Odbory

odbory – zvl. typ organizace sdružující zaměstnance soukromého i veř. sektoru ke společnému postupu a jednání při hájení vlastních pracovních, soc. a mzdových práv. Na o. lze pohlížet také jako na zvl. typ nátlakové skupiny. Mají za sebou dlouhou historii boje za obecné uznání a uzákonění svých svobod a práv (viz hnutí odborové). Právo stát se členem o., získávat členy v daném závodě nebo podniku, informovat členy a svolávat jejich schůze, uspořádat volby zástupců odborové organizace je uznáváno prakticky na celém světě, i když existují rozdíly v zárukách poskytovaných odborářům (v ochraně funkcionářů proti propouštění, v poskytování potřebných informací, dočasném uvolnění z běžných pracovních povinností, v poskytnutí možnosti pro další vzdělávání atd.). Právo na sdružování v odborové organizaci byla v rozličných formách vtělena do zákonodárných systémů jednotlivých zemí. Mezinárodní organizace práce přijala několik úmluv o odborových právech, z nichž nejdůležitější je úmluva o svobodě o. a ochraně odborových práv, která stanoví, že „pracující i zaměstnavatelé mají bez jakéhokoliv rozdílu právo na vytváření organizací podle vlastní volby bez předchozího povolení, stejně jako na přidružení k těmto organizacím, a to za jediné podmínky – že se podřídí jejich stanovám“. Úmluva o aplikaci práva na kolekt. sdružování a vyjednávání stanoví, že „pracovníci musejí požívat přiměřenou ochranu proti všem projevům diskriminace, které mohou vést k ohrožení odborových práv ve věci zaměstnání“ a že „organizace pracovníků a zaměstnavatelů musejí požívat přiměřenou ochranu proti všem projevům vměšování jedněch vůči druhým buď přímo, nebo prostřednictvím jejich zástupců nebo členů“. Obsah vyjednávání mohou v některých zemích nastolit o. podle vlastní volby, v jiných zemích jsou otázky, o nichž lze jednat, blíže určeny zákonem. Výsledkem jednání je uzavírání kolektivních smluv, což je praxe, která se datuje od konce minulého st. a sleduje nezávislost na individ. pracovních smlouvách, jimž zpravidla dominovala vůle silnější strany, tj. podnikatele. Kolekt. smlouvu tradičně uzavírají mezi sebou odborová sdružení pracujících a sdružení zaměstnavatelů.

V zákonodárství většiny členských zemí Evropského společenství jsou odlišována práva zástupců pracujících při kolekt. jednáních o platových a pracovních podmínkách od práv pracujících na informaci, konzultaci a participaci na vedení podniku (tzv. spolurozhodování pracujících). Participační útvary se vyskytují ve dvojí podobě: představitelé (zástupci) pracujících jsou zapojeni v akciových společnostech nebo v dozorčích orgánech a řídících složkách. V Belgii existují podnikové rady, v Lucembursku smíšené výbory podniku, v Dánsku kooperační výbory, v Irsku jsou pracovní rady, v SRN hosp. výbory, jež jsou spec. složkou podnikových rad (ty mají právo spoluúčasti na vytváření soc. podmínek, personální politiky, určování přesčasové práce, získávání dalších pracovních sil i na propouštění pracovníků). Ve Velké Británii takové instituce neexistují, ale jsou zde dílenští nebo závodní důvěrníci (shop stewards), kteří jsou oprávněni zúčastňovat se společných jednání, mohou informovat a konzultovat pracující o dodržování jejich práv apod. Systémy dohlížecích a řídících orgánů se vyskytují ve 2 podobách: buď dozorčí a řídící útvary splývají, nebo dozorčí orgán kontroluje řídící složku.

trade unions syndicats Gewerkschaften sindacati

Literatura: Kotek, J.: Závodní a podnikové rady. Praha 1947; Touraine, A. – Wieviorka, M. – Dubet, F.: The Workers' Movements. Cambridge 1987; viz též hnutí odborové.

Vilém Horňák