Modráček František: Porovnání verzí

Aktuální verze z 8. 12. 2018, 21:59

Modráček František

8. září 1871 v Habrovči (okr. Chrudim)
23. března 1960 v Praze

Po absolvování obecné školy se vyučil řezbářem, ale již ve dvaceti letech se stal aktivistou anarchistického hnutí. Ovšem již v roce 1896 Modráčka kritizoval jeho anarchistický druh A. P. Kalina za to, že „hledá, zda přijímáme dějinný materialism, zda přijímáme dějinný idealism a přijímáme-li humanism. A když nenachází dogmat, pak prý naše učení nemá sociologického podkladu.“ Právě znalost sociologie jej patrně anarchismu vzdálila, jakkoliv svůj podíl na tom mohlo mít i to, že jeho úsilí o založení „jednotné reformistické socialistické strany“ složené ze sociální demokracie, národních socialistů a anarchistů neuspělo. Po procesu s Omladinou, kdy byl v roce 1894 odsouzen a za rok poté amnestován, krátce vedl skupinu „pokrokových socialistů“, ale vzápětí vstoupil do sociální demokracie (1897). V teorii i praxi se zabýval problémy družstevnictví a národnostní otázkou, roku 1906 založil Ústřední dělnický spolek konsumní (pozdější Včelu), vzápětí nato, v roce 1907 se stal poslancem říšské rady, v níž setrval až do vzniku republiky. V době první světové války vystupoval energicky proti Šmeralově koncepci „austromarxismu“, která ovšem nebyla vzdálena ideálu „sjednocené Evropy“. V letech 1918–19 zasedal v nevoleném revolučním národním shromáždění. Modráček sám, vědom si, jaké složité národnostní poměry se po vzniku republiky ustavily, konstatoval: „i já bych chtěl mít československý stát, opravdu československý, ale máme jej? Frázemi na schůzích neoddiskutujeme tři miliony Němců na našem území. Nemáme stát národní, nemáme stát československý, máme stát národnostně smíšený.“ Důsledky tohoto faktu se měly projevit za necelých dvacet let. Již předtím se Modráček samozřejmě zúčastnil politického zápasu o charakter sociálnědemokratické strany: byl stoupencem spolupráce s politicky blízkými stranami a radikálním odpůrcem marxismu obecně a bolševismu zvláště. Po několika politických (spíše „partajních“) peripetiích po nepříliš úspěšném pokusu založit vlastní Socialistickou stranu čs. lidu pracujícího, která ve volbách roku 1920 získala jen tři poslanecké mandáty (včetně Modráčkova), se Modráček v roce 1923 vrátil do poslaneckého klubu sociální demokracie, zatímco jeho souputník Josef Hudec přešel do klubu národní demokracie. Po návratu do sociálnědemokratické strany se v letech 1925–39 uplatnil politicky také jako senátor. Kromě toho byl činný v různých vrcholových družstevních organizacích českých i mezinárodních. Založil a vedl teoretický levicový časopis se silně sociologickými názvuky Akademie (1898–1928) a v roce 1934 byl zvolen členem Mezinárodního sociologického ústavu v Ženevě. Vydal několik knih o družstevnictví a samosprávě a autobiografickou knihu Cesty k socialismu (1932). Modráčkovou pravnučkou je polistopadová politička Petra Buzková (* 1965).

Modráčkovo „sociologické dílo“ má ve vývoji české sociologie zvláštní místo tím, že ač teoreticky solidně poučené, vznikalo na okraji Modráčkovy politické aktivity a přitom jeho tematickou dominantou nebyla politika sama. Výrazně politickou povahu, ač neztrácely sociologický rozměr, měly jen jeho úvahy o naší zahraniční politice Ve víru národů (1926) a studie o družstevnictví a samosprávě. Asi nejvýznamnější (byť slovně skrytou) ambicí Modráčkovou bylo vytvořit „historickou sociologii“, což neznamenalo vlastně nic méně než postavit celou sociologii dosavadní na jiný než obvyklý základ. V nevelké, ale hutné knížce Sociologie jako teorie dějin s podtitulem „nárys hlavních směrů historické sociologie“ (1930) a v článku v Sociologické revui (K teoriím společenského vývoje, 1930) Modráček konstatoval, že „rozlišení mezi obecnou a historickou sociologií je skoro jen formální, protože ve skutečnosti nelze postaviti žádných sociologických pouček, ani nejvšeobecnějších, bez důkladného studia dějin. Není tudíž historická sociologie zvláštním polem sociologického studia, nýbrž toliko zvláštní kapitolou sociologického studia, která konkretizuje a doplňuje obecnou sociologii výklady dějinných souvislostí.“ Josef Král měl za to (pravděpodobně právem), že Modráčkova koncepce byla inspirována Barthovou knihou Philosophie der Geschichte als Soziologie (1897), koncepčně se však od ní lišila přinejmenším tím, že pro Modráčka „filosofie dějin“ a sociologie nebyly totožné – v jeho rekapitulaci sociologických koncepcí šlo spíše o historický akcent v nich přítomný. Modráček tedy v podstatě s dnes již obvyklým úsem dělil „teorie dějin“ sociologické povahy takto: filosofie dějin před sociologií, idealistické a ideologické teorie (německá filosofie dějin, positivismus, „česká ideologie“), racionalistické teorie, objektivistické teorie, psychologické teorie a jako dodatek „velké osobnosti v dějinách“.

