Hnutí odborové
hnutí odborové – specif. případ sociálního hnutí, které usiluje o legitimizaci odborů, o jejich svobodu a práva. H.o. se vytvářelo od počátku 19. st. v souvislosti s procesem emancipace námezdně pracujících, zejm. dělníků, k hájení a prosazování jejich zájmů. Zpočátku šlo prakticky o zvyšování mezd a zkracování pracovní doby. H.o. vždy usilovalo o zakládání odborových svazů a jejich sdružování ve větší celky, později na mezinár. úrovni, což význ. posilovalo jeho vliv. Vyvíjelo se vždy po linii nepolit. i politické. Jeho typickou metodou prosazování děl. požadavků bylo a je organizování stávek, i když zejm. v současné době používá i běžné způsoby uzavírání dohod se zaměstnavateli (viz smír sociální). Je to prakticky trvalé hnutí, i když dnes jsou odbory všeobecně rozšířené a akceptované a institucionálně zakotvené, protože fungují jako spojovací mechanismus mezi konkrétními hosp. a soc. požadavky zaměstnanců a zaměstnavatelů. Na bázi h.o. vyrostla řada osobností dělnického hnutí i politiků tzv. masových stran. Nejdelší historii má h.o. v Anglii, ve Francii, v Německu a Rakousko-Uhersku. První oficiální odborové organizace, trade-uniony, začaly vznikat v Anglii v první polovině 19. st. po zrušení zákonů, které zakazovaly zakládat děl. sdružení. První pokus o založení jednotné celostátní odborové ústředny byl učiněn v r. 1834, ale ke skutečnému procesu sjednocování místních trade-unionů v oblastním a celostátním měřítku došlo až v 50. a 60. l. 19. st. První sjezd trade-unionů, který položil základy brit. Trades Union Congress (TUC), se konal v r. 1868. Činnost místních skupin i svazů se soustřeďovala převážně na otázky úpravy mezd a délky pracovního dne. Větší část angl. odborů byla vlastně spolky vzájemné pomoci. V 30. l. 19. st. vznikala městská sdružení trade-unionů v USA. V r. 1866 byl založen Národní dělnický svaz, r. 1881 Federace odborových svazů, která se od r. 1886 začala nazývat Americká federace práce (AFL). Tato federace vyhlásila zásadu polit. neutrality odborů.
Ve Francii se začátkem 19. st. začala objevovat sdružení vzájemné pomoci, která materiálně podporovala dělníky v době nemoci, nezaměstnanosti apod. Teprve koncem 60. l. se ve Francii tvořily první odborové organizace (syndikáty), které se na rozdíl od angl. trade-unionů do celostátních sdružení organizovaly podle výrobních odvětví (federací). Téměř zároveň se vznikem celostátních odborových svazů se ve Francii tvořily burzy práce. R. 1886 vznikla Národní federace syndikátů; definitivně se ustavila r. 1895, kdy byl svolán celofr. sjezd syndikátů. Na tomto sjezdu byla založena Všeobecná konfederace práce (CGT), která omezovala svou činnost jen na hosp. boj, vytyčovala především požadavky na zvýšení mezd a zkrácení pracovního dne. V Německu se první odborové organizace začaly tvořit ve 20. a 30. l. 19. st., avšak odborové svazy vznikly až v r. 1848. V r. 1863 část spolkového děl. hnutí založila Všeobecný německý dělnický spolek pod vedením Ferdinanda Lassalla. Polit. rozkol v l. 1863–1875 měl svůj protějšek ve frakcionářství lokálních a regionálních odborových spolků. Sdružily se do 3 skupin: 1. Svazu německého dělnictva, který založil a vedl B. Schweizer; 2. Mezinárodního odborového sdružení pod vedením A. Bebela a K. Liebknechta; 3. Hirsch-Dunckerových odborových spolků. Zvl. rysem něm. odborových svazů bylo, že na jejich činnost měl velký vliv sociáldemokratismus. Odbory byly chápány jako org. centra dělnické třídy, jejichž úkolem je úplné osvobození proletariátu. Kladly si tedy polit. cíle. Podobná situace byla v tehdejším Rakousko-Uhersku.
