Humanita: Porovnání verzí

Aktuální verze z 5. 11. 2018, 11:50

humanita – (z lat. humanitas = povaha, lidskost, vzdělanost) – souhrn duchovních norem a praktických způsobů jednání, které činí člověka člověkem. Obsah pojmu „humanitas“, z něhož vycházela další tradice, stanovil v řadě svých spisů M. T. Cicero. Do tohoto obsahu patří mravní a duchovní vzdělání, důstojnost, ušlechtilost, duševní urozenost, čestnost, vtip, humor, vkus, půvab, duchaplnost, jemnost smýšlení, vnitřní rovnováha, přátelství, dobrotivost, občanskost (urbanita), pohostinnost, velkorysost, štědrost. U křesťanských autorů má h. význam křehkosti, slabosti a smrtelnosti lidské přirozenosti. V renesanci se zásluhou L. Bruniho stává h. ve spojení „studia humanitatis“ (úsilí, snahy o vzdělání) klíčovým termínem pro duchovní odkaz antiky a pro úsilí o jeho obnovení. „Studia humanitatis“ znamenají zkoumání významu slov a interpretaci uměl. textů, nikoli však pouze z fil. zřetele. Jejich cílem je vzdělávání, které záleží v tom, že se prostřednictvím významu slov, který lze stanovit pouze ze souvislosti, dobíráme porozumění lidských kvalit, hodnot a vzorů chování, jež jsou ve zmíněných textech vyjadřovány. „Studia humanitatis“ zahrnovala dále výchovu uměním a k umění a razila cestu k porozumění celistvosti a obecnosti lidského bytí na jedné straně a individuálnosti lidské osobnosti na druhé straně. Kladla otázku po vztahu umění a skutečnosti, umění a filozofie a po poměru liter. a fil. interpretace. Převládnutí matem. a přír. či empir. orientované filozofie od R. Descarta znamená rozchod s tímto pojetím h.. Jeho obnovitelem je J. G. Herder, který ve svých dílech Ideen zur Philosophie der Menschheit der Geschichte a Briefe zur Beförderung der Humanität používá pojem h. k označení lidské přirozenosti, která záleží ve zdokonalitelnosti a ve směřování k spravedlnosti, rozumu, dobrotě a pravdě. V dějinách se lidskost postupně vyvíjela v různých dějinných obdobích, přičemž každá epocha dosáhla svého maxima. Sjednocením všech těchto maxim bude h. uskutečněna.

humanity humanité, approches humanitaires Humanität umanità

Literatura: Grassi, E.: Giordano Bruno, Heroische Leidenschaften und individuelles Leben. Bern 1947.

Aktualizace 2018: K literatuře doplnit Herder, J. G.: Ideje k filosofii dějin. Praha 1992; Herder, J. G.: Listy na podporu humanity. Praha 2003.