V celé koncepci, jakkoli jen tezovitě načrtnuté, jsou zajímavé přinejmenším tři momenty. Především je to – v rámci rekonstrukce vývoje historické sociologie – ambivalentní vztah k sociologickému psychologismu: na jedné straně si nedovedl sociologii představit bez zřetele k lidským emocím, instinktům a motivům, na druhé straně byl kritický k radikálnímu psychologismu, který neviděl, že „život společenský je pochodem, vytvářejícím se ze syntézy vlivů osobních s vlivy okolí“. Šel dokonce tak daleko, že otázku „poměru individua a prostředí nutno pokládati za stěžejní otázku moderní sociologie“. Modráček tedy znovuobjevil „roli aktéra“ a nenechal svou dějinnou koncepci ve vleku rozmanitých „determinismů“ (nejen marxistického, ale ani „voluntaristického“). Za druhé, Modráček v dějinném pohybu nacházel to, čemu řikal „střídání řádu jednotného s řádem podvojným“. Ostatně tato teze byla asi ústřední myšlenkou celé koncepce. V knize Společenský vývoj (1929) a za rok na to v Sociologické revui navrhl periodizaci dějin (inspirovanou L. H. Morganem aj.) takto: (a) věk divošství – řád příbuzenský; (b) věk polodivošství – řád příbuzenský a kmenový; (c) věk barbarství – řád feudální; (d) věk nižší civilizace – řád feudální a městský; (e) věk vyšší civilizace – řád občanský. Sám konstatoval, že „v rozdělení tom upoutává nás nejvíce střídání jednotného řádu společenského s podvojným“, přičemž ovšem řád jednotný, který následuje po řádu podvojném, „je vlastně rozšířeným pokračováním onoho řádu, který představuje v předchozím věku protivu řádu staršího“. Podstata toho „zdvojení“ spočívala v tom, že vývoj se neděje lineárně, případně že jednotlivé řády nevyrůstají samy ze sebe „organicky“, ale že jde vždycky o systémy „různého původu a různých principů, jež mezi sebou soutěží a jeden druhý vytlačuje“. Chalupný v recenzi Modráčkovy knihy konstatoval, že Modráčkova koncepce je „významným přínosem pro sociální dynamiku“, jeho výtky se týkaly v podstatě pouze detailů. Konečně třetím tématem, které se – jak právem Modráček konstatoval – v sociologii jeho doby rádo obcházelo, byla úloha velkých osobností v dějinách. Modráček vycházel ovšem z kategorického předpokladu, že společenský vývoj je řízen „zákony a zákonitostmi“, jež osobnosti ovlivnit nemohou, mohou však sehrát podstatnou roli „v zevních událostech dějin“, tam mají často význam rozhodující. Teoreticky pro toto pojetí Modráček argumenty neměl, ale uváděl ilustrativní příklady („genialita Žižkova zajistila dočasné vítězství husitské revoluce, ale neměla moci, aby zajistila vítězství trvalé, aby vytvořila demokratický stát česky“ atd., podobně o Napoleonovi a jiných). Jeho závěr je svým způsobem impozantní: „Dějiny nejsou ani řetězem životopisů velkých jedinců, ani veletokem bezejmenných lidských molekul, nýbrž velkým improvizovaným dramatem, v němž vystupují masy i jedinci, jejichž role jsou nerozlučně mezi sebou spjaty.“