Také odborové spolky v Čechách se téměř od začátku považovaly za spolky social., za prostředky polit. působení social. strany na dělnictvo. Úsilí sjednotit odborové spolky v jednotnou odborovou organizaci vyvrcholilo na 1. všeobecném sjezdu ve Vídni r. 1893. V r. 1897 se z iniciativy pražských kovodělníků sešel v Praze sjezd čes. odborových a vzdělávacích spolků, na němž byla založena samostatná čes. odborová ústředna. V samostatném Československu se přejmenovala na Odborové sdružení československé (OSČ), které se zmítalo ve frakčních zápasech mezi přívrženci Amsterodamské odborové internacionály (založené r. 1919) a Rudé odborové internacionály neboli ROI, založené r. 1921 v Moskvě. K rozkolu došlo r. 1922 vyloučením přívrženců ROI z OSČ. Základy k vytvoření nové, polit. orientované odborové organizace položil ustavující sjezd Mezinárodního všeodborového svazu (MVS) v Praze r. 1924. Vzrůstající masový vliv KSČ a MVS na h.o. se projevil na celostátním sjezdu závodních výborů a rad r. 1924. Po 2. svět. válce zaujalo dominantní pozici Revoluční odborové hnutí, jež se stalo plně převodovou pákou politiky KSČ. Již náplň I. Všeodborového sjezdu v r. 1946 se připravovala na VIII. sjezdu KSČ. Brzy po tomto sjezdu Prozatímní národní shromáždění schválilo zákon o jednotné odborové organizaci, který přiznával ROH výlučné právo řídit činnost všech odborových složek. Vrcholným orgánem jednotných odborů byla Ústřední rada odborů (ÚRO). Odbory ztratily až do r. 1989 valnou část svých tradičních funkcí. Začátkem 90. l. se vytvořilo více než 60 samostatných odborových svazů a komor. Některé se spojily v Českou a Slovenskou konfederaci odborových svazů v ČSFR.
Vývoj h.o. po 2. svět. válce postupně ovlivnily 3 hlavní mezinár. odborové organizace, Světová odborová federace (SOF), založená už v r. 1945, která byla největší a prokom. orientovaná, Mezinárodní konfederace svobodných odborů (MKSO), založená reformistickými odborovými ústřednami, které v r. 1949 vystoupily ze SOF, a Světová konfederace práce (SKP), která vznikla v r. 1968 z Mezinárodní konfederace křesťanských odborů (založené už v r. 1920). Ve stanovách MKSO se praví, že existuje proto, aby sjednocovala dělníky organizované ve svobodných a demokr. odborech světa a poskytovala prostředky ke konzultacím a spolupráci mezi nimi při prosazování stanovených cílů. MKSO vyhlásila právo jednotlivců na soc. spravedlnost a příležitost žít plným a důstojným životem, na práci a výběr zaměstnání, na jistotu takového zaměstnání a na příjem z něho plynoucí, na přiměřenou ochranu života a zdraví v každém povolání, na vzájemnou ochranu zájmů prostřednictvím odborů, které svou autoritou odvozují od svých členů a musejí být svobodnými nástroji při vyjednávání, a na právo změnit demokr. prostředky vládu. Koncem r. 1972 vznikla v Lucemburku Evropská odborová konfederace (ETUC), která je střešní organizací nár. odborových konfederací na evrop. úrovni. Sdružuje odbory ze zemí Evropského společenství, Evropského sdružení volného obchodu a některých dalších zemí. Kromě toho existuje už od r. 1919 Mezinárodní organizace práce (MOP) jako tripartitní organizace, uskupující vlády, zaměstnavatele a odbory za účelem jednotného postupu ve věci soc. spravedlnosti a zajištění lepších životních podmínek ve světě. Mezi svět. válkami byla MOP autonomní částí Společnosti národů, v r. 1946 se stala první specializovanou agenturou OSN. Každoročně pořádá valná shromáždění – Mezinárodní konference práce, má správní rady a stálý sekretariát (Mezinárodní úřad práce) a působí rovněž prostřednictvím pomocných orgánů, jako jsou regionální konference, průmyslové výbory a schůzky expertů.
trade union movement syndicat Gewerkschaftsbewegung movimento sindacale
Literatura: Hrdlička, O.: K dějinám odborového hnutí v Čechách, na Moravě a na Slovensku. Praha 1992; Kaňa, A.: Některé zkušenosti z činnosti zahraničních odborů. Praha 1990; Přehled dějin československého odborového hnutí. Praha 1984; Z dějin odborového hnutí v zahraničí. Praha 1960.