Země rozvojové (MSgS)

země rozvojové (MSgS). Pod pojmem rozvojové země rozumíme ty země, které v důsledku současného světového vývoje, určovaného rozvojem socialismu, a v důsledku národně osvobozeneckého boje získaly státní suverenitu, avšak následkem svého dřívějšího začlenění do koloniální soustavy imperialismu a dnešních vnitřních sociálně ekonomických podmínek zůstaly součástí kapitalistického hospodářského systému. Ve svém historickém vývoji pod vlivem koloniálního systému imperialismu staly se agrárně surovinovými přívěsky, což vedlo k jejich nerovnoprávnému postavení ve světových hospodářských vztazích. Toto a nízká úroveň rozvoje jejich výrobních sil na straně jedné a proplétání předkapitalistických a kapitalistických výrobních vztahů na straně druhé vede k tomu, že tyto země objektivně musí řešit jak strukturální změny v oblasti sociálně ekonomické, tak i v oblasti výrobních sil.

Reprodukční proces rozvojových zemí byl v minulosti podřízen potřebám a rozvoji reprodukčního procesu v průmyslově vyspělých kapitalistických státech, což se projevilo v omezenosti jejich vnitřního trhu a relativní nerozvinutosti tržních vztahů, v jejich poměrně vysokém podílu zahraničního obchodu na národním důchodu, v téměř rozhodujícím postavení zahraničních monopolů a zahraničního kapitálu v jejich ekonomice vůbec, v jejich surovinovém charakteru celé výroby a vývozu. To vše vede k tomu, že jejich postavení ve světové kapitalistické hospodářské soustavě umožňuje jejich vykořisťování monopolistickým kapitálem, což zatěžuje rozvoj jejich národní ekonomiky.

Uvedené rysy umožňují charakterizovat jejich hospodářskou strukturu jako koloniální. Důsledkem této sociálně ekonomické struktury byl nesrovnatelně pomalejší rozvoj jejich výrobních sil ve srovnání s ekonomickým růstem ve vyspělých kapitalistických státech.

V důsledku sociálně ekonomické struktury, která existuje v dnešních rozvojových zemích i po dosažení politické nezávislosti, působí dále v jejich ekonomice faktory, které ztěžují nebo omezují možnosti využívat jejich přírodních, lidských i ekonomických zdrojů. To se projevuje především v omezené možnosti mobilizace vnitřních zdrojů akumulace, jakož i v možnosti účinného využívání zahraničních zdrojů.

Rozvojové země si zachovaly větší nebo menší měrou sociálně ekonomickou strukturu odpovídající období kolonialismu a ve vnějších vztazích nerovnoprávné postavení v kapitalistické dělbě práce. Od momentu, kdy získaly politickou nezávislost, je objektivní nutností, aby řešily jako nejdůležitější problém svůj hospodářský rozvoj, nezávislý na mezinárodních monopolech. Jakou cestou vývoje půjdou, zda kapitalistickou či nekapi- talistickou, je jedním z hlavních problémů, které musí řešit národy těchto zemí.

V souvislosti s pokračujícím hospodářským růstem ve vyspělých kapitalistických státech, a zejména v socialistických státech, stojí otázka hospodářského rozvoje rozvojových zemí konkrétně jako problém rychlého tempa jejich rozvoje. Srovnání růstu společenského produktu na jednoho obyvatele v rozvojových zemích a ve vyspělých kapitalistických státech za posledních 10—15 let vykazuje zhruba stejné tempo, což znamená, že hospodářská zaostalost rozvojových zemí za vyspělými kapitalistickými státy se nejen neodstraňuje, ale naopak rozpětí mezi jejich ekonomickou úrovní se ještě zvětšuje.

Vyhrocení problému hospodářského rozvoje rozvojových zemí, zejména rychlého tempa růstu, vyvolává potřebu sociálně demokratických přeměn jako předpokladu k jeho řešení. Dochází tak k novým jevům v sociálně ekonomické struktuře i v nadstavbě v rozvojových zemích, především k rozvoji státního sektoru a plánování. Avšak i v jiných oblastech společenského života dochází k tlaku na odklon od rozvíjení ryze kapitalistické společnosti ve směru k nekapitalistickému vývoji.

I mezi socialistickými zeměmi existují země s nízkou úrovní rozvoje výrobních sil, zděděnou z doby koloniální minulosti. Před těmito zeměmi rovněž stojí úkol urychleně rozvíjet své hospodářství a odstranit v historicky krátké době hospodářskou zaostalost.

Avšak celý problém hospodářského rozvoje zde stojí odlišně od situace v rozvojových zemích, protože tyto země nejsou součástí kapitalistického hospodářského systému a socialistická sociálně ekonomická struktura jejich společnosti umožňuje urychlené řešení jejich rozvoje. Socialistické země se zděděnou nízkou úrovní výrobních sil tedy nelze zahrnovat do rozvojových zemí, i když v řešení svého ekonomického růstu a odstraňování ekonomické zaostalosti mají celou řadu obdobných problémů jako rozvojové země.

Pro soudobé poměry rozvojových zemí je charakteristický i soubor specifických společenských jevů, projevujících se v různé intenzitě ve všech hlavních oblastech života a spoluurčujících jejich celkovou strukturu a další vývoj. Působí tu staré kulturní tradice, zvyklosti, náboženské přežitky, jakož i sociální instituce, které tkví svými kořeny někdy i ve vzdálené minulosti, většinou již ztratily svou společenskou funkci, ale v podmínkách koloniálního systému byly konzervovány podnes. Jsou však stále životné a svým anachronismem často ztěžují překonávání dědictví kolonialismu. Rozvojová společnost má ovšem vedle některých znaků společenských i řadu zvláštních a od sebe odlišných rysů a forem podle jednotlivých zemí a oblastí, a nemůžeme ji proto v žádném případě považovat za kompaktní celek.

Evžen Zápotocký

---

Viz též heslo „třetí svět“ ve Velkém sociologickém slovníku (1996)