evropské integraci, česko-německých vztazích a politické sociologii (nejčastěji v Přítomnosti, Lidových novinách a Hospodářských novinách).
Knihy: La division internationale socialiste du travail: Le système communiste fce à integration (Sijthoff, Leyden 1967); Czechoslovak Socialist Republic (J. Hopkins UP, Baltimore 1969); Zealots and Rebels: A History of the Communist Party of Czechoslovakia (Hoover Institute Press, Stanford 1980); The Globalization of Labor Markets: A Challenge to the Social Contract (Prague Digital Arts, Prague 1994); The Origins and the Development of the Czech National Consciousness and Germany (Central European UP, Prague 1995); Německo 1995: Bilance a výhledy (Aleko, Praha 1995; spoluautor J. Musil); German Society and Politics in the European Context: Research Project (Central European University, Prague 1995).
Studie: Czech-German Relations: A Sociological View (Czech Sociological Review 1998; spoluautor J. Musil); The Curious Side of Modern Czech Nationalism (Czech Sociological Review 2001).
Sborníky: Directions of Change: Modernization Theory, Research, and Realities (Westview Press, Boulder 1981; spolueditoři M. Artur a B. Holzner); The Meaning of Liberalism: East and West (Open University, Budapest 2000; spolueditor J. Musil); The European Left after 1989: West and East (Set out, Prague 2000; spolueditor J. Musil).
Literatura: Jiří Musil: Seminář na počest profesora Zdeňka Sudy (Sociologický časopis 37, 2001: 138–139); Miloslav Petrusek: České sociální vědy v exilu 1948 až 1989 (Sociologické nakladatelství, Praha 2011); Zbyněk Zeman a kol.: Rozchod 1948: Rozhovory s českými poúnorovými exulanty (Univerzita Karlova + Ústav dějin a Archiv Univerzity Karlovy, Praha 2006).
Zdeněk Suda se podílel na některých heslech této encyklopedie.
Zdeněk Suda je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.