Monarchie

monarchie – (z řec. monarchés = samovláda, z monos = sám, archo = vládnu) – jedna ze zákl. forem legitimního polit. řádu, reprezentovaná monarchou (vládcem, králem, císařem apod.) jako živoucím ztělesněním svrchovanosti. Pojem byl znám v Evropě už od dob antických, zavedl jej Aristoteles. Vládci v m. se nevyznačovali jen velkým bohatstvím a autoritou, ale i zvláštním, výlučným vztahem k posvátným věcem, který je svazoval se spol. řádem, stavěl je do jeho čela podle zákl. principů světa (viz též posvátné a profánní, adorace). Znalost posvátných věcí byla obvykle ezoterická a náležela jen specif. spol. vrstvě (většinou kněžstvu), s níž byli vládci ve zvl. spojení, protože zosobňovali vztahy spol. řádu k mezním principům. Mocenské vztahy v hist. m. byly vytvářeny ještě vztahem vládce k podřízeným mocnářům, což mohli být osobně oddaní služebníci nebo málo nezávislé autority. Tato vazba byla spjata s koncepcemi práv a povinností. Velmi význ. byla ideol. dimenze, zejm. myšlenka, ale i reálná vymezení dobrovolných vztahů mezi pánem a poddaným. Byla ústředním zákonným pojetím v západoevrop. feudalismu. Smysl pro smluvní základ autority byl tak silný, že pozdější absolutističtí vládcové, kteří zavrhovali tyto smluvní teorie a požadovali neomezené vládnutí, byli neustále napadáni aristokraty hájícími vlastní práva. Nedostatek podobného požadavku vzájemnosti v rus. spol. vztazích je někdy považován za důvod odlišnosti pojmu „dvorjanstvo“ od pojmu šlechta. Jak v posvátném, tak v mocenském aspektu vládnutí byla kritická dilemata, která bylo nesnadné trvale překonávat a která tím vytvářela potenciální zdroje dynamiky v polit. uspořádání. Monarchové byli vedeni k tomu, aby se snažili uspokojit nebo kontrolovat nositele ezoterního učení (prostřednictvím hmotných záruk, přiměřeným dohledem nad úmluvami a životní kariérou, vytvářením příležitostí ke vzdělávání nebo podporou výsad). Jestliže však byl dohled příliš silný, nedostatek autonomie vyvolených oslaboval jejich podporu u vládce. Rovněž tak mohli monarchové posilovat svoji moc nad svými zástupci potlačením nebo posílením jejich samostatnosti – to druhé hlavně za účelem získání prostředků a zdolání externích nebezpečí (např. správcům v pohraničních oblastech byla poskytnuta značná samostatnost v dohledu nad daněmi a vojenským zajištěním, což ale také znamenalo možnost nezávislé akce nebo dokonce vzpoury).

Protože účinnost více či méně centrálního řízení se značně proměňovala podle ekon. a techn. podmínek i podle válečných úspěchů a smysl posvátné povahy kralování se lišil podle náb. kultury, polit. život jednotlivých m. se vzájemně značně odlišoval a během polit. historie dané m. mohlo dojít k význ. změně. Např. v záp. Evropě bylo na vládce pohlíženo jako na lidi jednající podle božího zákona, přičemž v jedné ze středověkých verzí měl král moc (potestas), zatímco pravomoc (auctoritas) byla doménou církve, která vysvěcovala krále. Naopak v Byzanci převládlo východokřesťanské chápání krále jako zástupce Boha na zemi (což nakonec přešlo i do Ruska) s následnou monarchickou převahou nad církví (cézaropapismus). Záp. pojetí vedlo k rozličným pohledům na to, jak a jestli vůbec má být vymezení pro krále začleněno do lidských institucí. V některých asijských tradicích je vládce viděn jako přímé ztělesnění božstva, panovníkův dvůr i královské město jsou chápány jako mikrokosmos, ve kterém jsou přetvářeny principy řádu. Můžeme položit do kontrastu např. blízkost fr. renesančních vládců k jejich poddaným s odloučeností nespatřeného císaře v Japonsku. Svrchovanost králů (podle zákona božích zástupců, ne ale bohů) mohli usměrňovat jejich poddaní (duchovní měli dokonce právo je kritizovat), ale mohli jí být také zasaženi (královský dotyk vyléčil tuberkulózu). Až do r. 1945, dokud Hirohito nevysílal své prohlášení o porážce, jap. veřejnost nikdy neslyšela hlas císaře. Ve všech svých variantách byla m. prostoupena smyslem pro řád. Mohla harmonizovat tradici a změnu: vládce byl zároveň jednotlivá osoba i symbol společenství. Vládce jako osoba umíral, ale role vládce byla nesmrtelná. Obřady obklopující m. spojovaly království s jeho tradicemi, i když jednotliví monarchové mohli ve skutečnosti zavádět změny těchto obřadů. Někteří sociologové tvrdí, že tento smysl pro trvání je obtížné nahradit a poukazují na fakt, že mnohé z nejsvětštějších demokr. vlád 20. st. neodvrhly svoji monarchickou minulost, zachovaly symbol a vládce vyloučily z každodenní správy státních záležitostí (začátkem 90. l. 20. st. existuje na světě 44 m. ze 190 nezávislých států, z toho v Evropě se nachází 11 m., vesměs tzv. konstitučních, příp. obnovení m. přichází v úvahu v 5 zemích).

monarchy monarchie Monarchie monarchia

Literatura: Bendix, R.: Kings or People. Power and the Mandate to Rule. Berkeley 1978; Bloch, M.: Les Rois Thaumaturges. Etudes sur le caractère surnaturel attribué a la puissance royale particulièrement en France et en Angleterre. Paris 1983; Weber, M.: Economy and Society. New York 1968; Geertz, C.: Negara. The Theatre State in Nineteenth Century Bali. Princeton 1980; Wilentz, S. ed.: Rites of Power: Symbolism, Ritual and Politics Since the Middle Ages. Philadelphia 1985; Pipes, R.: Russia Under the Old Regime. New York 1974; Shils, E. – Young, M.: The Meaning of the Coronation. In: Shils, E. ed.: Center and Periphery. Essays in Macrosociology. Chicago 1975.

John Markoff