Pozoruhodně aktuálně zní Modráčkova výzva k ustavení historické sociologie (prý podle modelu Cunowova), ostatně to byl cíl a smysl jeho sociologického usilování. Jeho anticipační myšlenkovou sílu pak demonstrujme na tezi z knihy Sociologie jako teorie dějin (1930): „Studium člověka v osobním styku a sebepozorováním zároveň se studiem primitivních společností dovede nás nejspolehlivěji k oněm základním elementům společenského života, na jejichž ujasnění kladu hlavní důraz.“ Do tohoto stádia se sociologie dostala až po více než půlstoletí od vydání jeho knihy. Je ovšem nesporné, že politická aktivita Modráčkova způsobila jistou skizzovitost jeho úvah a nedotaženost jeho sociologické argumentace – nicméně podnětů přinášela mnohdy více než u některých renomovaných „akademiků“.

Knihy: Sociální zápas a vítězství schopnějšího (Zář, Praha 1899); Marxův názor na dějiny a socialism. I. Vývoj dějinného názoru před Marxem (Zář, Praha 1900); Mistr Jan Hus a jeho doba (Tiskové družstvo ČSSD, Praha 1903); Rozvrat rakousko-uherské monarchie: Historicko-politický nástin (Tiskové družstvo ČSSD 1904); Otázka národní v sociální demokracii Rakouska (Praha 1908); Konsumní hnutí a zemědělství: Příspěvek k družstevní vzájemnosti měst a venkova (Ústřední svaz čsl. družstev, Praha 1916); Nauka a politické zásady pokrokového socialismu (Družstvo Socialistických listů, Praha 1919); Republika a socialism (Socialistické listy, Praha 1919); Družstevní statek a pozemková reforma s vylíčením pracovních, výrobních a pachtovních družstev v Italii a Rumunsku (ÚTD socialistické strany, Praha 1921); Ve víru národů: Úvahy o naší zahraniční politice v minulosti a přítomnosti (A. Svěcený, Praha 1926); Hospodářské a sociální řády v přírodních společnostech (A. Svěcený, Praha 1927); Společenský vývoj: Dějiny společenských řádů (Státní nakladatelství, Praha 1929); Sociologie družstevního hnutí (Orbis, Praha 1929); Sociologie jako teorie dějin: Nárys hlavních směrů historické sociologie (Dělnická akademie, Praha 1930); Politické a mravní ideje rasového nacionalismu (Svaz národního osvobození, Praha 1935); Fašistické převraty: Krise poválečných demokracií (Praha 1937; 2. vyd. 1947); Družstevnictví a socialismus (ČSSD, Praha 1947).

Studie: Kooperace v primitivních společnostech (Sociální revue 1927); K teoriím společenského vývoje I.-II. (Sociologická revue 1930).

Literatura: František Modráček: Kniha na oslavu jeho šedesátých narozenin vydaná jeho přáteli (ÚVV ČSSD, Praha 1931).

Miloslav Petrusek

František Modráček je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.