Milan Sobotka

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
-<span id="entry">humanita</span> – (z lat. humanitas = povaha, lidskost, vzdělanost) – souhrn duchovních norem a praktických způsobů jednání, které činí člověka [[člověk|člověkem]]. Obsah pojmu „humanitas“, z něhož vycházela další tradice, stanovil v řadě svých spisů ''M. T. Cicero''. Do tohoto obsahu patří mravní a duchovní vzdělání, důstojnost, ušlechtilost, duševní urozenost, čestnost, vtip, humor, vkus, půvab, duchaplnost, jemnost smýšlení, vnitřní rovnováha, přátelství, dobrotivost, občanskost (urbanita), pohostinnost, velkorysost, štědrost. U křesťanských autorů má ''h.'' význam křehkosti, slabosti a smrtelnosti lidské přirozenosti. V renesanci se zásluhou ''L. Bruniho'' stává ''h.'' ve spojení „studia humanitatis“ (úsilí, snahy o vzdělání) klíčovým termínem pro duchovní odkaz antiky a pro úsilí o jeho obnovení. „Studia humanitatis“ znamenají zkoumání významu slov a interpretaci uměl. textů, nikoli však pouze z fil. zřetele. Jejich cílem je [[vzdělávání]], které záleží v tom, že se prostřednictvím významu slov, který lze stanovit pouze ze souvislosti, dobíráme porozumění lidských kvalit, hodnot a vzorů chování, jež jsou ve zmíněných textech vyjadřovány. „Studia humanitatis“ zahrnovala dále výchovu uměním a k [[umění]] a razila cestu k ''porozumění'' celistvosti a obecnosti lidského bytí na jedné straně a individuálnosti lidské osobnosti na druhé straně. Kladla otázku po vztahu umění a skutečnosti, umění a filozofie a po poměru liter. a fil. interpretace. Převládnutí matem. a přír. či empir. orientované filozofie od ''R. Descarta'' znamená rozchod s tímto pojetím ''h.''. Jeho obnovitelem je ''J. G. Herder'', který ve svých dílech ''Ideen zur Philosophie der Menschheit'' a ''Briefe zur Beförderung der Humanität'' používá pojem ''h.'' k označení lidské přirozenosti, která záleží ve zdokonalitelnosti a ve směřování k spravedlnosti, rozumu, dobrotě a pravdě. V dějinách se lidskost postupně vyvíjela v různých dějinných obdobích, přičemž každá epocha dosáhla svého maxima. Sjednocením všech těchto maxim bude ''h.'' uskutečněna.
+<span id="entry">humanita</span> – (z lat. humanitas = povaha, lidskost, vzdělanost) – souhrn duchovních norem a praktických způsobů jednání, které činí člověka [[člověk|člověkem]]. Obsah pojmu „humanitas“, z něhož vycházela další tradice, stanovil v řadě svých spisů ''M. T. Cicero''. Do tohoto obsahu patří mravní a duchovní vzdělání, důstojnost, ušlechtilost, duševní urozenost, čestnost, vtip, humor, vkus, půvab, duchaplnost, jemnost smýšlení, vnitřní rovnováha, přátelství, dobrotivost, občanskost (urbanita), pohostinnost, velkorysost, štědrost. U křesťanských autorů má ''h.'' význam křehkosti, slabosti a smrtelnosti lidské přirozenosti. V renesanci se zásluhou ''L. Bruniho'' stává ''h.'' ve spojení „studia humanitatis“ (úsilí, snahy o vzdělání) klíčovým termínem pro duchovní odkaz antiky a pro úsilí o jeho obnovení. „Studia humanitatis“ znamenají zkoumání významu slov a interpretaci uměl. textů, nikoli však pouze z fil. zřetele. Jejich cílem je [[vzdělávání]], které záleží v tom, že se prostřednictvím významu slov, který lze stanovit pouze ze souvislosti, dobíráme porozumění lidských kvalit, hodnot a vzorů chování, jež jsou ve zmíněných textech vyjadřovány. „Studia humanitatis“ zahrnovala dále výchovu uměním a k [[umění]] a razila cestu k ''porozumění'' celistvosti a obecnosti lidského bytí na jedné straně a individuálnosti lidské osobnosti na druhé straně. Kladla otázku po vztahu umění a skutečnosti, umění a filozofie a po poměru liter. a fil. interpretace. Převládnutí matem. a přír. či empir. orientované filozofie od ''R. Descarta'' znamená rozchod s tímto pojetím ''h.''. Jeho obnovitelem je ''J. G. Herder'', který ve svých dílech ''Ideen zur Philosophie der Menschheit der Geschichte'' a ''Briefe zur Beförderung der Humanität'' používá pojem ''h.'' k označení lidské přirozenosti, která záleží ve zdokonalitelnosti a ve směřování k spravedlnosti, rozumu, dobrotě a pravdě. V dějinách se lidskost postupně vyvíjela v různých dějinných obdobích, přičemž každá epocha dosáhla svého maxima. Sjednocením všech těchto maxim bude ''h.'' uskutečněna.
 <div class="translations">
@@ Řádek 9: / Řádek 9: @@
 <span class="section_title">Literatura:</span> ''Grassi, E.'': Giordano Bruno, Heroische Leidenschaften und individuelles Leben. Bern 1947.
+<span class="section_title">Aktualizace 2018:</span> K literatuře doplnit ''Herder, J. G.'': Ideje k filosofii dějin. Praha 1992; ''Herder, J. G.'': Listy na podporu humanity. Praha 2003.
 ''[[:Kategorie:Aut: Sobotka Milan|Milan Sobotka]]''<br />