Feminismus český

feminismus český – objevil se již na počátku 19. st., kdy Bernard Bolzano v promluvách k pražské akademické mládeži počítal s rovnoprávností muže a ženy v budoucí ideální společnosti. Za první čes. feministku je v polovině 19. st. považována Božena Němcová pro své názory na ženskou otázku. V 60. l. 19. st. rozvíjí Marie Riegerová v duchu jednoho z dobových proudů feminismu všestranou charitativní činnost, včetně výchovy chudých dívek pro samostatná povolání. Na přelomu 60. a 70. l. 19. st. vznikl v Praze první „ženský výrobní spolek“, a to něm., pod patronátem žen pražských něm. bankéřů a továrníků (po vzoru podobných spolků zakládaných v Německu W. A. Lettem). Zatím se však již v čes. měšťanském prostředí prosazuje hnutí za emancipaci žen, rovněž v duchu tehdejšího feminismu. V r. 1871 zahájil činnost čes. ženský výrobní spolek. Jeho předsedkyně Karolína Světlá se hlásila k názorům J. S. Milla na ženskou otázku. Založení Amerického klubu dam bylo inspirováno zkušenostmi Vojty Náprstka s demokr. společností v USA po r. 1848 (tento spolek působil v Praze bez úředního schválení od r. 1865). Spoluzakladatelkou byla opět K. Světlá. Neprosazovala již jen v 70. l. velmi aktuální výchovu dívek pro výdělečná povolání, nýbrž samotný princip ženského vzdělání jako podmínku spol. emancipace ženy. Její žačky a následovnice, spisovatelky Eliška Krásnohorská a Teréza Nováková a další, vybudovaly první dívčí gymnázium s maturitou v Rakousko-Uhersku, které bylo otevřeno v r. 1890 v Praze, mělo čes. vyučovací jazyk a jeho absolventky se uplatnily jako redaktorky ženských časopisů v Praze, v Brně i v menších čes. a moravských městech. V r. 1897 vstoupily první dívky na pražskou univerzitu.

V 90. l. působilo v Praze i v Brně několik čes. i něm. feministicky zaměřených spolků, z nichž nejmilitantnější byl pražský něm. spolek Frauenfortschritt, který měl mnoho mimopražských, a dokonce i zahraničních členek. Na přelomu 19. a 20. st. byly v čes. zemích, stejně jako v mnoha zemích záp. Evropy a USA, zakládány výbory pro boj za volební právo žen. Nejen soc. demokracie, nýbrž i mnohé čes. polit. strany (s výjimkou klerikálních a strany staročeské) měly ve svých programech zrovnoprávnění žen. V r. 1918, po vzniku Československé republiky, se bojovná vůdkyně čes. učitelek Františka Plamínková stala senátorkou a byla zvolena do čela Ženské národní rady. Věrnost demokracii přivedla Plamínkovou za nacistické okupace Československa v r. 1942 na popraviště. Její blízká spolupracovnice Milada Horáková, která nacistická vězení přežila, se stala obětí inscenovaného polit. procesu brzy po převzetí moci kom. stranou. F.č. se svými demokr. a republikánskými tradicemi nepřežil únor 1948. Rozpuštění ženských spolků a vytvoření jednotného Svazu žen, podřízeného ústřední polit. moci, znamenaly konec nezávislého feministického hnutí. Vážnější pokusy vyrovnat se s ženskou otázkou či napodobit feminismus v té podobě, ve které se obnovil v záp. Evropě a v USA po 2. svět. válce a rozvinul zejm. v 70. l. 20. st., se v čes. zemích neobjevily ani v disentu, ani krátce po listopadu 1989.

Czech feminism féminisme tchèque tschechischer Feminismus femminismo ceco

Literatura: Horská, P. – Pešková, J.: Rozhovor mezi filosofkou a historičkou o ženské otázce v Čechách. Filosofický časopis, 40, 1992; Horská, P.: Die Frauenbewegung der deutschen bürgerlichen Minderheit in Prag in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts. L'Homme. Zeitschrift für Feministische Geschichtswissenschaft, 1992, č. 3; Bednářová, V.: České ženské hnutí do roku 1948. Český časopis historický, 89, 1991.

Pavla Horská