Psychologie humanistická

psychologie humanistická – tzv. třetí cesta v současné psychologii (vedle psychoanalýzy a behaviorismu), hnutí, které se inspirovalo především existenciálními aspekty lidské psychologie, ale také novými přístupy v psychoterapii. Usiluje o nové porozumění lidské psychice a o novou tematizaci lidské psychologie a zaměřuje se jak na její normální, tak i patologické stránky. Předními představiteli p.h. jsou A. H. Maslow, C. R. Rogers a R. May. Jejich ústředními teor. koncepty jsou já, jáství a seberealizace, resp. sebeaktualizace. Velmi blízko k tomuto pojetí má koncepce V. E. Fraenkela (1956), která zdůrazňuje, že člověk je „smysl života hledající bytost“. P.h. vychází sice z klinických zkušeností i z empir. výzkumu, ale je silně poplatná i fil. aspektům lidské existence, zvl. ve spojení s určitými směry fil. antropologie a zejm. s existencialismem. Snaží se chápat psychol. problémy člověka v kontextu jeho spol. bytí, ale přisuzuje mu určitou danou „vnitřní povahu“. P.h. je svými představiteli prohlašována nejen za reakci na nedostatečné a sporné pojetí člověka v psychoanalýze a behaviorismu, ale také za reakci na narůstající soc. a kult. krizi a na odlidšťování a zmasovění člověka současnosti (Ch. Bühlerová a N. Allenová, 1973). V r. 1962 založil A. H. Maslow American Association of Humanistic Psychology. Zákl. teze p.h. podle provolání této společnosti jsou: 1. centrem pozornosti je prožívající osoba, primárním fenoménem při studiu člověka je jeho prožívání; 2. akcent je položen na specif. lidské vlastnosti, schopnost volby, kreativitu, hodnocení a seberealizaci; 3. zájem se soustřeďuje na vývoj sil a schopností, které má každý člověk (záleží na jeho objevování sebe samého a na soc. vztazích).

Proti behaviorálním aspektům lidské psychiky postavila p.h. znovu vědomí člověka a jeho autodeterminaci, proti mechanismům učení hledání lidské autentičnosti, což je způsob bytí člověka ve světě, bytí, které je v harmonii s bytím světa. Jsme autentičtí v té míře, v jaké zůstáváme ve shodě s veškerým bytím. Toto pojetí se staví kriticky proti oblíbenému konceptu adaptace (adjustace), který prosazuje zejm. behaviorismus. Proti jeho pojetí člověka jako bytosti reaktivní chápe p.h. člověka jako bytost aktivní, určenou především jejími perspektivami (smyslem života). Zákl. tezi p.h. formuloval J. F. T. Bugental (1965): Člověk je víc než suma jeho částí, existuje v lidském prostředí, je si vědom sebe samého i okolního světa, hledá autenticitu, disponuje způsobilostí volby, koná zacíleně. P.h. hledá především hodnoty humanity. Za ontologickou jistotu člověka považuje jeho koncepčnost. Subjektivní zkušeností je relativita, mezní existenciální starostí je hrozba smrti a ustavičnou existenciální starost přináší pocit osudovosti. Avšak ontologickou jistotou člověka je také možnost činu, subjektivní zkušeností je odpovědnost a existenciálními danostmi jsou obava před zatracením a pocit viny. To jsou fakta, na něž musí brát současná psychologie zřetel, má-li být skutečnou psychologií lidského života. Je tu patrný vliv E. Husserla, M. Heideggera, J.-P. Sartra, ale i S. A. Kierkegaarda a ostatních filozofů lidské existence. Mnoho úsilí věnovala p.h. boji s kritiky, kteří jí vytýkali nevědeckost.

humanistic psychology psychologie humaniste humanistische Psychologie psicologia umanistica

Literatura: Bugental, J. F. T.: The Search for Authenticity: an Existencial Analytic Approach to Psychotherapy. New York 1965; Bühler, Ch. – Allen, M.: (1973) Einführung in die humanistische Psychologie. Stuttgart 1982; Maslow, A. H.: Toward a Psychology of Being. Princeton 1961; May, R. – Angel, E. – Ellenberger, H. F. eds.: Existence: A New Dimension in Psychiatry and Psychology. New York 1958.

Časopisy: Journal of Humanistic Psychology, 1961.

Milan Nakonečný