@@ Řádek 9: / Řádek 9: @@
 Modráčkovo „sociologické dílo“ má ve vývoji české sociologie zvláštní místo tím, že ač teoreticky solidně poučené, vznikalo na okraji Modráčkovy politické aktivity a přitom jeho tematickou dominantou nebyla politika sama. Výrazně politickou povahu, ač neztrácely sociologický rozměr, měly jen jeho úvahy o naší zahraniční politice ''Ve víru národů'' (1926) a studie o družstevnictví a samosprávě. Asi nejvýznamnější (byť slovně skrytou) ambicí Modráčkovou bylo vytvořit „historickou sociologii“, což neznamenalo vlastně nic méně než postavit celou sociologii dosavadní na jiný než obvyklý základ. V nevelké, ale hutné knížce ''Sociologie jako teorie dějin'' s podtitulem „nárys hlavních směrů historické sociologie“ (1930) a v článku v ''[[Sociologická revue|Sociologické revui]]'' (K teoriím společenského vývoje, 1930) Modráček konstatoval, že „rozlišení mezi obecnou a historickou sociologií je skoro jen formální, protože ve skutečnosti nelze postaviti žádných sociologických pouček, ani nejvšeobecnějších, bez důkladného studia dějin. Není tudíž historická sociologie zvláštním polem sociologického studia, nýbrž toliko zvláštní kapitolou sociologického studia, která konkretizuje a doplňuje obecnou sociologii výklady dějinných souvislostí.“ Josef [[Král Josef|Král]] měl za to (pravděpodobně právem), že Modráčkova koncepce byla inspirována Barthovou knihou ''Philosophie der Geschichte als Soziologie'' (1897), koncepčně se však od ní lišila přinejmenším tím, že pro Modráčka „filosofie dějin“ a sociologie nebyly totožné – v jeho rekapitulaci sociologických koncepcí šlo spíše o historický akcent v nich přítomný. Modráček tedy v podstatě s dnes již obvyklým úsem dělil „teorie dějin“ sociologické povahy takto: filosofie dějin před sociologií, idealistické a ideologické teorie (německá filosofie dějin, positivismus, „česká ideologie“), racionalistické teorie, objektivistické teorie, psychologické teorie a jako dodatek „velké osobnosti v dějinách“.
-V celé koncepci, jakkoli jen tezovitě načrtnuté, jsou zajímavé přinejmenším tři momenty. Především je to – v rámci rekonstrukce vývoje historické sociologie – ambivalentní vztah k sociologickému psychologismu: na jedné straně si nedovedl sociologii představit bez zřetele k lidským emocím, instinktům a motivům, na druhé straně byl kritický k radikálnímu psychologismu, který neviděl, že „život společenský je pochodem, vytvářejícím se ze syntézy vlivů osobních s vlivy okolí“. Šel dokonce tak daleko, že otázku „poměru individua a prostředí nutno pokládati za stěžejní otázku moderní sociologie“. Modráček tedy znovuobjevil „roli aktéra“ a nenechal svou dějinnou koncepci ve vleku rozmanitých „determinismů“ (nejen marxistického, ale ani „voluntaristického“). Za druhé, Modráček v dějinném pohybu nacházel to, čemu říkal „střídání řádu jednotného s řádem podvojným“. Ostatně tato teze byla asi ústřední myšlenkou celé koncepce. V knize ''Společenský vývoj'' (1929) a za rok na to v ''[[Sociologická revue|Sociologické revui]]'' navrhl periodizaci dějin (inspirovanou L. H. Morganem aj.) takto: (a) věk divošství – řád příbuzenský; (b) věk polodivošství – řád příbuzenský a kmenový; (c) věk barbarství – řád feudální; (d) věk nižší civilizace – řád feudální a městský; (e) věk vyšší civilizace – řád občanský. Sám konstatoval, že „v rozdělení tom upoutává nás nejvíce střídání jednotného řádu společenského s podvojným“, přičemž ovšem řád jednotný, který následuje po řádu podvojném, „je vlastně rozšířeným pokračováním onoho řádu, který představuje v předchozím věku protivu řádu staršího“. Podstata toho „zdvojení“ spočívala v tom, že vývoj se neděje lineárně, případně že jednotlivé řády nevyrůstají samy ze sebe „organicky“, ale že jde vždycky o systémy „různého původu a různých principů, jež mezi sebou soutěží a jeden druhý vytlačuje“. [[Chalupný Emanuel|Chalupný]] v recenzi Modráčkovy knihy konstatoval, že Modráčkova koncepce je „významným přínosem pro sociální dynamiku“, jeho výtky se týkaly v podstatě pouze detailů. Konečně třetím tématem, které se – jak právem Modráček konstatoval – v sociologii jeho doby rádo obcházelo, byla úloha velkých osobností v dějinách. Modráček vycházel ovšem z kategorického předpokladu, že společenský vývoj je řízen „zákony a zákonitostmi“, jež osobnosti ovlivnit nemohou, mohou však sehrát podstatnou roli „v zevních událostech dějin“, tam mají často význam rozhodující. Teoreticky pro toto pojetí Modráček argumenty neměl, ale uváděl ilustrativní příklady („genialita Žižkova zajistila dočasné vítězství husitské revoluce, ale neměla moci, aby zajistila vítězství trvalé, aby vytvořila demokratický stát česky“ atd., podobně o Napoleonovi a jiných). Jeho závěr je svým způsobem impozantní: „Dějiny nejsou ani řetězem životopisů velkých jedinců, ani veletokem bezejmenných lidských molekul, nýbrž velkým improvizovaným dramatem, v němž vystupují masy i jedinci, jejichž role jsou nerozlučně mezi sebou spjaty.“
+V celé koncepci, jakkoli jen tezovitě načrtnuté, jsou zajímavé přinejmenším tři momenty. Především je to – v rámci rekonstrukce vývoje historické sociologie – ambivalentní vztah k sociologickému psychologismu: na jedné straně si nedovedl sociologii představit bez zřetele k lidským emocím, instinktům a motivům, na druhé straně byl kritický k radikálnímu psychologismu, který neviděl, že „život společenský je pochodem, vytvářejícím se ze syntézy vlivů osobních s vlivy okolí“. Šel dokonce tak daleko, že otázku „poměru individua a prostředí nutno pokládati za stěžejní otázku moderní sociologie“. Modráček tedy znovuobjevil „roli aktéra“ a nenechal svou dějinnou koncepci ve vleku rozmanitých „determinismů“ (nejen marxistického, ale ani „voluntaristického“). Za druhé, Modráček v dějinném pohybu nacházel to, čemu řikal „střídání řádu jednotného s řádem podvojným“. Ostatně tato teze byla asi ústřední myšlenkou celé koncepce. V knize ''Společenský vývoj'' (1929) a za rok na to v ''[[Sociologická revue|Sociologické revui]]'' navrhl periodizaci dějin (inspirovanou L. H. Morganem aj.) takto: (a) věk divošství – řád příbuzenský; (b) věk polodivošství – řád příbuzenský a kmenový; (c) věk barbarství – řád feudální; (d) věk nižší civilizace – řád feudální a městský; (e) věk vyšší civilizace – řád občanský. Sám konstatoval, že „v rozdělení tom upoutává nás nejvíce střídání jednotného řádu společenského s podvojným“, přičemž ovšem řád jednotný, který následuje po řádu podvojném, „je vlastně rozšířeným pokračováním onoho řádu, který představuje v předchozím věku protivu řádu staršího“. Podstata toho „zdvojení“ spočívala v tom, že vývoj se neděje lineárně, případně že jednotlivé řády nevyrůstají samy ze sebe „organicky“, ale že jde vždycky o systémy „různého původu a různých principů, jež mezi sebou soutěží a jeden druhý vytlačuje“. [[Chalupný Emanuel|Chalupný]] v recenzi Modráčkovy knihy konstatoval, že Modráčkova koncepce je „významným přínosem pro sociální dynamiku“, jeho výtky se týkaly v podstatě pouze detailů. Konečně třetím tématem, které se – jak právem Modráček konstatoval – v sociologii jeho doby rádo obcházelo, byla úloha velkých osobností v dějinách. Modráček vycházel ovšem z kategorického předpokladu, že společenský vývoj je řízen „zákony a zákonitostmi“, jež osobnosti ovlivnit nemohou, mohou však sehrát podstatnou roli „v zevních událostech dějin“, tam mají často význam rozhodující. Teoreticky pro toto pojetí Modráček argumenty neměl, ale uváděl ilustrativní příklady („genialita Žižkova zajistila dočasné vítězství husitské revoluce, ale neměla moci, aby zajistila vítězství trvalé, aby vytvořila demokratický stát česky“ atd., podobně o Napoleonovi a jiných). Jeho závěr je svým způsobem impozantní: „Dějiny nejsou ani řetězem životopisů velkých jedinců, ani veletokem bezejmenných lidských molekul, nýbrž velkým improvizovaným dramatem, v němž vystupují masy i jedinci, jejichž role jsou nerozlučně mezi sebou spjaty.“
 Pozoruhodně aktuálně zní Modráčkova výzva k ustavení historické sociologie (prý podle modelu Cunowova), ostatně to byl cíl a smysl jeho sociologického usilování. Jeho anticipační myšlenkovou sílu pak demonstrujme na tezi z knihy ''Sociologie jako teorie dějin'' (1930): „Studium člověka v osobním styku a sebepozorováním zároveň se studiem primitivních společností dovede nás nejspolehlivěji k oněm základním elementům společenského života, na jejichž ujasnění kladu hlavní důraz.“ Do tohoto stádia se sociologie dostala až po více než půlstoletí od vydání jeho knihy. Je ovšem nesporné, že politická aktivita Modráčkova způsobila jistou skizzovitost jeho úvah a nedotaženost jeho sociologické argumentace – nicméně podnětů přinášela mnohdy více než u některých renomovaných „akademiků“.
@@ Řádek 22: / Řádek 22: @@
 [[Kategorie:Aut: Petrusek Miloslav]]
 [[Kategorie:SCSg]]
+----
+František Modráček je autorem [[KBCSg:Modráček František|některých publikací]] v [[KBCSg|Knižní bibliografii české sociologie]].